Renčina červená knihovna

Tak, Annabel a Henry jsou odhaleni! Ne, to si dělám legraci ačkoliv 56% z Vás hlasovalo pro možnost Cecilie.

Dnešní díl Vás, doufám, naladí trochu romanticky a zklidní hektičnost vánočních příprav. Otázečka je tentokrát jen organizační, nechci, abyste byly během svátků napnuté jak struny  Tak prosím hlasujte a komentujte . Příjemné počteníčko.

Annabel cítila srdce až v krku. Teď bude přistižena s Henrym a snad i odhalena. Konec hraběnky de Chartlitts si tedy takhle nepředstavovala. Najednou si nebyla vůbec jistá, jestli si ten konec někdy představovala.

Hluk ustal tak náhle, jak začal.

Henry Bel posunkem naznačil, že půjde zkontrolovat situaci. Bel by šla nejraději také, ale vzápětí si uvědomila, že by jí prozradily podpatky a šustot hedvábí.

„To byla jen sestra tvého nápadníka,“ zašeptal Henry, když se vrátil.

„Není to můj nápadník. Nikdy jím oficiálně nebyl. Myslíš, že nás slyšela?“

„Ne, jinak by nás již poctila svou přítomností. Nicméně, musíme být opatrnější. Přijď zítra v devět do stájí. Tam si budeme moci v klidu promluvit. Přijdeš?“

„Přijdu,“ přikývla.

„Dobrou noc, miláčku.“ Váhavě ji políbil na ústa. Poprvé po dvou letech ztratilo slůvko miláček ironický podtón a nahradil jej upřímný cit.

„Dobrou,“ řekla ještě, ale to už Henry zmizel za rohem. Zůstala na chodbě dobrých pět minut a snažila se uklidnit. Henry konečně přišel, jak si přála. Teď bylo na ní sebrat rozbité střepy a opět je slepit. Už zítra!

Pár minut před devátou se dvorem Harper´s Field mihl šedivý stín. Annabel přebíhala vzdálenost mezi domem a stájemi, jak nejrychleji mohla. Nikdo však naštěstí nebyl v dohledu, a tak poslední metry zvolnila, aby do stájí nevpadla příliš zadýchaná.

Henry tam ještě nebyl. Bel pohladila několik koní a zastavila se u Aurory. Chtě nechtě musela obdivovat krásu a majestátnost zvířete. Černá kobylka byla dokonce hezčí než Prosperity, Henryho vítězný kůň z New Marketu.

„Aurora je nejkrásnější kůň z mých stájí. Škoda, že je taková divoká.“ Henry se objevil těsně za Annabel.

„Chodíš tiše,“ poznamenala.

„V bridži jsem nejlepší tichý hráč široko daleko.“

„To je dobrý předpoklad pro to, abys udržel tajemství.“

„Já ho udržím. Není nic snazšího, když budu vědět, že mě miluješ.“

„Před okolím se ti možná můj původ podaří ukrýt, ale ty o něm budeš pořád vědět. Myslíš, že i tohle bude snadné?“

„Bel,“ přistoupil k ní ještě těsněji a pohladil jí po tváři, „během těch dvou let, co jsem tě neviděl, jsem o nás dvou hodně přemýšlel. Především o tobě. Kladl jsem si stále dokola jednu otázku. Jestli jsi mě opravdu milovala nebo to celé bylo jen podvod. A dospěl jsem k závěru, že tvá láska byla opravdová, jen původ a jméno falešné. Je pravda, že jsi mě zasáhla do toho nejcitlivějšího místa, a to do mé hrdosti. Ale uvědomil jsem si, že původ není vše. Bohužel příliš pozdě.“

Annabel, dojatá Henryho řečí, nebyla schopna slova.

„Nikdy není příliš pozdě.“

„Doufám, že pro nás dva ne,“ usmál se na ni. „Chtěl jsem tě svádět a provokovat, abych zjistil, jestli ke mě stále něco cítíš, ale spokojím se s tím, když mi to teď řekneš.“

„Henry, tolik mě mrzí to všechno. Chtěla jsem ti říct, že nejsem žádná lady Blendishová, ale měla jsem strach, že mě odvrhneš, že mi neuvěříš, že tě opravdu miluji, a tak jsem hrála dál. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Bel se neubránila několika slzám.

„Jen řekni, že mě miluješ, a všechno zase bude v pořádku.“ Henry na ni hleděl s prosbou v očích.

„Miluji tě.“

Políbili se navzájem, dlouze a něžně. Nějakou chvíli pak setrvali v těsném objetí.

„Miloval jsem tě jako Helenu, miluji tě jako Bel a budu tě milovat jako Mariannu,“ zašeptal jí do vlasů.

„Bel nesmíš milovat. Zničila by tě.“

„Co tím chceš říct?“ Zeptal se zmateně.

„Teď jsem Marianna a dokud jí budu, pak je náš společný život možný. To je v tuhle chvíli důležité. Se zbytkem se netrap, drahý.“

„Bel? Kdy dáme světu najevo, že spolu chceme být?“ Ozval se Henry po delší odmlce.

„Až se důstojně zbavíš Rosalind. Mě s Johnem žádné závazky nepojí. Postačí měsíc na ochladnutí našeho přátelství.“

„Ani city?“

„Jen přátelství. Mám Johna ráda, ale pouze jako sestra. V jednu chvíli jsem si ho sice chtěla vzít, ale neudělala bych ho zrovna šťastným,“ odpověděla Bel popravdě.

„Mě s Rosalind také nepojí nic zásadního. Chceš tedy počkat měsíc než-,“ nedořekl.

„Bude to tak nejlepší. Jsem tak ráda, že jsme si všechno řekli, Henry.“ Annabel se ke svému idolu pevně přimkla.

„Já taky, miláčku. Teď můžeme konečně začít znovu.“

„Kampak jste si tak brzy vyrazila, hraběnko?“ Robert Finnigan si vykračoval rázným krokem přes dvůr směrem k Bel, která právě vyšla ze stájí.

„Přemýšlela jsem, že se projedu, lorde.“ Bel se na něj zářivě usmála.

„A máte v plánu splašit koně a nechat se zachraňovat?“

„Ta ironie ve vašem hlase se mi nelíbí,“ pokárala ho jemně. Robert se mírně uklonil.

„Domníval jsem se, že právě vy tu ironii oceníte, hraběnko.“

„Jindy snad, ale v tomto případě ne.“

„Snad abychom se vrátili k původnímu tématu.“

„Nějak mě na tu projížďku přešla chuť. Omluvte mě, lorde.“ Annabel plavně odplula do domu. Doufala, že Finnigana od projížďky také odradila. Henry byl totiž stále ve stájích a sedlal Stříbrného šípa, aby mohl z koňského hřbetu zkontroloval své panství.

Vytrvalý déšť, který se na Harper´s Field spustil kolem oběda, nedovolil společnosti plánovanou prohlídku města. Namísto toho se všichni kromě Charlotty a Cecilie shromáždili ve velkém salónu, aby si vypili kávu.

„Jako hostitel jsem vás, dámy, nucen požádat, aby některá z vás zasedla ke klavíru a zpříjemnila nám dnešní odpoledne. Sám bych celý program zajišťoval jen nerad.“

Henryho poznámka vyvolala mezi hosty tlumený smích. Žádná z dam se však nepohnula ze svého místa.

„Rosalind, drahá, zahraj nám něco,“ pobízela blondýnku její matka. Rosalind váhavě vstala ze svého křesla značky Chippendale a zasedla ke klavíru.

Annabel po několika úvodních taktech poznala jednu z Chopinových mazurek. V Rosalindině podání se to spíše podobalo ukolébavce. Pak zahlédla Henryho, jak po skončení skladby tleskal. Neviditelný prst žárlivosti a soutěživosti ji dloubl přímo mezi žebra. Vyskočila z lenošky a přešla ke klavíru.

„Rosalind, chtěla bych si s vámi zazpívat Zelené rukávce.“

„Doprovodíte nás vy nebo já?“ Rosalind se tvářila potěšeně. Bel se nepodařilo odhadnout jestli proto, že už nebude středem pozornosti jen ona nebo jestli se domnívá, že je lepší zpěvačkou než hraběnka de Chartlitts.

„Hrajte vy, drahá,“ odpověděla Bel.

Rosalind zahrála krátkou předehru a pak se salónem rozezněly dva soprány. Annabelin byl bezesporu čistější a přesnější.

Henry pozorně sledoval obě dívky a znovu si uvědomil, jak je každá z nich úplně jiná. Bel se svou tvrdohlavostí a temperamentem, Rosalind, křehká a unylá. Byl si jistý, že si vybral správně. Vybavil si  Bel skákající přes ohradu a musel se pousmát.

Píseň skončila za hlasitého potlesku. Henry, ač obvykle nerad býval středem pozornosti, zatoužil po malém duetu s hraběnkou.

„Hraběnko, smím vás poprosit, aby se mnou zazpívala Scarborough Fair?“

„Samozřejmě, hrabě.“ Annabel se lehce uklonila.

„Rosalind, doprovodíš nás?“ Henry se postavil vedle Bel.

První čtyři sloky patřily Henrymu. Jeho příjemný baryton okouzloval a zároveň dával najevo, kdo je tady pánem.

Příteli, máš do Scarborough jít,
dobře vím, že půjdeš tam rád,
tam dívku najdi na Market Street,
co chtěla dřív mou ženou se stát.

Vzkaž jí, ať šátek začne mi šít,
za jehlu rýč však smí jenom brát
a místo příze měsíční svit,
bude-li chtít mou ženou se stát.

Až přijde máj a zavoní zem,
šátek v písku přikaž jí prát
a ždímat v kvítku jabloňovém,
bude-li chtít mou ženou se stát.

Z vrkočů svých ať uplete člun,
v něm se může na cestu dát,
s tím šátkem pak ať vejde v můj dům,
bude-li chtít mou ženou se stát.

Annabel celou dobu nespustila z Henryho oči. Když přišla řada na ni, zpívala jen pro něj.

Kde útes ční nad přívaly vln,
zorej dva sáhy pro růží sad,
za pluh ať slouží šípkový trn,
budeš-li chtít mým mužem se stát.

Osej ten sad a slzou jej skrop,
choď těm růžím na loutnu hrát,
až začnou kvést, tak srpu se chop,
budeš-li chtít mým mužem se stát.

Z trní si lůžko zhotovit dej,
druhé z růží pro mě nech stlát,
jen pýchy své a Boha se ptej,
proč nechci víc tvou ženou se stát.

Amelia Bosworthová sledovala hudební produkci po boku svého manžela a několikrát se neklidně ošila. Jakoby už něco takového někdy slyšela…

—————————————————————-

—————————————————————-