Renčina červená knihovna

Minule jste měli možnost rozhodnout o tom, kam se Henry vydá na cesty, popřípadě, kde na nějaký čas zakotví. Nakonec to vyhrála Itálie, tak tady to máte

Dnes Vám pokládám otázku, která se přímo nabízí. Přečtěte si jí prosím, až po tom, co dočtete toto pokračování ať se o nic nepřipravíte. Příjemnou zábavu.

Edgar vysedával celé odpoledne v salónu se svými dcerami a naslouchal jejich líčení včerejšího večera. Charlotta mluvila jen o Finniganovi. Starý pán pokaždé při vyslovení jeho jména zaskřípal zuby. Samozřejmě, že chtěl alespoň jednu dceru provdat, ale zároveň si o svém budoucím zeti nedělal žádné iluze. Dobře věděl, co je Robert zač a spoléhal se na Johna, že svého švagra umravní a dá na něj patřičný pozor.

Cecilia svou mladší sestru neposlouchala. V duchu se zaobírala úspěchem celé akce – a také jedním mužem. Setkávala se s ním ve společnosti již dřív, ale nikdy si nevšimla, jak skvělý je to člověk. Zarazila se nad výrazem, který použila: skvělý. To si ještě o žádném muži, kromě svého bratra a otce, nepomyslela.

Do salónu vstoupila váhavým krokem služebná Elis, v ruce nesouc košík s květinami. Ještě než promluvila, stála vedle ní Charlotta s dychtivým výrazem ve tváři.

„Květiny pro slečnu Cecilii,“ oznámila tónem, jakoby pochybovala o správnosti svého výroku. Charlottě uniklo tlumené „ach“ a zklamaně se usadila na své místo.

Cecilia převzala květiny a vytáhla z nich bílý lísteček. „Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže. G. S.“

„Kdo ti to poslal, Cil?“ Charlotta samou zvědavostí skoro nedýchala. Připadalo jí nefér, že její ošklivější a starší sestra dostala květiny a na ni si nikdo nevzpomněl. Ani její báječný a milovaný Robert.

„Lord Stanton,“ odpověděla Cecilia pyšně.

„Vždyť je mu nejméně pětačtyřicet,“ vykulila Charlotta oči.

„To ještě není žádný věk,“ zamračil se na ni Edgar a pak se obrátil k Cecilii. „Nevěděl jsem, že se o tebe Stanton zajímá.“

„Včera večer jsme se zapovídali.“ Na mladé Doolishové bylo vidět, jak je jí nepříjemné hovořit o svých citech.

„Je tak nudný s tím svým monotónním hlasem. Každému na potkání uděluje rady, o které nikdo nestojí.“ Charlotta si pohrávala s pramínkem svých vlasů.

Edgar po ní šlehl pohledem. „Teď ti jednu radu dám já, mladá dámo. Namísto kritizování raději přemýšlej o tom, proč ti tvůj drahý Robert neposlal ani řádek, natož květiny.“

Charlotta našpulila rty a smrtelně uražena odkráčela z místnosti.

„Doufám, že alespoň ty mě nezklameš, Cil.“

„Copak John tě nějak zklamal?“

„Ne, zatím ne. Ale dělá mi starosti.“ Edgar se odmlčel, ale vzápětí opět promluvil. „George Stanton je dobrý muž. Upřímně, rád bych tě viděl jako lady Stantonovou.“

Cecilia se usmála. Otcovo přání se shodovalo s jejím.

* * *

„Výborně, výborně,“ mumlal si Sam Colliere nad náčrtky své dcery alias Amy Thompsonové. Bel ho přitom tiše pozorovala a po tváři se jí rozléval úsměv.

„Zákaznice budou nadmíru spokojené. A já jsem také spokojený.“ Oplatil jí úsměv. „Jsem rád, že jsi se rozhodla pracovat v rodinném podniku. Asi by mi to mělo stačit, ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ses nenastěhovala zpátky ke mě.“ A je to. Musel se velmi přemáhat, aby to vyslovil, ale povedlo se.

„No, tati, ehm, děkuji za nabídku. Nemůžu ale nechat Nancy samotnou, víš. Sama by si ten byt nemohla dovolit-,“ nestačila doříct.

„V pořádku, Bel. Nemusíš mi nic vysvětlovat.“ Sam Colliere se stále usmíval. Bydlení bylo vedlejší. Hlavně, že má svou dceru zase zpátky.

* * *

Bylo právě poledne, když Bel vešla do bytu na Barkley Street. Spokojeně si hvízdala. Čekala za to od Nancy alespoň malou výtku, ale kamarádka ji sotva pozdravila.

„Děje se něco?“ Zeptala se Bel podezřívavě.

„Ne, nic.“ Nancy se pokusila o úsměv.

„Není ti dobře? Jsi nějaká bledá.“

„Jsem úplně v pořádku.“

„Už jsem ti přece říkala, že neumíš lhát. Nejsem slepá, abych neviděla, že tě něco trápí, Nan. No tak, ven s tím.“ Bel se posadila vedle kamarádky a upřela na ni své oříškové oči.

„Nevím, Bel. Asi se prostě jen nudím. Narozdíl od tebe nevedu právě dobrodružný život.“

„Potřebuješ na nějaký čas odjet z města,“ řekla Bel pomalu.

„Asi ano. Promyslet si co dál.“

„Pojedeš k Beth?“

Nancy přikývla. Beth byla její starší sestřenice. Bydlela kousek za Londýnem ve vesničce Hartley.

* * *

„Škoda, že jste se včera neukázal na bazaru. Jeden by si myslel, že když ho skoro celý zaplatíte, že se také přijdete podívat.“ Finnigan si hodil nohu přes nohu a levou rukou si prohrábl kštici svých rezavých vlasů. V pravé ruce držel skleničku drahé whisky.

„Nemám zájem ukazovat se ve společnosti a poskytovat tak ostatním zdroj zábavy,“ odsekl Henry tvrdě.

„Tím soubojem jste leccos odčinil.“ Robert pokrčil rameny. „Samozřejmě, pokud chcete žít jako poustevník, tak prosím.“

„Jak se má vaše nevěsta?“ Změnil Henry téma.

„Dobře. A jak se má ta vaše?“

„Prosím?“

„Ta vaše malá podvodnice. Doufám, že se jí daří dobře.“

Sotva to dořekl, už u něj stál Henry a zvedal ho z křesla. Dle jeho výrazu Finnigan usoudil, že je nejvyšší čas se rozloučit a dlouho se do Spencer Hall nevracet.

„Nemám rád násilí, pane, ale jestli vás ještě někdy přistihnu takto žertovat, můžete si být jist, že z toho vyvodím patřičné důsledky.“

„Sbohem, hrabě.“ Finnigan se chladně uklonil a rychle vyšel z Henryho pracovny.

Hrabě Suffolk roztočil prudce globus a pak jej jedním prstem zastavil. Florencie. Výborně.

* * *

Už skoro zapomněl, jak měl Warwick House rád. Nebylo to žádné velké panství ani velký dům jako Harper´s Field, ale pro rekreační účely to plně stačilo.

John vystoupil z kočáru, švihácky zatočil hůlkou a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Konečně sám, konečně svobodný. Takhle se od svého zasnoubení ještě necítil.

Na terase postávalo služebnictvo, které přišlo přivítat mladého pána. Byla tu stará dobromyslná kuchařka Joan, upovídaná služka Jane a majestátní komorník Brenton. Toho měl John obzvlášťě rád. Brenton žil ve Warwick House od nepaměti, stejně tak jako Joan.

„Vítáme vás ve Warwick, mladý pane.“

„Děkuji, Jane. Doufám, že jsem vám svým příjezdem nepřidělal moc práce.“

„Samozřejmě, že ne, pane. Jsme moc rádi, že vás tu máme. Mladé dámy nechtěly přijet?“

 “Kdepak. Pro ně venkov není. Však je znáš, Joan.“

„A copak sem přivádí vás, mladý pane, smím-li se zeptat?“

„Vy smíte všechno a také to dobře víte,“ zasmál se John. „Potřebuji si pročistit hlavu. A na to je zdejší vzduch a vaše kuchyně to nejlepší, co znám.“

* * *

„Ozval se ti znovu lord Stanton, drahoušku?“

Cecilia se podívala na svou sestru úkosem. Udělám pro tebe cokoli, jen mě nenuť ti vyprávět o tom, co cítím, pomyslela si zoufale.

„Ano, psal mi,“ odpověděla tiše. Uplnuly již dva dny od odpoledne, kdy jí lord poslal růže. Mezitím od něj přišel jeden dlouhý dopis a dva krátké vzkazy, které se jí nějakým zázrakem podařilo před Charlottou utajit. Věděl o nich pouze Edgar, který vše sledoval se souhlasným úsměvem.

„A tobě psal Robert?“ Vrátila jí otázku.

„Jistě. Představ si, že ho Suffolk vyhodil ze svého domu, protože urazil tu dívku, co se vydávala za hraběnku.“ Charlottě zářily oči vzrušením.

„Alespoň se s ním už nebude stýkat. To by bylo krajně nevhodné, až tě požádá o ruku.“

„A co Stanton? Kdy tě on požádá o ruku?“ Charlottin hlas byl náhle nepříjemný. Cecilia věděla proč. Finnigan se stále nevyjádřil.

„Možná, že nikdy.“

Kdyby byla Charlotta vnímavější, nedalo by jí moc práce odhalit, že jí sestra lže. V hlavě však měla jen svou vlastní svatbu, a tak zatím zůstalo Ceciliino tajemství v bezpečí.

* * *

Bel seděla v křesle a snažila se číst román. Nedokázala se však soustředit; nezvykle prázdný byt ji deprimoval a samota jí přinášela vzpomínky, hořké i sladké bez výjimky. Nemohla se před nimi schovat, stejně tak jako před svými city, které na ni neustále doléhaly a vybízely ji k činnosti.

* * *

„Dnes bude krásný den,“ průvodčí se sklonil, aby si od Nancy vzal jízdenku.

„To ano,“ odpověděla zdvořile, ačkoliv se jí muž vůbec nezamlouval. Byla ráda, že už na příští zastávce vystupuje.

Na malém zanedbaném nádražíčku na ni čekala její sestřenice Beth. Nancy ji objala a pak se od ní odtáhla na délku paží, aby si ji mohla prohlédnout.

Beth byla statná třicátnice s nezdolnou životní energií a jiskrou v oku. Černé, kudrnaté vlasy měla narychlo spletené v nepořádném copu a na modré halence Nancy objevila čerstvou mastnou skvrnu. Došlo jí, že svým příjezdem vyrušila sestřenici od jejích každodenních povinností.

„Jsem tak ráda, že jsi přijela, Nan,“ promluvila Beth první. Její angličtina zněla Nancy jako rajská hudba. Nebylo v ní ani stopy po tom pitomém londýnském dialektu.

„Nemohla sis vybrat lepší dobu, zlato. Potřebuji, abys mi pohlídala kluky.“

„Jistě, ráda. Copak se děje?“

„Chodím teď vypomáhat do panského domu. Mladý lord přijel.“ Beth zářila pýchou. Nancy nevěděla, jestli pýchou na svou práci anebo pýchou na toho lorda.

„Nikdy jsem tu z nich nikoho neviděla, když jsem u tebe byla na návštěvě.“

„Dlouho se tu neukázali, to je pravda,“ souhlasila Beth pomalu. „Ale teď tu máme mladého pána. Ukážu ti ho hned, jak to bude možné. Často se projíždí celý den na koni.“

„No to jsem zvědavá,“ podotkla Nancy a naposledy přejela pohledem hartleyské nádražíčko. Pak se vydaly k Beth domů.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-