Renčina červená knihovna

V minulém díle jste měli možnost hlasovat proto, kdo z Doolishových přijme pozvání k Henrymu. 68% z vás rozhodlo o tom, že rodinku nebudeme dělit a pojedou všichni.

Dnes se s Annabel přesouváme z Londýna do Ipswitche, kde se dočkáme mnohých překvapení. Jakých, to vám nemohu prozradit, protože děj příběhu záleží do značné míry na vás. Co tím chci říct hlasujte, komentujte, kritizujte. Přeji příjemnou zábavu.

30.9. 1844, Ipswitch

Ve čtyři hodiny odpoledne vystoupila hraběnka de Chartlitts s pomocí lorda Doolishe z rozvrzaného a nepohodlného kočáru před Harper´s Field, honosným sídlem rodiny Spencerů, hrabat ze Suffolku.

Poslední přímý potomek starobylého rodu je přišel osobně přivítat a dohlédnout na jejich zavazadla. Henry si zdvořile potřásl rukou se starým Doolishem i s Johnem. Poté se pozdravil s Bel a oběma sestrami.

„Je od vás milé, že jste nás pozval,“ započal Doolish starší zdvořilou konverzaci.

„Rád bych, kdyby se na Harper´s Field ujala nová tradice,“ usmál se Henry a nabídl rámě Charlottě. Bel šla zavěšena do Johna a Cecilia se lehce opírala o paži svého otce.

Celá šestice společně vystoupala po schodech a vstoupila do rozlehlé, bílým štukem vyzdobené haly. Charlotta se překvapeně rozhlížela kolem sebe, až se na ni Edgar zamračil. Henry si toho všiml a musel si dát pozor, aby se nezačal smát.

Annabel předstírala povinný údiv. Samozřejmě, že nádheru Harper´s Field znala již z dřívějška. Právě v tomto domě ji kdysi Henry požádal o ruku. Bylo hezké zase spatřit známé předměty a místnosti, ve kterých se kdysi cítila šťastná.

Henry je zavedl do zelené jídelny. Jak Bel věděla, byla to jedna ze dvou místností, kde se obvykle podávala svačina a čaj. A zde také nalezla první chybu na jinak dokonalém domě – Rosalind v oranžových šatech, naprosto neladících ke smaragdovým potahům na židlích.

Rosalind je přivítala a každého z nich se vyptala na cestu. Bel byla její hraná starostlivost protivná. Potlačila úšklebek nad nevkusem hostitelky a pustila se do jablečného koláče.

Po svačině se každý odebral do svého pokoje, který mu byl přidělen. Nancy již čekala na svou kamarádku ve velké rohové ložnici s výhledem na les. Dorazila o chvíli později kočárem s dalším služebnictvem a zbytkem kufrů.

„Henry ti nechal nejlepší pokoj,“ poznamenala Nancy a odstoupila od okna.

„To ano. Poděkuji mu za to během tance. Dnes večer se totiž bude tančit.“

„Pozor, abys netančila jen s Henrym. Nejlepší by bylo, kdybys vystřídala všechny tanečníky.“

Annabel usoudila, že to je dobrá rada a rozhodla se jí v nadcházejících hodinách řídit.

Úderem půl deváté se Bel objevila na vrchním schodě táhlého schodiště spojujícího obě patra domu. John, čekající dole v hale, zalapal po dechu. Oblečen ve svém nejlepším společenském úboru, zíral na sestupující Annabel skoro neslušně.

„Snad vás dnes večer nemohu ani doprovázet, Marianno. Dělal bych vám ostudu,“ promluvil, když našel vhodná slova.

Hraběnka de Chartlitts vzbudila rozruch i mezi ostatními hosty v hlavním salónu, kam ji lord odvedl. Zatímco si všichni prohlíželi její tmavě modré, takřka černé hedvábné šaty s vyšitými stříbrnými hvězdami, ona se rozhlížela po sálu, aby zjistila, koho to Henry pozval.

Samozřejmě tu byli Bosworthovi. Ti nemohou chybět nikde, pomyslela si Bel. A tady je lord Robert Finnigan i se svou kšticí ohnivých vlasů, kterou se mu nikdy nedařilo zkrotit. Vedle něj postávali dva starší muži, ten vlevo byl lord Morton a vpravo to byl lord James A. Grey, otec Rosalind. Jeho dcera zaujímala místo po Henryho boku ve středu místnosti.

V koutku v blízkosti ohromného krbu diskutoval Edgar Doolish se svými dcerami. Annabel je minule pohledem, aby se mohla věnovat ostatním hostům. Na druhé straně krbu seděla v lenošce lady Droverová, její známá ze Spolku pro boj za ženská práva. Byla zaujata rozhovorem s korpulentní dámou v černých šatech. Tu Bel neznala.

Se sklenkou sektu v ruce stála lady Elisabeth Greyová, Rosalindina matka, opřena přímo o krbovou římsu, čímž hrozilo vznícení jejích červených šatů. Lady si toho patrně ani nevšimla.

Annabel přelétla očima trojici mladíků, které neznala, a zastavila se u zajímavé skupinky lordů a jejich manželek, čítající pět párů. Posledním hostem byl postarší muž, o kterém byla Bel přesvědčena, že jej zná, ale nemohla si vzpomenout odkud. V rychlosti spočítala přítomné a vyšlo jí číslo dvacet devět. Není možná, Henry by nikdy jen tak neutvořil lichou skupinu. Někdo zřejmě pozvání nepřijal. Bel by dala i své karamelové šaty za to vědět, kdo to byl.

Henry se stejně jako všichni v první chvíli zahleděl na Annabel. Byla prostě nádherná. Zalitoval, že nestojí po jeho boku namísto Rosalind. Pak se jeho pozornost přesunula na lorda Doolishe. Velká škoda, že baronka Kralevská nemohla přijet. Měl v plánu ruskou aristokratku požádat o malou laskavost, totiž aby se nenápadně zajímala o Johna a odvedla jeho myšlenky alespoň trochu od hraběnky de Chartlitts.

Kapela začala vyhrávat další valčík. Annabel přijala Johnovu nabídku k tanci. První kolo mu nesmí upřít. Příští však věnuje někomu jinému.

Tím dalším se ukázal být Robert Finnigan, který pro Annabel došel přes půlku sálu. Nenuceně ji požádal o tanec, přičemž Johna stojícího hned vedle okázale ignoroval. Bel přesto souhlasila.

„Jak úžasné, že nás Suffolk pozval, nemyslíte?“ V Robertově hlase zazněla ironie.

„Proč jste sem jezdil, když se vám tu nelíbí?“

„Protože bych si nemohl nechat ujít takovou událost. A především vás. Letos budete hvězdou sezóny.“

„Takové komplimenty a to nás ani formálně nepředstavili.“

„No vidíte. A přesto spolu tančíme. Pak že se bez společenských pravidel nedá žít.“

„Jak jste na to přišel?“ Zeptala se se zájmem.

„Má matka mi to neustále otlouká o hlavu.“

„Moudrá žena.“

„Nemyslím si. Jen staromódní.“

Tím jejich konverzace skončila. Annabel byla ráda, když konečně dotančili a ona se vrátila k Johnovi. Moc dlouho s ním však nezůstala, protože pro ni přišel Henry.

„Jak se ti opět líbí na Harper´s Field?“ Byla jeho první věta.

„Moc. Jen nějak taktně naznač Rosalind, aby se jako hostitelka oblékala v souladu s pokoji.“

Henry se začal tiše smát. „Máš pravdu. Ale jediným hostitelem jsem tu já.“

„Tvoje oblečení už ladilo lépe. Avšak také by se dalo lecos zlepšit.“ V duchu se radovala nad tím, co Henry právě řekl.

„Zato tobě by žádný kritik nic vyčíst nemohl.“

„To byl kompliment?“

„Nedělej překvapenou, hraběnko.“

Náhle se k nim ze strany přiblížil další taneční pár – Cecilia s Egarem. Henry pohotově změnil téma.

„Ipswitch je nejstarším trvale obydleným anglosaským městem v Anglii. Určitě budete mít příležitost projít se po městě, hraběnko.“

Annabel zadržela smích a připojila se ke hře.

„To by bylo výborné, hrabě. Hodně jsem toho o Ipswitchi slyšela.“

Doolish s dcerou odkroužili z doslechu.

„Opatrně, Henry. Nestojím o žádný skandál.“

„Já vím. Nehodlám žádný zavinit.“

„Díky.“ Annabel mu věnovala vděčný pohled.

Skladba dozněla. Pustili se pomaleji než bylo obvyklé. Nikdo je však naštěstí nesledoval.

Annabel si šla promluvit s Johnem. Nelíbilo se jí, že se Finnigan stále točí kolem Charlotty.

„Žádný kavalír to rozhodně není, jak jste si již mohl všimnout, Johne,“ snažila se ho právě přesvědčit o svém názoru, když ji o tanec přišel požádat Doolish starší. Ze zdvořilosti jej nemohla odmítnout, ačkoli by raději dokončila započatý rozhovor.

Jistě, mohla by se svěřit starému pánovi, ale přesto podvědomě cítila, že by to nebyl dobrý nápad. John to určitě vyřídí lépe a hlavně klidně. Nedokázala si představit, že by snad John mohl někomu vyhrožovat násilím. To už spíš přicházel v úvahu Edgar, ale nejvíc by se taková reakce podobala Henrymu. Za zdánlivě klidnou slupkou se skrývala dobře utajovaná vitalita a temperament.

„Copak, že mého syna necháváte napospas jiným dámám, hraběnko?“ Vytrhl ji Edgar ze zamyšlení.

„Musím dopřát té cti zatančit si se mnou i ostatním. John nemůže slíznout všechnu smetanu.“ Annabel se na starého pána šibalsky usmála.

„Pozor na váš nabroušený jazýček nebo se vás budou všichni muži bát.“

„Mě?“ Zasmála se.

„Ano, vás. Nikdy nedávejte před mužem najevo, že jste chytřejší než on.“

To bude u Johna dost obtížné, blesklo jí hlavou. I úplný politický nováček by viděl díry v jeho připravovaném zákoně.

„Suffolk nám chce něco oznámit,“ poznamenal Edgar.

Opravdu. Henry požádal kapelu, aby přestala hrát. Všechny oči se dívali jen na něj.

„Omlouvám se, že ruším vaši zábavu, ale chtěl bych pronést přípitek.“ Pozvedl sklenku šampaňského. Ostatní hosté si vzali sekt od sluhů, kteří se v místnosti náhle objevili.

„Doufám, že dnešní večer zde bude výjimečný a že na něj budeme vzpomínat jako na první ze série našich dalších podzimních setkání v Harper´s Field. Dále bych chtěl připít na královnu dnešního večera, hraběnku de Chartlitts.“

Sem tam se ozvalo ťuknutí skleniček o sebe. Annabel si připila s Edgarem a jeho synem, který se k nim připojil.

„A protože vím, že zítra budeme všichni vstávat pozdě, mám tu dva návrhy na zítřejší odpoledne. Prvním z nich je prohlídla města a druhým vyjížďka na koních.“ Henry odložil šampaňské a spokojeně se díval, jak se hosté mezi sebou dohadují.

—————————————————————-

—————————————————————-