Renčina červená knihovna

Osmdesát šest z vás během uplynulého týdne rozhodlo o tom, že se Annabel nechá políbit od Johna, a to před zrakem žárlivého Henryho, schovaného za závěsem

Tentokrát na vás čeká další otázka a troufám si tvrdit, že je zajímavější než minulá. Takže jistě víte, co máte udělat. Pro toho, kdo je zde poprvé, ještě jednou: hlasujte, komentujte, diskutujte. Přeji příjemnou zábavu

„No snad bychom tím nic nezkazili,“ zašeptala Annabel, stále hledíc na Henryho.

John se k ní naklonil ještě o kousek blíž a něžně ji políbil doprostřed tváře.

„Omlouvám se,“ řekl zastřeným hlasem a odstoupil od ní.

„V pořádku.“ Bel dělala, jakoby se nic nestalo. Podívala se na závěs. Henry tam už nebyl. Potlačila škodolibý úsměv a místo toho se zavěsila do Johna.

„Vrátíme se dovnitř? Před tím, než půjdeme, bych si ještě ráda zatančila.“

Právě hráli další variaci valčíku. Annabel spatřila Charlottu s mladým lordem Finniganem, kterého znala z dřívějška. Pamatovala si ho jako nevycválaného pětadvacetiletého šviháka se sklonem k hazardním hrám. Měla by před ním Charlottu varovat nebo alespoň naznačit Johnovi, že lord není právě žádoucím nápadníkem pro jeho sestru.

Kousek od nich postávala Cecilia s lady Bosworthovou. Zaujatě o něčem diskutovaly a Annabel podle Améliina výrazu tváře poznala, že hovoří o svém největším koníčku – dobročinnosti.

Annabel dobročinnost rozhodně neodsuzovala. Ale čeho je moc, toho je moc. Amelia používala svou štědrost jako nástroj jisté kontroly nad příjemci darů. Zřejmě si tím kompenzovala svou bezdětnost, protože se zaměřovala především na chudé děti. A to, že se Amelia o tomhle baví s Cecilií, je rozhodně zajímavá informace.

„Marianno?“

John ji vytrhl ze zamyšlení. Omluvně se na něj usmála a přijala jeho formální nabídku k tanci.

Probudila se až dopoledne, přesněji řečeno v deset hodin a několik minut. Otočila se, aby zkontrolovala zbylé postele. Charlotta ještě spala, Ceciliino lůžko už bylo prázdné.

Vyhrabala se z postele a posadila se k toaletnímu stolku. Pátravě se na sebe zadívala do zrcadla, několikrát si prsty prohrábla vlasy a pak se na sebe usmála. Včerejšek se opravdu vydařil. John ji zbožňuje, Henry žárlí – co víc by si mohla přát. Jediné, co se jí nelíbilo, byla přítomnost lorda Finnigana v Charlottině blízkosti. Ale ona už se postará o to, aby nedošlo k žádnému skandálu.

Rosalind Greyová právě snídala v malé jídelně v Henryho domě v New Marketu. Byla jednou z dvacítky vyvolených, kterým pán domu nabídl ubytování.

Její severské rysy působily dnes ráno obzvláště křehkým dojmem, únava i alkohol se jí podepsaly výrazným způsobem ve tváři. Zřejmě proto se na ni Henry dnes snažil nedívat. Byl to však těžký úkol, protože seděl přímo naproti ní a navíc snídali sami, takže musel udržovat zdvořilou konverzaci. A Henry mezi zdvořilou konverzaci počítal i oční kontakt.

„V úterý bychom mohli zajít do divadla,“ nadhodila Rosalind měkce.

„Vlastě ti něco musím říct. Vrátím se do Londýna nejdříve ve čtvrtek.“ Henry odložil vidličku a ubrouskem si otíral koutky úst.

„Ale,“ zarazila se, „chtěl jsi jet už dnes.“

„Změnil jsem plány. Omlouvám se.“

„S kým ale pojedu? Musím být ve městě už zítra.“

„Můžeš jet s Doolishem, jeho sestrami a hraběnkou de Chartlitts. Požádám Johna, aby na tebe na nádraží počkali.“ Henry se měl k odchodu z pokoje.

„Je za tím nějaký obchod?“ Zeptala se bez zájmu. Zajímalo ji pouze, zda zatím není nějaká žena.

„Ne. Jen potřebuji přemýšlet.“ Vyšel z místnosti, aniž by počkal na její reakci.

„Přemýšlej si, jak chceš. Hraběnku budu mít pěkně na očích,“ ucedila mezi zuby a hlučně odložila stříbrné příbory.

Odjížděli z New Marketu ve čtyři hodiny a pět minut. Rosalind si pro sebe zabrala nejlepší místo v kupé – po směru jízdy a u okna. Cecilia se usadila k druhému oknu a jala se sledovat krajinu namísto rozhovoru.

„Miluji dostihy a plesy! A zvlášť Henry umí pořádat skvělé společenské podniky,“ vykládala Rosalind nadšeně.

Charlotta se k ní brzy připojila a společně opěvovaly všechny plesy, které proběhnou v nadcházející sezóně. John je pozorně poslouchal a občas prohodil příhodnou poznámku. Annabel se v duchu modlila, aby tuhle cestu přežila ve zdraví a nepřišla k žádné, zvláště psychické újmě.

Přestoupili opět v Cambridgi na spěšný vlak do Londýna. Druhá půlka cesty ubíhala o něco rychleji. Bel už bolela hlava a těšila se na svůj pokoj v hotelu Bertram.

Rozdělili se před nádražím. Annabel odmítla, aby ji John doprovodil a poslala jej domů se sestrami. Stejně už zítra bude psát, jak se mám, pomyslela si, a tak na pár minutách jízdy kočárem nezáleží.

Annabel se bouřlivě přivítala s Nancy. Musela kamarádce ještě téhož večera všechno vyprávět. Zmínila se i o změně plánu, ke které dospěla na dostizích. Nancy zakroutila nechápavě hlavou.

„Doolish se před tebou div neplazí a tobě to nestačí. Takhle štěstí neuděláš nikdy, Bel.“

„A co je štěstí? Pro každého to znamená něco jiného, nemyslíš?“ Odpověděla jí falešná hraběnka otázkou.

„Nefilosofuj. Vždycky jsem si myslela, že pro tebe štěstí znamená vysoké společenské postavení, peníze, šaty, sluhové a tak.“

„To ano. Ale Henryho mohu milovat.“ Bel se svezla do křesla a na tváři se jí usadil typický výraz pro zamilované.

„Pane bože, Bel!“ Nancy vyprskla smíchy. „Skoro bych ti to i uvěřila.“

Druhá dívka na ni vyplázla jazyk. Vzápětí se začaly smát obě dvě.

Henry se procházel zahradou. Bylo krásné, trochu chladné zářijové ráno, pondělí, první z jeho ničím nerušených dní plných přemýšlení. Když tvrdil Rosalind, že bude přemýšlet, nelhal. Jen jí neřekl celou pravdu. Do jeho myšlenek jí nic není.

Snažil se analyzovat svoje pocity. K Bel, k Rosalind, ke světu, ve kterém žije, kde je hrabětem a proč jím je. Nepřišel však na nic. Jen jedno mu bylo jasné – miluje Annabel i přesto, že je to taková podvodnice.

„Srdci neporučíš,“ promluvil nahlas. Zahradník pracující o dva záhony dál se na něj překvapeně podíval, ale pak si uvědomil, že by ho u jeho pána nemělo překvapit nic. Hrabě byl tak trochu zvláštní, to se všeobecně vědělo. Jonas, vrchní zahradník si však myslel něco jiného. Suffolk byl podle něj v naprostém pořádku, jen by se spíš než do dnešní zjemnělé doby hodil někam do středověku mezi rytíře.

Henry uvažoval dál, až se zastavil u Rosalind. Nemohl jí upřít, že je krásná. To tedy rozhodně ne. Kdyby postavil Bel a Rosalind vedle sebe, vynikla by naplno rozdílnost mezi nimi. Byly jako noc a den, každá naprosto jiná. Ale kdyby promluvily – bylo by jasné, kdo by vyhrál. Annabel. Rozhodl se, že až se vrátí ve čtvrtek večer do Londýna, že ji navštíví v hotelu.

V pondělí odpoledne se hraběnka de Chartlitts probírala došlou poštou. Kromě několika pozvánek na nejrůznější společenské akce došel i dopis od Johna. Annabel si jej s úsměvem přečetla. Lord jí zval ve čtvrtek večer do divadla a tázal se, zda by ji mohl vyzvednout v sedm hodin.

Bel mu hned kladně odpověděla. Pak začala promýšlet, na jakých dalších akcích by se měla objevit, a sestavila si rozvrh na celý týden. Kromě neděle měla všechny dny plné. Zítra ji čekal čajový dýchánek u lady Bosworthové, ve středu návštěva Charlotty, ve čtvrtek divadlo s Johnem, v pátek to bude návštěva Rosalind Greyové a v sobotu to vypadalo na piknik s Doolishovými. Zároveň si musela udělat čas na zdvořilostní návštěvy – Amelia i Rosalind jistě přijdou na patnáct minut, aby jí oplatily návštěvu, jak se sluší a patří.

To bude náročný týden, pomyslela si a zavřela plnicí pero.

Ve čtvrtek v šest hodin byl celý pokoj hraběnky de Chartlitts vzhůru nohama. Právě vrcholily přípravy na dnešní večer. Bel seděla před zrcadlem a snažila se srovnat neposlušnou kudrnu. Bude si opět muset odbarvit vlasy, povzdechla si.

Měla již za sebou čajový dýchánek u Amélie. Naštěstí tam bylo dost jiných dam, aby se nemusela důvěrně vybavovat s hostitelkou. Zelenožluté chytré oči lady Bosworthové jí dělaly starosti, protože právě ona by ji mohla snadno odhalit.

„Mám ti ohlásit, že je tu hrabě Suffolk a přeje si s tebou mluvit,“ vyrušila ji Nancy z myšlenek.

„Cože? Henry? Proboha, co může chtít?“

„To zjistíš jedině tak, že si s ním promluvíš.“

Annabel se bez dalších zbytečných průtahů zvedla a odešla do salónu. Hlavně musí Henryho co nejrychleji vypoklonkovat. Vždyť už za hodinu má přijít John!

Henry stál u nefritového stolku a rozpačitě si prohlížel salón. Annabel ho zprudka oslovila.

„Právě mi ničíš pověst, pokud tě to zajímá.“

„Myslíš pověst fiktivní hraběnky?“

„Není zrovna slušné napochodovat bez pozvání do apartmá svobodné ženy.“ Jeho předchozí poznámku přešla beze slova.

„To určitě ne. Ale rád bych si s tebou promluvil.“

„Jestli je to na dlouho, tak nemám dnes večer čas.“

„A copak máš v plánu? Že by měl lord to štěstí tě někam vzít?“ Henry se chtěl těchto poznámek vyvarovat, ale nedokázal to.

„Do toho ti nic není,“ odsekla.

„Ale je. Rád tu na Johna počkám.“

„Henry, to mi přece nemůžeš udělat!“ Její hlas zněl zoufale.

„Tak si promluvme a já půjdu.“

„A co děláme celou dobu? Štěkáme na sebe?“

„Skoro,“ odtušil hrabě.

„Dobrá, tak o čem chceš mluvit?“ Annabel klesla na židli a upřela své oříškové oči na Henryho.

—————————————————————-

—————————————————————-