Renčina červená knihovna

Koně versus město. Tento spor jste řešili minule a k mému překvapení bylo 84% hlasujících pro koně. Můj původní předpoklad byl, že odpovědi budou vyrovnané, ale zdá se, že mě již máte přečtenou a víte, kam moje myšlenky asi tak směřují.

Dnes vám předkládám na pohled naprosto nedůležitou otázku, ale pozor! I ta se později ukáže jako důležitá, takže ji nepodceňte. Jinak stále platí mé: komentujte, komentujte, komentujte. Ráda se nechám inspirovat vašimi nápady Příjemnou zábavu.

„Hlasujme, dámy a pánové,“ zazněl sálem zvučný hlas Edgara Doolishe. „Kdo je pro poznávání městských půvabů?“

Do vzduchu se pomalu zvedlo osm rukou, které patřily výhradně ženám. Bylo rozhodnuto.

„Dámy, které se nechtějí vyjížďky zúčastnit, mohou samozřejmě zůstat tady a do města zajet jindy,“ pronesl Henry, aby zabránil hrozící hádce.

„Doufám, Marianno, že jste dobrá jezdkyně. Nerad bych vás nechal někde vzadu,“ rýpl si John.

Annabel na něj přezíravě pohlédla, ale vzápětí se usmála. „Ještě uvidíme, kdo koho nechá vzadu.“

„Beru vás za slovo, madam.“

Nazítří se naplnila Henryho slova – před jedenáctou se po domě pohybovalo pouze služebnictvo, nikdo ze vznešených hostů hraběte Spencera ještě nevstal. Jen sám hostitel byl již na nohou. Samým přemýšlením nad svým plánem nemohl spát. Nakonec se spokojil s docela otřepaným řešením. Taková jankovitá klisna a jeden odvážný hrabě, inu, to může dopadnout jedině dobře.

Annabel se probudila krátce před dvanáctou. Chvilku jí trvalo, než si vzpomněla, kde to vlastně je. Vylézt z postele jí připadalo jako nadlidský úkol. Nohy, namožené od vysokých střevíčků a nekonečné noci plné valčíků, měla jako z olova. Přivolala Nancy, aby jí pomohla s oblékáním.

„Škoda, že tě neuvidím, jak se budeš tvářit při jízdě na koni,“ prohodila Nancy jakoby mimochodem.

„Ani mi to nepřipomínej. Musím Johnovi ukázat, že jsem lepší jezdec než on.“

„Pochybuji, že včerejší noc zamávala s lordovou energií jako s tou tvou. Sázím na Johna.“ Nancy přitáhla korzet černých jezdeckých šatů až na doraz.

„Teď se opravdu nenasnídám,“ poznamenala Bel smutně.

O hodinu později se část společnosti sešla před proslulými stájemi hraběte Suffolka. Bylo jich celkem osmnáct, z toho jen dvě ženy, Annabel a Charlotta.

Většina pánů si vybrala koně sama, zbylým nerozhodným poradil sám Henry. Vzal si také na starost výběr koní pro obě dámy. Charlotta dostala mírnou grošovanou klisničku a hraběnka de Chartlitts černou neposlušnou kobylku jménem Aurora.

„Jste si jistá, Marianno, že na ní chcete jet? Nevypadá moc klidně,“ obával se John.

„Zvládnu ji. Pomůžete mi do sedla?“

John si nedůvěřivě změřil Auroru pohledem a pak Bel přece jen pomohl. Annabel se svižně vyšvihla do dámského sedla. Kdyby kolem nebylo tolik lidí, vůbec by o Johnovu pomoc nežádala.

Dámské sedlo nebylo nijak pohodlné. Škoda, že nemůže jet obkročmo jako muž. Mnohem lépe by pak dokázala ovládat koně a neměla by takový strach z pádu. Jestli začne kobylka vyvádět, mohlo by to skončit špatně.

Když byla celá společnost připravena vyrazit, přihnala se z domu jako velká voda Elisabeth Greyová v jezdeckých šatech. Henry jí šel trpělivě vybrat koně a dohlédnout na jeho osedlání. Po tomto malém zdržení se konečně mohli rozjet po suffolkském panství. Starší muži se drželi vzadu a probírali politickou situaci. Dravé mládí se hnalo vpřed.

„Stále mě chcete pokořit, drahá Marianno?“ Lord Doolish cválal vedle Bel a své sestry.

„Samozřejmě.“

„To zní skoro jako návrh závodu.“

„Závod?“ Lord Finnigan se připojil ke skupince.

„Ano, bude závod,“ rozhodla Annabel okamžitě.

„Od tamté borovice až k ohradě. Je to pořád po rovince.“

Annabel se překvapeně ohlédla. Henry jel těsně za nimi.

„Souhlasím.“ Cítila, že má velkou šanci všem mužům ukázat, jak se vyhrává. Kůň pod ní nebyl sice prvotřídní závodní oř, ale měl to, co koně ostatních, jak se zdá, postrádali, a to umíněnost a vlastní vůli. Aurora si sama volila nejlepší stopu, a tak nehrozilo, že by ji jezdkyně mohla špatně vétst.

Henry nápad se závodem uvítal. Teď to jen chtělo dávat dobrý pozor na Annabel. Bylo mu jasné, že s Aurorou se brzy vzdálí od ostatních. On měl však také rychlého koně. Stříbrný šíp byl pětiletý hřebec plný síly a energie.

Docválali ke stanovenému stromu a takřka vzápětí vyrazili znovu vpřed. K závodu se připojila i Charlotta a lord Moore, jeden z ženatých poslanců.

Annabel nasadila hned zpočátku ostré tempo. Chtěla využít náhlou souhru se zvířetem k vytvoření dostatečného náskoku.

„Přidej!“ Zaznělo odněkud. Po pravé straně se kolem ní přehnal bílý hřebec. Henry.

Annabel není vůbec těžké vyprovokovat, pomyslel si Henry, když se Aurořina hlava objevila jen kousek za Stříbrným šípem. Teď je to dobré, jsme z dohledu ostatních, pokračoval v duchu.

Aurora se zdála být rychlejší než blesk. zřejmě stejně jako jezdkyně toužila po vítězství. Brzy předjela i zpomalujícího bělouše a uháněla k cíli. Poslední zatáčka a cílová rovinka.

Bel se pokoušela koně zpomalit. Aurora však samou radostí z pohybu nedbala na její příkazy a běžela dál.

„Zastav, Bel! Stůj!“ Slyšela za sebou Henryho. V tu chvíli uviděla proč. Hned za zatáčkou stála dřevěná ohrada pro dobytek.

Bel začala pochybovat o tom, že závod přežije ve zdraví. Jestli Aurora neskočí, zastaví se těsně před ohradou a ona jí přepadne přes hlavu a zlomí si vaz.

Instinktivně pobídla koně ke skoku a zavřela oči.

Nic. Žádný tvrdý pád na zem. Žádná bolest. Aurora skočila dovnitř ohrady a tam i s jezdkyní vzorně zastavila. Annabel jí poplácala po šíji a sesedla.

„Bláznivá ženská! Neříkal jsem snad, že je tu ohrada?“ Henry zastavil před dřevěnými kůly a energicky sesedl.

„Jsem v pořádku, kdyby tě to zajímalo,“ houkla Bel směrem k němu.

„Pojď z té ohrady, nikdo nemusí vědět, co se stalo. Mimochodem je určená pro kozy, takže-,“ nestačil doříct větu.

„Takže tam můžu zůstat? Chtěl jsi snad poznamenat něco takového?“ Annabel si strhla z rukou kožené rukavičky.

„Mohla sis zlámat vaz.“

„Děkuji. To by mě nenapadlo,“ odsekla.

Uslyšeli zvuk přibližujících se kopyt. Slovní přestřelka musela být pro tuto chvíli ukončena. Bel rychle vyvedla Auroru z ohrady, aby její dobrodružství zůstalo utajeno. Ze zatáčky se vynořil John na statném ryzákovi. Pokynul Henrymu a sesedl.

„Marianno, přijměte mou omluvu.“ John se tvářil tak zkroušeně, až se Annabel musela přemáhat, aby se nerozesmála. Podala mu ruku, aby ji mohl lord políbit.

„Podcenil jsem vás a teď toho lituji,“ pokračoval John.

Henrymu se scéna, které byl nechtěně přítomen, nelíbila. Nejen, že mu nevyšel jeho plán a ohrozil přímo Annabel na životě, ale navíc se pohádali. A tenhle lev salónů jí tady před ním líbá ruku!

V zatáčce se objevil další kůň. Robert Finnigan, jako vždy s cynickým výrazem, dojel k nim a zůstal v sedle.

„Příště si půjčím vašeho bělouše, hrabě,“ oslovil Henryho.

„Myslíte, že je to koněm?“ Zeptala se ho Bel s lehkým úsměvem na rtech.

„Samozřejmě. Jinak byste nebyla první v cíli.“

John i Henry se chystali protestovat. Bel je oba umlčela.

„Ale pánové, přece byste nebrali vážně tohle naše malé popichování.“

„Našli jsme s hraběnkou společnou notu ve vzájemném provokování,“ upřesnil Robert. „Rozhodně jsem tím hraběnku nechtěl urazit. Nerad bych vás proti sobě poštval a riskoval tím s vámi souboj. Na to je mi život příliš milý, pánové.“

„Proč od vás zní všechno tak cynicky, lorde?“

„Protože já jsem cynický, madam.“ Finnigan se v sedle mírně uklonil.

„Snad abychom se podívali po těch, co ještě nedorazili,“ navrhl Henry a nasedl. Stříbrný šíp tlumeně zařehtal.

Vyrazili zpět krokem, protože očekávali, že každou chvíli opozdilé jezdce potkají. V dálce však už zahlédli zbytek skupiny, který se závodu nezúčastnil.

„Chybí nám Charlotta a lord Moore.“ John se zatvářil znepokojeně.

„Snad abychom se zeptali ostatních.“ Annabel vyjela vstříc dvanácti jezdcům a jedné jezdkyni. Muži ji následovali.

Henry všem vysvětlil situaci. Edgar Doolish vybočil z řady a zajel k němu.

„Moore se vrátil do Harper´s Field brzo potom, co začal ten zatracený závod. Dámy prominou. Jeho kůň špatně šlápl.“

„A Charlotta? Neviděli jste ji?“

„Ne, synu. Bůh ví, co tu holku bláznivou zase napadlo.“ V Edgarově hlase zazněla starost.

„Zkusíme ji najít. Hraběnko, doprovoďte prosím lady Greyovou zpět do domu.“ Z Henryho vyzařovala taková autorita, že Annabel ani nenapadlo odmítnout.

„A my se rozdělíme. Pročešeme okolí.“ Hrabě se podíval na zataženou oblohu. To jim ještě scházelo.

John se rozjel do míst, kde svou sestru spatřil naposledy. Začínal mít opravdu strach. Charlottě se muselo něco stát, jinak by je takto neděsila.

Annabel pobídla Auroru ke klusu. Ticho mezi ní a Rosalindinou matkou bylo výmluvné. Ani jedna neměla chuť konverzovat.

Svým návratem způsobily rozruch mezi ostatními hosty. Bel si vzala stranou Cecilii, aby jí vysvětlila, co se děje. Dívka to přijala navenek dobře. Annabel však odmítala uvěřit tomu, že je uvnitř klidná.

Uběhla půl hodina a jezdci se stále nevraceli.

—————————————————————-

—————————————————————-