Renčina červená knihovna

Minulý týden mě zajímal Váš názor na délku OL. 78% z Vás volilo možnost 25 dílů. Vynasnažím se

Tento týden Vám předkládám asi nejdramatičtější díl OL (prozatím).  Takže: čtěte, hlasujte, komentujte. A pokuste se vydržet do příštího pátku

P.S.: Všimla jsem si, že je u spisovatelek módní uvádět hudbu, u které se jim dobře píše Abych nezůstala pozadu: tento díl vznikal u záznamu koncertu kapely Muse z Wembley

Všechno je to příliš krásné na to, aby to mohla být pravda, pomyslela si Bel, když vystřídala Rosalind u klavíru. Zahrála tři francouzské lidové písně a pak se za nadšeného potlesku odebrala zpět na své místo v lenošce. Neušlo jí, že se od Henryho i Johna dočkala hlasitých ovací, a byla na to náležitě pyšná.

Druhý den dovolilo počasí společnosti uspořádat na zahradě před domem piknik. Nezvykle teplé říjnové odpoledne bylo pro posezení venku jako stvořené. Ke společnosti se po dvoudenní nepřítomnosti připojila i Cecilia. Podle jejích vlastních slov ji Charlotta již u sebe nepotřebuje. Pro Bel nebylo těžké si domyslet, jak to doopravdy bylo. Charlottě už musela přehnaná starostlivost její sestry lézt na nervy.

„Jak se daří vaší sestře?“ Henry procházel kolem skupinky dam, když zahlédl Cecilii.

„Už dobře. Děkuji, hrabě.“ Ceciliin odměřený tón vzal Henrymu z úst další otázku a raději se tiše odporoučel. Bel ho provázela tichým pohledem, ve kterém však bylo obsaženo tolik slov, kolik jich za život sama vyslovila.

Cecilia si toho naštěstí nevšimla, protože si ji právě odváděla lady Bosworthová, aby v soukromí znovu probraly chystaný dobročinný bazar.

„Všude vás hledám, Marianno,“ John se náhle objevil po Annabelině boku.

„Cožpak mě můžete mezi ostatními přehlédnout?“ Popíchla ho.

„To ne. Jen jsem vás dlouho nezahlédl.“ Hraběnčina otázka v něm vzbudila rozpaky. On a přehlédnout ji? Vždyť on nevěnuje pozornost žádné jiné! A navíc – Marianna se ve smetanových šatech a se sadou perel skutečně nedala nevidět.

„Hledal jsem vás, protože jsem se vás chtěl zeptat, kde se usadíme.“

Chudáček, politovala ho Bel v duchu. Rozhodila jsem ho natolik, že ztratil svůj přirozený šarm.

„Co navrhujete vy?“

„Myslel jsem, že tamhle u té besídky by to bylo ideální.“

„Není to příliš daleko? Raději bych byla blíže k ostatním.“ Hlavně k Henrymu, dodala v myšlenkách.

„Promiňte,“ ozval se za nimi známý baryton, „obvykle nemám ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, ale zaslechl jsem, o čem se bavíte, a rád bych vás pozval ke mě a k Rosalind.“

„Henry, to je od vás velmi laskavé, ale-,“ John už chtěl nabídku odmítnout, ale v tom mu Bel skočila do řeči.

„Rádi vaše pozvání přijmeme, hrabě. Že Johne?“

„Samozřejmě,“ lordova odpověď  zněla poněkud prkenně. Mariannina odpověď ho zaskočila. Dnes už podruhé se v její přítomnosti necítil právě nejlépe.

„Marianno. Lorde,“ kývla Rosalind na nově příchozí.

„Henry byl tak laskav a pozval nás k vám.“ John zlehka usedl na velkou kostkovanou deku.

„Jsem ráda, že si s vámi konečně mohu promluvit víc soukromě. Zatím jsme k tomu neměli příležitost.“

Od této chvíle se rozhovoru zúčastnili pouze Rosalind a John. Henry se snažil marně rozpomenout, kdy se Bel a Rosalind začaly oslovovat křestním jménem. Střídavě hleděl z jedné na druhou a snažil se pochopit ženské myšlení. Po několika málo minutách to však vzdal a sám pro sebe to označil za nesplnitelný úkol.

To Bel přemítala nad něčím úplně jiným. Co kdyby dala lorda a Rosalind dohromady? John by takové křehké stvoření ocenil víc než Henry. A Rosalind by měla někoho, kdo s ní bude bez odmlouvání chodit každý večer do společnosti.

Z úvah hodných zkušené dohazovačky ji vyrušila Henryho otázka.

„Hraběnko, nechcete se jít projít nebo ochutnat něco ze specialit mé kuchyně? Jak vidím, těmhle dvěma scházet nebudeme.“

Jejich pohledy se střetly s nebývalou intenzitou a vyvolali v obou chuť na zakázané ovoce.  Jak by bylo krásné být spolu zas na Harper´s Field o samotě a nemuset se ohlížet na společenská pravidla.

„Hrabě,“ podala mu ruku ve smetanové rukavičce, aby jí pomohl vstát.

„To jsme si nedomluvili,“ sykla v okamžiku, kdy se k němu přiblížila méně než na půl metru.

„Nezlob se, musel jsem. Nemůžu se dívat, jak vedle něj sedíš.“

„To mi lichotí, drahoušku,“ usmála se na něj. „Máš tady ten výborný perník, jak jsi mi kdysi dával ochutnat? Jestli tady budeme takhle dlouho stát, bude to vypadat divně.“

„Máš pravdu. Pojď, nějaký by tu měl být. Objednal jsem ho pro tebe.“ Došli ke stolům s občerstvením a Henry se jal hledat dovezené pečivo. Našel však jen tři kousky, zbytek byl už pryč.

„Tady, Bel,“ podal jí tácek s perníkem a sledoval, jak se jí rozzářily oči. „Jsi kouzelná, víš to? Úplně jsem na to zapomněl. Uražená hrdost mi zatemnila smysly.“

„Henry, takhle tady spolu nemůžeme mluvit. Taky bych ti toho chtěla ještě spoustu říct, ale ne tady.“ Upřela na něj své oříškové oči a mlčky ho prosila o to, aby rychle změnil téma. Hrabě však její prosbu nebral na vědomí. Namísto toho se k Bel naklonil, jakoby jí chtěl políbit.

Falešné hraběnce se rozbušilo srdce až v krku. Tohle přece nesmí a on to moc dobře ví! Chtěla ucuknout, ale v poslední chvíli si to rozmyslela. Mohla by tím na ně upoutat pozornost, které, jak se zatím zdá, unikli.

„Henry,“ zašeptala naléhavě.

„Bel.“

Nic a nikdo pro ně v tu chvíli neexistoval. Harper´s Field a jeho hosté zmizeli kdesi v husté mlze. Byli tu jen oni dva, spojeni láskou, vášní a tajemstvím společné minulosti.

Pro Annabel a Henryho přestalo sice okolí existovat, ale toho kouzlo okamžiku naneštěstí nefungovalo opačným směrem. Ačkoli si většina společnosti hostitele a hraběnky nevšimla, přece jen se našla jedna osoba, která si oba zamilované prohlížela. Ve tváři se jí zračila zvláštní směs emocí: údiv s překvapením byly během chvilky vystřídány soustředěním a poté náhlým poznáním a rozhořčením.

Bel udělala krok dozadu, aby se dostala z Henryho bezprostřední blízkosti. Přitom se nevědomky rozhlédla a srazila se s pohledem, na který nikdy nezapomene. Amelia Bosworthová na ni hleděla takovým způsobem, že nemusela říci ani jediné slovo, a Annabel věděla vše. Udělalo se jí černo před očima a podlomila se jí kolena.

Henry si všiml náhlé reakce své partnerky a podíval se směrem, kam dosud hleděla i ona. Pochopil. Vyslal k Amélii prosebný pohled a v té samé chvíli byl nucen podepřít Bel, aby neupadla.

„Heleno,“ konstatovala Amelia ledovým hlasem. „Je to tak? Helena Blendishová, falešná lady, která nás už jednou napálila.“ S každým slovem zvyšovala svůj hlas a přitahovala tak pozornost čím dále tím více hostů.

Améliin hlas působil Bel téměř fyzickou bolest. Všechna její snaha, její úsilí dostat se zpět na společenské výsluní přijde nazmar. A co je na tom nejhorší, je, že opět ztratí Henryho. Právě teď, když ho získala konečně zpátky.

„Marianno?“ John se prodral do popředí a stanul vedle lady Bosworthové.

„Žádná Marianna. Žádná hraběnka de Chartlitts. Obyčejná coura z ulice.“

„Amélie,“ zarazil ji důrazně Henry.

„Vy jste ji kryl, Henry. Celou tu dobu si z nás oba děléte blázny.“

„Marianno, je to pravda? Odpovězte mi.“ To byl znovu John, tentokrát o něco naléhavějším tónem.

Bel se na něj podívala očima plnýma slz a přikývla. Pak se vytrhla Henrymu a rozběhla se do domu, ukrýt se přede všemi do svého pokoje.

Henry zůstal sám, napospas svým hostům. Vedle Johna se vzápětí objevila Rosalind s rozčarovaným výrazem.

„Celou dobu jsem ti byla jen pro smích, Henry! Že se nestydíš, pozvat sem takovou osobu a hrát s ní tu její hru!“ Před slovem osoba Rosalind maličko zaváhala.

„Pojď, miláčku. Tady už nemáme co pohledávat. Okamžitě odjíždíme.“ Elizabeth Greyová vzala svou dceru kolem ramen a odváděla ji pryč.

„To si ještě vyřídíme, Suffolku,“ zavrčel James A. Grey.

John Doolish prošel kolem Henryho, aniž by se na něj nebo na kohokoli jiného podíval, pronásledován svou sestrou a otcem. Musel si promluvit s tou, která ho tak ošklivě podvedla.

„Myslel jsem si, že ten nejhorší tu jsem já. Ale klobouk dolů před vámi, hrabě. To se vám skutečně povedlo.“ Robert Finnigan byl posledním z hostí a už byl také na odchodu.

Henry osaměl. Nejraději by si v tuhle chvíli nafackoval. Kdyby se ovládal a hrál svou roli pořádně, nemuselo by se nic stát. Teď se postaral o parádní skandál, který mu zničí pověst a možná ho bude stát  i život. Nepochyboval totiž o tom, že ho lord Grey a možná i lord Doolish vyzvou na souboj.

Annabel vrazila do svého pokoje a začala jako smyslů zbavená vytahovat šaty ze skříní a házet je na postel. Musela pryč. V Harper´s Field už nemůže zůstat ani o minutu déle.

Klepání na dveře. „Marianno, musím s vámi mluvit.“

„Běžte pryč, Johne! Slyšel jste, kdo jsem.“

„Nevěřím tomu! Otevřete!“

Bel potlačila vzlyknutí a prudce otevřela dveře.

„Marianno-,“ začal John.

„Copak jste neslyšel tu jedovatou ženskou? Žádná Marianna. Obyčejná Annabel Collierová, pane. Svého času Helena Blendishová, snoubenka hraběte Suffolka!“

„Nerozumím tomu-,“ nedořekl.

„Tomu nebudete rozumět nikdy. Zapomeňte na mě, Johne. Nechtěla jsem vám ublížit,“ dodala a zavřela za sebou.

Henry vyběhl schody do druhého patra tak rychle, jako nikdy předtím. V ohybu chodby se zarazil. O dveře Annabelina pokoje se opíral John Doolish a rukama si zakrýval obličej, takže dosud Henryho nespatřil.

—————————————————————-

—————————————————————-