Renčina červená knihovna

Celých 63% z Vás hlasovalo pro to, aby se Bel před Johnem ani nikým jiným neprozradila. Tím jsem byla nucena udělat jednu věc, ale o té už si přečtete samy

Dnešní otázka se netýká přímo konce vyprávění, ale konce OL samotné. Takže hlasujte a komentujte. Těším se na Vaše ohlasy.

Pozdě! Než mohla cokoli udělat, ozvaly se dva výstřely. Dva! Henry tedy také vystřelil.

John, na kterého celou dobu upírala své oříškové oči, sklonil zbraň. Kulka ho minula o víc jak půl metru a zaryla se do kůry vysokého dubu. Hrabě se netrefil záměrně, to věděl každý.

Připadalo jí, že tam stojí už hodinu, ale sotva uplynulo půl minuty od výstřelů. Obrátila se od jednoho soka k druhému. Bála se, co uvidí.

Henry stál na stejném místě jako před soubojem. Jedinou známkou toho, že už je po všem, byla pomalu se rozrůstající rudá skvrna na levém rukávu jeho bezvadně padnoucího fraku.

Annabel se v očích zatřpytily slzy. Stáhla si čapku víc do obličeje, aby ji nikdo nepoznal. Měla chuť se k Henrymu rozběhnout, obejmout ho a ošetřit mu zranění, které nepřímo sama zavinila, ale věděla, že to není možné. Pocítila náhlou potřebu být sama se svými myšlenkami. Vyšvihla se proto na koně a tryskem vyrazila od White Mansions. Neviděla tak Johna, který přišel podat hraběti ruku, ani Henryho vědoucí pohled na vzdalujícího se grošáka a jeho mladého jezdce.

Annabel zamířila do stájí. Jela rychle, aniž by si uvědomovala nebezpečí takové jízdy. Slané slzy jí zamlžily výhled. Bylo jí to jedno. Chtěla už být doma, ve svém pokoji, ve svém malém království, kde mohla být sama sebou.

Dojela do stájí a hodila asi třináctiletému chlapci penny, aby se postaral o koně. Pak pokračovala pěšky do Barkley Street.

Než stačila odemknout, dveře se před ní samy otevřely. Nancy v noční košili a s ospalým výrazem ji pustila dovnitř.

„Jak to-,“ začala, ale Bel ji přerušila.

„Žije. Není to nic vážného. A teď mě omluv.“ Zabouchla za sebou dveře svého pokoje a vrhla se na postel.

Doktor Darby dostrkal Henryho do kočáru, kde mu ránu provizorně ošetřil. Hrabě se celou dobu ani nepohnul. Upřeně sledoval semišové polstrování, jakoby ho viděl poprvé v životě.

Byl si jistý, že to byla ona. Poznal by ji kdekoliv a kdykoliv, ať by se vydávala, za koho by chtěla. Nějaký tvídový oblek a pánské sedlo ho nemohlo ošálit.

Musel přiznat, že měla odvahu takhle se vrhnout přímo do jámy lvové. Právě to na ní miloval – odvahu a vynalézavost, se kterou se rozhodla dobýt společnost. A přitom dobyla i jeho srdce.

 “Jak jste na tom, hrabě?“ Finniganova zrzavá hlava se náhle objevila v okně kočáru.

„Už jsem se cítil lépe. Děkuji za optání,“ ušklíbl se Henry.

„Beru to jako dobře. Omluvte mě.“ A zase zmizel.

„Pojeďme domů, doktore. Doděláte to tam.“

Lord Grey poplácal svého budoucího zetě po rameni. „Dobrá rána.“

John neodpověděl. Ještě stále byl otřesen tím, co udělal. Střelil člověka. Chladnokrevně postřelil muže, kterého donedávna zval svým přítelem. A navíc to udělal i přes prosbu Marianny. Té Marianny, která se mu v jedné chvíli zdála tak blízká a v druhé tak vzdálená.

Něco se v něm zlomilo. Nevěděl přesně co, ale věděl, že je to důležité. Dnes na vlastní kůži poznal, jak se asi cítí Oněgin na stránkách knihy v jeho sbírce.

Večer osmého října roku 1844 zahalila Londýn hustá mlha. Ten, kdo toho večera vyšel ven, riskoval, že zabloudí nebo ho dokonce přejede nějaký neopatrný vozka, který v tom počasí také musel ven. Ale našli se i tací, kterým na mlze nezáleželo, protože měli dost vlastních starostí.

Henry, Bel i John postávali u oken ve svých pokojích a hleděli do mléčného oparu, jakoby v něm mohli spatřit odpovědi na své otázky. Kdyby se teď mlha rozestoupila a ukázala jim obrazy z jejich budoucího života, jen stěží by tomu uvěřili. A přitom stačil pouhý týden, aby se velké kolo osudu zase dalo do pohybu.

Těch sedm dní každý z nich trávil jinak, a přece podobně. Všichni tři neustále přemýšleli, litovali svých chyb z minulosti a dušovali se, že se jich už nikdy nedopustí. Po těchto sedmi dnech si připadali starší a moudřejší. Jen velmi málo si uvědomovali, že se ve skutečnosti vůbec nezměnili.

Bel práskla dveřmi a vtrhla do kuchyně s energií, jakou by od ní Nancy nečekala. Už se pomalu začínala o svou přítelkyni vážně obávat. Celý týden byla zavřená v pokoji a když náhodou vyšla, skoro nepromluvila. A to se Bel nepodobalo.

„Spíž je prázdná,“ řekla Bel rozčarovaně při pohledu na místo, kde se měly nacházet zásoby potravin.

Nancy jen pokrčila rameny. „Půjdu dnes nakoupit.“

„Už jsem ti říkala, že neumíš lhát? Hned najdu nějaké peníze. A mimochodem, dnes zajdu za otcem.“

Nancy by jí byla ráda pověděla, že to nemusí, ale nedostatek peněz ji přinutil mlčet. Jako komorná hraběnky de Chartlitts neměla mnoho času a Roger ji pustil k vodě. Bude chvíli trvat, než si najde jiného dobrodince.

V půl jedenácté vyrazila Annabel z domu a na rohu ulice si najala bryčku. Vystoupila před obchodem svého otce a elegantně vplula dovnitř.

Černovlasá prodavačka si ji pamatovala. To byl ostatně její hlavní úkol – pamatovat si významné zákaznice a ohlašovat je Samu Collierovi. O ty bezvýznamné, kterých přicházelo poskrovnu, se postarala sama.

„Ahoj, tati.“

„Ahoj, zlato. Co to bude tentokrát? Snad klobouk na zásnuby pod širým nebem?“ Sam vzhlédl od rozdělané práce a kritickým okem si změřil vzezření své dcery. Zásnuby ani svatba to nebudou.

„Nic takového. Nový klobouk nebudu dost dlouho potřebovat. Hraběnka de Chartlitts již neexistuje,“ pronesla klidně.

„Odhalili tě.“ Neptal se, nýbrž konstatoval.

„Divím se, že už o tom neví celý Londýn. A prosím, ušetři mě obvyklých poznámek,“ dodala. „Přišla jsem za tebou s konkrétní věcí. Potřebuji práci.“

„Peníze, které ti posílám-,“ nedořekl.

„Nestačí. A navíc se potřebuji něčím zaměstnat. Mohu třeba prodávat za pultem.“

„Nemohu Alici jen tak vyhodit. A stejně, poznaly by tě.“ Sam klesl unaveně na stoličku. Proč mu jen jeho jediná dcera musí dělat tolik starostí?

„Nepoznají. Věř mi.“

„Pane Colliere? Je tu lady Greyová,“ Alice nakoukla do dílny. „Co jí mám říct?“

„Ať počká,“ obořila se na ni Bel, než Sam stačil zareagovat. Pouze rezignovaně kývl na souhlas.

„Ta mě tu v žádném případě nesmí vidět. Ne teď,“ upřesnila Bel.

„Jdu tam. Bude to jen objednávka.“ Její otec měl pravdu.

Poslouchala za závěsem jako za starých časů. Podle hlasu poznala Rosalind. Chtěla klobouk k odpoledním šatům z růžového brokátu. Annabel si o vkusu mladé lady Greyové nedělala žádné iluze, ale odpolední šaty z těžkého a nákladného brokátu by tedy nečekala ani u Rosalind.

Popadla do ruky kousek papíru a obyčejnou tužku. Vzápětí vykouzlila návrh originálního klobouku a podala papír svému překvapenému otci, který se právě vrátil z vedlejší místnosti.

„Moje nabídka stále platí. Dej mi vědět, kdyby sis to rozmyslel.“

Sam se střídavě díval za odcházející dívkou a na její návrh. Nakonec se podrbal na hlavě a přišpendlil  papír na svou nástěnku.

„Hrabě, rád bych vám připomněl, že naše směnky jsou splatné ve všech našich pobočkách, tedy i ve Spojených státech.“ Na bankéře Wentwortha připadl nepříjemný úkol. Měl přesvědčit hraběte Suffolka, aby si otevřel účet u True English Bank. Seděl v Suffolkově pracovně už plné dvě hodiny a dosud se mu to nepodařilo.

Henry se zaklonil v křesle a uvažoval. Jeho ruka už byla skoro úplně v pořádku. Jak řekl doktor Darby, bylo to jen škrábnutí. Uplynulý týden strávil úvahami nad svou budoucností v Anglii a dobral se nepříjemného závěru – žádná není, alespoň v nejbližších dvou, třech letech. Proto se tu teď otravoval s tím úředníčkem z banky. Neměl banky a podobné instituce rád. Podle něj to všechno byla jen zbytečná byrokracie.

„Děkuji vám, pane Wentworthe, za váš čas. Ten návrh si samozřejmě ještě promyslím. Za jak dlouho by si bylo možné vyzvednout peníze v Americe?“ Henry vstal a podal druhému muži ruku.

„Asi tak za čtrnáct dní. Dokončujeme poslední transakce.“

„Výborně. Ozvu se vám,“ Henry se po dlouhé době zase usmál.

Uplynulých sedm dní samoty mělo na Johna zvláštní vliv. Nevnímal Ceciliiny dobře míněné rady ani Charlottino zmatené pobíhání po domě, natožpak krátké návštěvy lorda Greye v Edgarově pracovně. Jaké pak bylo jeho překvapení, když vyšel ze svého pokoje a shledal, že je všechno dohodnuto a připraveno na jeho zásnuby s Rosalind.

„Jsem šťastná za tebe, bratříčku,“ zavolala na něj Charlotta z druhého patra, nebezpečně se naklánějíc přes zábradlí.

„To budu potřebovat,“ zamumlal John. Cítil, jak ho polévá horko. Takto si štěstí nepředstavoval. A rozhodně si ho nepředstavoval po boku Rosalind. Ale to už je pryč. Krásná tvář lady Marianny patří minulosti. Stejně jako zamilovaný John Doolish.

Splnil svou povinnost. Odpoledne zajel do domu lorda Greye a formálně požádal Rosalind o ruku. V obou domech se od té chvíle nemluvilo o ničem jiném, než o žádoucím sňatku dvou mladých a krásných lidí.

Sam Colliere se již nejméně posté zadíval na návrh své dcery. Věděl, že umí mimo jiné i dobře kreslit (však ho hodiny kreslení stály celé jmění), ale nikdy netušil, že má Annabel takový talent. A k tomu dobrý vkus, styl a smysl pro detail.

Mohl by ji zaměstnat přímo u sebe v dílně. Brzy však ten nápad zamítl. Bel se nemůže setkávat se zákaznicemi. Ale mohl by z ní udělat tichou společnici s podílem na zisku. Ano, to by určitě mohl. A nepochyboval o tom, že se jejich zisky patřičně zvýší, až se mezi dámami roznese, že pro Sama Colliera pracuje nová návrhářka.

„Budeš pracovat se svým otcem?“ Nancy nevěřila vlastním uším.

„Ano. Jen vymyslím jméno a osobní historii a můžu začít.“ Bel odložila list, který dnes dostala od Sama.

„Nemyslím, že by chtěl, aby ses zase za někoho vydávala,“ řekla Nancy pochybovačně.

„To já taky nebudu. Ale nová návrhářka se musí ukázat alespoň několika lidem. Musí být reálná.“ Annabel se spokojeně usmívala. Je přece už starší a moudřejší, poučena ze svých chyb a docela, docela jiná.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-