Renčina červená knihovna

Minulý díl překonal rekord v počtu hlasujících. Že by to bylo pikantní otázkou, kterou jsem Vám položila? Buď jak buď, 90% z Vás hlasovalo pro možnost, že spolu Bel a Henry stráví noc.

Dnešní pokračování je neméně napínavé, takže hlasujte, kritizujte a hlavně komentujte   Příjemnou zábavu.

„Henry!“ Annabel ho od sebe lehce odstrčila. „Co si myslíš, že děláš?“

„Chci se s tebou rozloučit. Pokud stále trváš na tom, že spolu nemůžeme žít.“

Zahleděla se mu hluboko do očí a pak ho něžně políbila. „Nechci na dnešní noc nikdy zapomenout, miláčku.“

Ranní slunce se prodralo do pokoje mezerami mezi závěsy a pošimralo Bel na tváři. Dívka natáhla ruku, aby objala Henryho. Místo něj však nahmatala pouze polštář. Otevřela oči a přelétla pohledem místnost. Hrabě byl pryč, zato upomínky na minulou noc byly všude – od poházených částí jejího oděvu až po vlásenky, které se jí uvolnily z účesu.

Zastavila se pohledem na hodinách. Půl deváté. A v deset jí jede vlak! Odkopala ze sebe přikrývky a vyskočila z postele. Musí to tu trochu uklidit, než zavolá Nancy.

Ustrojená do růžových ranních šatů sešla do přízemí. Dům byl podivně tichý. Vešla do zelené jídelny, kde Henry obvykle snídával, ale nic nenasvědčovalo tomu, že to tak bylo i dnes. Když se objevila služebná, poručila si Bel pouze šálek kávy. Na jídlo neměla ani pomyšlení.

Zarazilo ji, že se k ní i přes včerejší skandál chovala služka tak uctivě, jakoby se nic nezměnilo. Namísto Annabel Collierové tu u stolu opět seděla hraběnka de Chartlitts.

Spolu s kávou jí služebná přinesla lístek papíru. „Pan hrabě se dává poroučet,“ řekla rychle a zmizela.

„Nejdražší,“ stálo na papíře, „děkuji Ti za včerejší noc. Beru ji jako rozloučení do doby, než si uvědomíš, že bez sebe nemůžeme být. Kočár je připraven. Nezlob se, že tě nevyprovodím osobně, ale nenašel bych sílu nechat Tě odejít. H. J. S.“

Annabel složila lístek do původního tvaru a schovala si jej do živůtku. Tak už ho neuvidí. „Snad je to tak lepší,“ povzdechla.

Henry seděl za svým psacím stolem a snažil se nemyslet na to, že jeho milovaná právě nasedá do vlaku, do toho neúnavně uhánějícího stroje, který ji odveze daleko od něj. On sám měl však do Londýna také namířeno. Odjede z Harper´s Field večerním vlakem, aby byl k dispozici lordu Greyovi a lordu Doolishovi.

John přecházel celou noc po svém pokoji a rušil tím svého otce, který měl pokoj hned pod ním. Zastavil se až se svítáním. Spát ovšem nešel. Posadil se do křesla a očima si prohlížel tituly knih ve své malé knihovničce. Nakonec zavrhl i čtení a oddal se vzpomínkám. Když odbily osmou, převlékl se a sešel dolů na snídani.

Lady Bosworthová se toho rána probudila s úsměvem na rtech. Jako jediná prokoukla „celé to divadýlko,“ jak to sama nazvala, a měla ze sebe upřímnou radost. Skandál v Harper´s Field měl jedinou vadu, a to že Henry nepřispěje na jejím dobročinném bazaru.

Rosalind vstávala až k obědu. Půlku noci proplakala a pak se utěšovala zbytkem brandy v lahvi, kterou potají vzala z baru svého otce. Teď měla těžkou hlavu a opuchlá víčka. Rozhodla se, že až do večeře zůstane ve svém pokoji.

Annabel a Nancy vystoupily z vlaku ve čtvrt na jednu. Dívky se před nádražím rozdělily. Nancy se zavazadly odjela bryčkou do Barkley Street a Bel udala kočímu jako cíl cesty hotel Bertram.

Na recepci zrušila od příštího dne rezervaci. Recepční se k ní choval stejně zdvořile jako minule. Z toho usoudila, že se pravda o její totožnosti ještě nestihla rozšířit.

Ve svém bývalém apartmá zabalila rychle zbytek svých věcí a měla se k odchodu. Nehodlala tu dlouho zůstávat a poddávat se vzpomínkám na minulé týdny. Chtělo se jí plakat, ale pláč byl v tuto chvíli příliš přepychová věc, kterou si nemohla dovolit.

Ještě než z hotelu odešla, následována velmi mladým nosičem zavazadel, odevzdala recepčnímu dopis pro Johna s instrukcí, aby jej ihned po jejím odchodu odeslal.

Dojela do Barkley Street a zavřela se ve svém pokoji. Teprve pak se její sebeovládání zhroutilo.

Večerní pošta zastihla Johna Doolishe v mlčenlivé společnosti jeho sester. Atmosféra v salóně by se dala krájet. Cecilia se pilně věnovala vyšívání. V duchu se však zaobírala škodolibými myšlenkami a znovu a znovu si vybavovala výraz takzvané hraběnky, když jí Amelia vmetla pravdu do tváře.

Charlotta se snažila zachovávat zdání klidu. Dívala se do otevřeného Shakespeara, ale nečetla. Čas od času si distingovaně otřela nos do batistového kapesníčku. V její hlavě, plné klevet a nejnovějších módních hitů, vířily myšlenky. Nemohla pochopit, že by ta skvělá a dokonalá Marianna mohla být někým jiným.

John otevřel obálku nožem na papír, který mu sluha donesl společně s korespondencí. Jakmile pochopil, o co se jedná, vyskočil z křesla a kvapně se omluvil. Poté zamířil do své pracovny, nalil si skleničku bourbonu a začal číst.

Přečetl si dopis několikrát za sebou, přičemž vyprázdnil sklenku až do dna a znovu si nalil. Chvějící se rukou odložil list a jak se přecházet po pokoji. Čekala ho další bezesná noc plná přemýšlení. Noc plná úvah o budoucnosti jeho i jiných.

Rosalind se během odpoledne věnovala své oblíbené činnosti – malovala akvarel. Nebyla příliš nadanou malířkou, ale o to více ji to bavilo. Díky takto strávenému času již byla večer schopna předstoupit před svou rodinu. Její relativně dobrá nálada však vzala záhy za své. James A. Grey se po večeři postavil doprostřed salónu a pronesl řeč, týkající se Henryho skandálního chování a potupy rodiny Greyů. Rosalind porušila bezpočet společenských pravidel, když v půli otcovy věty demonstrativně odešla z místnosti.

Nancy, dosud v županu, připravovala ranní kávu a přitom si tlumeně prozpěvovala. Při zvuku otevíraných dveří sebou trhla.

„Sakra, Bel, vylekala jsi mě.“ Nancy si foukala na ukazováček, který si nechtěně spálila.

„Nezlob se. Dám si jen kávu a poletím,“ Bel, oblečena ve žlutých, takřka prostých hedvábných šatech, stála v kuchyni a zkušeně si kontrolovala účes. Jako zrcadlo jí sloužila stříbrná pánvička. Po včerejším zoufalství a smutku nebylo v její tváři ani památky.

„Kam, prosím tě?“

„Prodat kočár a koně. Už je nebudu potřebovat,“ odpověděla klidně, jakoby takové zboží prodávala každý den.

Ve stájích své rozhodnutí přehodnotila.

„Prodejte jen jednoho. Dobrý kůň se může vždycky hodit.“

„Suffolk se včera večer vrátil do města,“ oslovil po snídani Edgar Doolish svého zamlklého syna, jakmile osaměli. John nic neřekl. Pouze kývl na znamení, že starého pána slyšel. O hodinu později v pracovně napsal tento vzkaz:

„Vážený pane,

jsem si vědom, že Suffolk urazil velmi hrubým způsobem Vaši dceru. Přesto mi dovolte, abych ho na souboj mohl vyzvat já. Očistím jméno Vaší dcery společně se svým. Byl bych poctěn, kdybyste mi vyhověl a byl mým sekundantem. J. Doolish“

Vzápětí se dal do psaní druhého listu.

Pane,

urazil jste mě Vaším chováním. Tímto Vás vyzývám na souboj. Výběr zbraní a místa je na Vás. Čas: zítra za svítání. Až se rozhodnete, pošlete svého sekundanta za lordem Greyem. J. Doolish“

Oba dva lístky padly na úrodnou půdu. James A. Grey si spokojeně mnul ruce. Nejenže on sám nebude riskovat život, on navíc získá ženicha pro Rosalind. Pokud bude Doolish hájit čest jeho dcery, znamená to skoro totéž co zasnoubení.

Henry takovou výzvu očekával. Napsal lordu Finniganovi a požádal ho, aby byl jeho sekundantem. Nepochyboval, že Robert přijme. Pod žádost připsal: „Místo: White Mansions. Zbraně: pistole. Vyrozuměte lorda Greye.“

Annabel se o souboji dověděla z Henryho krátkého vzkazu až večer. V první chvíli se rozplakala jako malé dítě. Nancy se ji snažila utěšit, ale zdálo se, že marně. Pak se Bel náhle uklidnila, nakráčela do svého pokoje a začala se přehrabovat ve skříni s odloženým šatstvem. Kamarádka ji znepokojeně pozorovala. Bel vytáhla z hromady oděvů pánské kalhoty a obnošené tvídové sako. Ke kostýmu patřila ještě bílá košile a čapka, kterou Bel coby Edward Burrow stahovala hluboko do čela. Tento převlek nepoužila víc než rok.

„Ty jsi se prostě zbláznila, Bel,“ Nancy spráskla ruce a odešla z místnosti.

Ve čtyři hodiny ráno vyšel z jednoho domu na Barkley Street chlapec s klátivou chůzí a pískal si jednu z právě módních písniček měšťáků. Měl namířeno ke stájím, kde měl svého grošáka Apollóna. Sám si ho osedlal a poté se klusem rozjel do White Mansions.

„Škoda, že jsou souboje zakázané,“ lord Grey stál společně s Robertem Finniganem mezi oběma duelanty.

„O to víc jsou zábavné,“ nechal se slyšet Robert a naposledy překontroloval zbraně.

Na souboj se přijelo podívat dost lidí. Nikdo si tak nevšiml mladíka na zpěněném koni, který se postavil tak, aby dobře viděl na oba duelanty a muži viděli na něj.

John i Henry si vzali zbraně a každý z nich odkrokoval vzdálenost pětadvaceti metrů. Otočili se k sobě čelem a čekali na povel.

„Jak se pánové dohodli, bude duel trvat do doby, než jeden z nich vyřadí druhého tak, aby již nemohl pokračovat,“ lord Grey odstoupil do ústraní. „Pánové, začněte!“

Henry, ve vysokém cylindru, který obzvlášť nesnášel, cítil, jak mu po zádech sjíždí kapka ledového potu. Celou noc nespal a teď mu dělalo problém soustředit se.

John, nejistý svým střeleckým uměním, také nespal. Třetí bezesná noc v řadě a zbytkový alkohol v krvi nebyly právě nejlepšími předpoklady pro dobrou mušku.

Annabel sledovala oba muže se zatajeným dechem. Věděla, že Henry nevystřelí, a tak svou pozornost přesunula na Johna. Horečně přemýšlela, jak by zabránila výstřelu a nepoškodila tím ještě víc Henryho čest. Napadla ji jen jedna jediná věc.

John zamířil. Musela jednat okamžitě nebo se dívat na to, jak bude Henry zraněn.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-