Renčina červená knihovna

V minulé anketě jsem se Vás ptala na to, jak by měl skončit vztah Charlotty a lorda Finnigana. 60% z Vás si přeje, aby se zasnoubili, a já Vaše přání splním

Dnešní otázka mě napadla při čtení Vašich komentářů k minulému dílu. Není sice nijak závažná, ale zřejmě Vás zaujala a já jsem se rozhodla, že to rozlouskneme anketkou. Takže přeji krásné počtení a nezapomeňte do příštího týdne hlasovat a komentovat.

Annabelin pokoj byl vzhůru nohama. Všude se povalovaly kusy oblečení, od spodniček a šatů až po široké sukně a pánské kalhoty. Uprostřed toho zmatku stála Bel a usmívala se na sebe do zrcadla.

„To nemyslíš vážně, že ne,“ ujišťovala se Nancy skeptickým tónem.

„Co se ti na tom nelíbí? Akorát si budu muset několikrát umýt vlasy, abych se zbavila té heny.“ Nespokojeně si prohrábla svou hřívu konečky prstů.

„Takhle tě prostě nikam nepustím,“ uzavřela Nancy a znovu si kamarádku nesouhlasně změřila pohledem.

Annabel měla na sobě světle zelené mušelínové šaty, které byly samy o sobě dost extravagantní. K tomu si rozpustila vlasy a zamotala je způsobem, jaký Nancy ještě neviděla. Korunu tomu nasadila kulatými brýlemi s černými obroučky, které jí dokázaly úplně změnit obličej.

„Amy Thompsonová, klobouky pro všechny příležitosti. Čím mohu posloužit slečno?“ Promluvila Bel nosovým hlasem. Vzápětí obě vyprskly smíchy.

„Působí to trochu přehnaně,“ řekla Nancy, když se obě uklidnily.

„Já myslím, že návrhářka si může trochu přehnanosti dovolit. Navíc – nehodlám se ukazovat všem. Rozhodně ne někomu, kdo mě znal jako Mariannu,“ ušklíbla se.

„Jsem zvědavá, co na to řekne tvůj otec.“

„Pokud dostanu tu barvu z vlasů, tak se to dozvíme už zítra,“ zavolala na ni Bel ještě a pak se zavřela v koupelně.

Jako každé ráno seděl Sam Colliere ve své dílně a probíral se objednávkami. Dal na stranu několik zakázek, které by podle jeho názoru mohly Bel bavit. Poté zaslechl hlasy z krámku a ustal v práci, aby se podíval, co se to děje.

„Á, sám velký mistr. Pane,“ Bel mu složila teatrální úklonu tak hlubokou, že jí musel pomoci nahoru, ať chtěl nebo ne. Na světě existovali jen dva lidé, kteří Annabel vždy bezpečně poznali. Kromě Henryho měl tuto schopnost právě Sam.

„Slečna-,“ zarazil se.

„Thompsonová,“ napověděla mu rychle, aniž by omezila ten hrozný nosový přízvuk.

„Slečna Thompsonová mi bude ode dneška pomáhat, Alice.“ Černovlasá prodavačka beze slova přikývla. Hleděla na Bel se soucitem a v duchu si kladla otázku, jak může být někdo tak ošklivý.

„Pojďme do dílny,“ vyzval Sam svou novou společnici. Annabel ho poslušně následovala.

 “Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ Zasyčel, jakmile byli sami.

„Neboj, tati. Není to tak, jak si myslíš. Nehodlám ti tu překážet každý den.“

„To jsem rád. Nedokázal bych vedle Thompsonové pracovat.“

„To jsem opravdu tak ošklivá?“ Zasmála se od srdce.

„Ten přízvuk je strašný. Takhle by tě vážně nikdo nepoznal.“

„Určitě nebudou prověřovat návrhářku klobouků. Zato mladé debutantky – po těch budou chtít doložit alespoň tři generace předků.“ Nenuceně se posadila a přívětivě se na otce usmála. „Co pro mě máš?“

Sam se také usmál. Jeho marnotratná dcera se konečně vrátila domů.

„Jsi brzo zpátky,“ přivítala Nancy svou kamarádku.

„Mám hodně práce,“ usmála se Bel a položila na stůl desky s objednávkami a se vzorky látek.

„Ještě než začneš, přečti si tohle,“ Nancy podala Bel ranní noviny. Na titulní straně byl článek o dnešním dobročinném bazaru, který pořádaly Amelia Bosworthová a Cecilia Doolishová. Annabel v rychlosti prolétla text, až se její oči zastavily na jméně hraběte Suffolka.

„Velmi štědrý dar hraběte Suffolka již nyní učinil z bazaru výnosnou záležitost,“ přečetla nahlas. „Tak takhle je to. Podplatil je, aby mlčely.“ Zlostně odhodila noviny.

„Ty se na něj zlobíš?“ Osmělila se Nancy zeptat.

„Ne. Ale na ty dvě ano.“

„Bel? Nechystáš se náhodou na ten bazar, že ne?“

„Ne, neměj obavy. Nemohu Henryho zkompromitovat. Udělal toho pro mě až dost.“ Annabel si povzdychla.

„On tě opravdu miluje,“ řekla Nancy do ticha, které tak náhle nastalo.

„Já vím. A právě proto se od něj musím držet co nejdál. Už mu nechci znovu ublížit.“

Bel seděla celé odpoledne nad svým skicákem a snažila se navrhnout klobouk pro lady Clearwatherovou. Co chvíli však zvedla hlavu a podívala se ven z okna, na sluncem zalitou ulici, projíždějící kočáry a spěchající chodce. Nic z toho však neviděla, jak byla plně ponořená do svých vzpomínek.

Její první tanec s Henrym, první večeře, společně strávený čas ve Spencer Hall a Harper´s Field, první polibek, zásnuby, odhalení jejího podvodu, setkání po dvou letech u lady Marchové, střetnutí na pikniku, setkání v divadle, ples ve Spencer Hall, dostihy v New Market a nakonec pobyt v Harper´s Field.

Uvědomila si, kolik krásných chvil s hrabětem pro sebe urvala, ona obyčejná dívka, kterých po Londýně běhají stovky. Měla štěstí. Alespoň jednou v životě poznala pravou lásku. Někomu se nepodaří ani to.

„Johne? Neviděl jsi Charlottu?“ Cecilia dupala po schodech, jak rychle scházela do přízemí.

„Nemám zdání, kde by mohla být,“ odpověděl John zmateně.

„Lord Finnigan je tu za chvíli a ona není připravená.“

„Finnigan? On ji pozval?“ Podivil se.

„Od té doby, co jsi s Rosalind, vůbec nevnímáš svět kolem sebe,“ povzdechla si Cecilia. „Samozřejmě, že ji pozval. Otec čeká, až se vysloví.“ Odklusala do salónu a nechala Johna o samotě.

Cecilia měla pravdu. Okolní svět ho od jisté doby přestal zajímat. Ale rozhodně to nebylo proto, že by byl tak zamilovaný do své snoubenky.

Rosalind se svými rodiči přijela do domu Doolishových, jak bylo naplánováno. Celá společnost se pak měla odebrat na místo konání bazaru.

„Rosalind, potřebuji s tebou mluvit.“ Johnův hlas zněl nezvykle.

„Půjdeme do salonu,“ rozhodla a zavěsila se do něj. Od té chvíle, kdy se dozvěděla, že se stane lady Doolishovou, dělala si na Johna výhradní nárok. Byla dokonce nepříjemná, i když si s lordem chtěla zatančit některá z jeho sester.

„Chci ti oznámit, že zítra odjedu asi tak na týden na venkov. Doufám, že ti to nevadí.“

Samozřejmě, že mi to vadí. Kdo se mnou bude ten týden chodit do společnosti, pomyslela si. Navenek však nedala nic znát. „To je v pořádku, drahý. Užij si to.“

„Děkuji. Věděl jsem, že mě pochopíš.“ John se mírně uklonil a šel přivítat lorda Finnigana.

Společnost odjela v dostatečném předstihu před začátkem akce. Cecilia jako pořadatelka chtěla být na místě dřív, než se dostaví první hosté.

„Trochu šampaňského?“ Nabídl Robert Charlottě skleničku po prvním tanci.

„Asi bych neměla pít. Otec by se zlobil,“ odpověděla nevinně.

„Ale no tak. Přece neskončíte s malinovkou jako vaše sestra.“ Něco v jeho hlase ji donutilo vyhledat očima Cecilii. Bavila se s lady Bosworthovou na okraji sálu a v ruce měla skutečně sklenku malinovky. Charlotta se nevědomky otřásla. Ne, nechce skončit jako její starší sestra. Ať se otec zlobí, jak chce. Finnigan si všiml změny v jejím výrazu a bez dalších slov jí podal skleničku.

„Nemáte nějakého přítele pro mou sestru?“ Zarazila se nad svou neomaleností, ale otázka již byla vyslovena a nedala se vzít zpět. Charlotta se začervenala, ale Finnigan vzal její otázku vážně.

„Mám jen Henryho Suffolka, ale předpokládám, že toho jste zrovna nemyslela.“

„Toho tedy ne,“ odsekla Charlotta poněkud ostřeji. Finnigan se zasmál.

„Pak lituji, ale nemohu sloužit. S takovým darebákem, jako jsem já, se moc gentlemanů nebaví.“ V očích mu hrály čtverácké ohníčky.

„Suffolk není gentleman, Roberte. Kdyby byl, už dávno by zmizel z Londýna.“ Charlotta nemohla tušit, jak moc se přiblížila pravdě.

Henry roztočil velký globus ve své pracovně a pak jej jedním prstem zastavil. Nikdy se dvakrát netrefil do stejného místa a to ho rozčilovalo. Stále nebyl rozhodnut, kam odjede. Lákala ho Evropa i Amerika, každý z těch světadílů měl své klady i zápory, na každém ho vzrušovalo něco jiného.

Před hodinou dostal krátký děkovný dopis od Annabel. A právě tento vzkaz byl příčinou jeho neklidu. Jestli neodjede co nejdřív, neovládne se a pojede do Barkley Street i přes její výslovný zákaz.

„Synu?“ Edgar se zamračil na Johna stojícího v koutě sálu poblíž stolů s občerstvením. John překvapeně vzhlédl, když se vedle něj starý pán objevil.

„Neměl bys být s Rosalind?“

„Jen jsem si přišel pro skleničku.“

„Kolikátou už?“ Edgar mu vzal číši z ruky a vrátil ji zpátky na stůl. „Dnes večer jsi pil víc, než jsem tě kdy viděl.“

John neodpovídal. Upíral bezvýrazný pohled na podlahu sálu.

„Zapomeň na ni. Jsi zasnoubený. Rose je výhodná partie a hodíte se k sobě. Navíc – nemůžeme si dovolit žádný skandál. Charlotta by mohla být po Vánocích z domu,“ uzavřel Edgar.

„Já vím, otče. Dostojím svým povinnostem.“ John se mu mírně uklonil a odešel za Rosalind.

Starý lord se na svého syna zklamaně díval. Věděl moc dobře, co jeho syna trápí, ale nedokázal mu pomoci. Kostky již byly vrženy.

Druhý den vstával John s bolavou hlavou, přesto však neupustil od svého záměru odjet na nějaký čas na venkov. Chystal se do rodinného sídla jménem Warwick House kousek za Londýnem. V poledne mu sluha naložil jeho skromné zavazadlo do kočáru, John políbil Charlottu i Cecilii na tvář a objal se s otcem. Pak nastoupil do kočáru a ten se rozjel.

John se pohodlně natáhl do rohu kočáru a vedle sebe položil svou šviháckou ebenovou hůlku. Díval se z okénka na mizející domy a poprvé od osudného dne v Harper´s Field se alespoň trochu cítil šťastný. To ještě netušil, že je to jeho poslední cesta z Londýna na velmi dlouhou dobu.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-