Renčina červená knihovna

Milé dámy

tady je další díl věnovaný vedlejším postavám úspěšné OL. Doufám, že se Vám bude líbit a hezky jej okomentujete

Příští týden zde najdete třetí, závěrečný díl.

Nancy vstoupila v tichosti do salonu. Tváře měla zrůžovělé mrazem a v jejím postoji byla znát celková únava. John zvedl hlavu od vzorkovníků, které měl rozložené po stole a omluvně se na ni usmál.

„Promiň, že jsem tě dnes nepodpořil na tvé denní dávce utrpení. Měl jsem tu nějakou práci.“

Na Nancy bylo vidět, že ji jeho slova neobměkčila. Každý den se kvůli němu podrobovala další a další zkoušce odvahy – pokoušela se naučit jezdit na koni. Kdyby bylo venku alespoň teplo. Ale to ne, teploty se celý leden držely kolem nuly. A on si tu klidně sedí v teple a tvrdí, že má práci.

„Vybral jsem ti několik látek na šaty,“ pokračoval, jakoby si její nálady nevšiml.

„Na šaty?“ Zopakovala po něm nechápavě.

„Ano. Nebo snad chceš nosit kalhoty?“ V poslední době si z ní neustále dělal legraci. Nevědomky se usmála. Pořád lepší, než kdyby se trápil.

„Nancy.“ Jeho hlas ji vytrhl ze zamyšlení.

„Promiň. Jsem nějak mimo.“

„Vidím,“ usmál se. „Nevadí.“

„O jakých šatech si to mluvil? Já žádné nepotřebuji.“

„Zatím ne, ale brzo budeš.“ Zatvářil se tajemně.

„Johne. Ty něco chystáš. A mě se to nelíbí.“ Zamračila se, až se hlasitě rozesmál.

„Samozřejmě, že něco chystám, drahá. Však už se to brzy dozvíš.“

* * *

Henry se posunul, aby v posteli udělal místo pro svou ženu. Annabel několik posledních dní chodila spát o něco později, neustále sepisovala omluvná psaníčka na nadcházející dobu své nepřítomnosti v Londýně. Rozhodli se odjet do Hartley dost narychlo a teď bylo zapotřebí zrušit všechny čajové dýchánky a večírky.

„Kdybych věděl, že ti ta cesta naruší tolik plánů, nenaléhal bych na tebe, miláčku.“

„Nenaléhal jsi na mě. Jsem ráda, že ti mohu udělat radost.“

Zamračil se. „Myslel jsem, že tam chceš jet.“

Bel pokrčila rameny. „Asi ano.“

„Bel.“

„Ano, chci jet. Vážně.“ Zadívala se mu do očí.

„Fajn, věřím ti. Ale doufám, že víš, že to můžeš ještě odvolat.“

„Henry, hraběnka Spencerová přece své slovo neruší.“

„A co ty zrušené pozvánky?“ Škádlil ji lehkým tónem. Vážný rozhovor byl již u konce.

„Svedla jsem to na tebe,“ usmála se na něj.

„Ty potvůrko.“ Přitáhl si ji blíž k sobě a překulil se na ni.

* * *

„Joan s Jane ti dnes vyberou novou komornou.“

Seděli právě u snídaně a probírali se ranními novinami. Johna nijak nepřekvapovalo, že Nancy zajímá dění v zemi. Narozdíl od většiny gentlemanů byl na ženu s novinami zvyklý. Cecilia si každoročně předplácela vlastní výtisk Timesů.

„Šaty, šperky, komorná.“ Impulsivně mu sáhla na čelo, aby se přesvědčila, že nemá teplotu. „Johne, řekni mi, co chystáš.“ Vrhla na něj prosebný pohled. John ji vzal za ruku a políbil ji do otevřené dlaně.

„Tři dny, Nan. Vydrž to.“

* * *

Šestadvacátého ledna roku 1845 zastavil před Warwick House černý kočár s erbem hrabat ze Suffolku. Henry hbitě vystoupil a zachvěl se zimou. Pak pomohl vystoupit Annabel, které se během krátkého okamžiku usadily ve vlasech sněhové vločky.

John vyhlédl z okna a s nečekanou rychlostí vyskočil z křesla. Popadl svou ebenovou hůlku a netrpělivým gestem mávl na Brentona, aby návštěvníky náležitě uvítal.

„Najděte okamžitě slečnu Nancy,“ houkl ještě na Jane, než se otevřely dveře a hraběcí pár překročil práh domu.

„Henry, lady Annabel.“ Formálně se uklonil. „Vítejte.“

„Johne,“ Henry mu nabídl ruku a ten ji s úsměvem přijal. Bylo to jejich první setkání od onoho nešťastného souboje.

„Venku je pořádná zima, jen co je pravda,“ pokračoval Suffolk.

Annabel si s úsměvem vyklepala sníh z vlasů. „Zapomněla jsem si klobouk v kočáře. Dcera kloboučníku bez klobouku. To je ironie.“ Společně se tomu s manželem zasmála. John se tvářil rozpačitě. Zaskočilo ho, jak lehce o jejím nízkém původu žertují.

„No to snad ne.“ Nancy se zastavila na vrcholu schodiště a zírala na nečekané hosty. Pak se její pohled stočil na samolibě se usmívajícího se Johna. „Tak s tímhle jsi dělal tajnosti.“

„Vy jste jí neřekl, že přijedeme?“ Užasla Bel. Henry se tvářil šalamounsky.

„Překvapení, drahá. Pojď dolů a připoj se k nám.“ John kmitl hůlkou, jakoby to zas byla jen pouhá ozdůbka. Lev salonů byl zpátky.

Nancy sestoupila po schodech a mlčky objala svou přítelkyni. Pak se lehce uklonila Henrymu, který jí zdvořilůstku vrátil. Nancy si všimla, že mu cukají koutky úst od potlačovaného smíchu.

Brenton a Jane jim odebrali kabáty a John je odvedl do salonu. Třídenní návštěva Warwick House oficiálně začala.

* * *

První společný večer Henryho, Bel, Johna a Nancy skončil poměrně brzy. Po několika partičkách bridge, během kterých se John zvědavě vyptával na všechny známé a Annabel mu ochotně vyprávěla nejnovější drby ze společnosti, se Nancy omluvila a s bolestí hlavy se vzdálila do svého pokoje. Zbylá trojice sklidila karty a Henry sobě a Johnovi nalil sklenku whisky. Bel po celý večer usrkávala z jedné skleničky sherry, jak se na dámu slušelo.

„Neřekla jsem, doufám, nic nevhodného?“ Upřela své oříškové oči přímo do Johnových. Ten si s nemalou radostí uvědomil, že na něj tento dříve omamný pohled již nepůsobí.

„Nevšiml jsem si. Vlastně je dobře, že odešla.“

Spencerovi se podívali na Johna s nechápavým výrazem.

„Potřebuji s vámi mluvit o samotě. Zdá se, že teď je na to vhodná doba.“

„Děje se něco?“ Bel se Johnova slova nelíbila.

„Tak trochu. Nepozval jsem vás jen z čiré sympatie.“

„Promiňte, příteli, to pro mě ovšem není žádná novinka,“ přerušil ho Henry. Annaběl těkala očima z jednoho na druhého a snažila se pochopit, co to má znamenat.

John si tiše odkašlal a pak pokračoval. „Jde o to, že Nancy si stále myslí, že jsem do vás blázen, lady Annabel.“

„A vy jí chcete dokázat, že to už není pravda,“ dopověděla za něj. Náhle jí bylo všechno jasné.

„Co chcete, abychom udělali?“ Henry nalil Doolishovi další skleničku. Když mu ji podával, povzbudivě se na něj usmál.

* * *

„Bel? Ještě jsi mi neodpověděla.“ Henry ji pohladil po rozpuštěných vlasech.

Kousla se do rtu. Zřejmě se otázce, co si myslí o vývoji vztahu Johna a Nancy, nevyhne. Odpověď byla nasnadě, ale Bel ji i přesto nechtěla vyslovit. Přála jim to, na druhou stranu se jí však lehce dotklo, jak rychle na ni John zapomněl.

„Stačí Nancy jen trochu postrčit a bude to dobré,“ řekla nakonec.

„Taky si myslím. Tohle je tvoje parketa, určitě přijdeš na něco originálnějšího, než s čím přišel John.“

„Pochybuji. Je to jednoduché a účinné.“

Její tón přiměl Henryho, aby se nad její reakcí zamyslel. „Nech je jít, Bel. Zaslouží si vlastní štěstí.“

„Vidíš do mě jak do otevřené knihy,“ zamračila se.

„Chápu tě. Byl to tvůj nápadník a ona je tvá nejlepší kamarádka. Ale nechceš pro ni to nejlepší? Takové štěstí, jaké prožíváme my dva?“

„Chci. Díky, mé svědomí.“

Henry zavrtěl hlavou. „Jsem ti vším, jen ne tvým svědomím.“ Dlouze ji políbil, až se jí zatočila hlava. Chvilku jí trvalo, než si opět srovnala myšlenky.

„V jedné věci ovšem pravdu nemáš. Nikdo nemůže být tak šťastný jako teď já.“

„Ty musíš mít vždycky poslední slovo, viď, lásko?“ Zasmál se a popadl ji do náručí.

* * *

Nancy se neklidně převalovala v posteli. Její mozek se neustále snažil rozřešit náhlý příjezd Bel a Henryho. Nechápala, co tím John sleduje, a to ji dráždilo.

Chtěl se snad přesvědčit o tom, zda Henry zachází dobře se svou manželkou? Nebo chtěl prostě jen Annabel vidět? Hlavou jí vířila stovka otázek. Žádná z nich se však ani zdaleka nepřiblížila pravdě.

* * *

John prožíval noc podobně jako Nancy. Narozdíl od ní se však zabýval svým plánem, ve kterém byla hlavním cílem právě ona. Bel stála v jeho myšlenkách na okraji, jako někdo, kdo do našeho života vstoupil zcela náhodou a jen na krátký čas. Kdyby si Nancy mohla jeho myšlenky přečíst, měla by bezpochyby radost. Tak jednoduché to bohužel není. A proto se musí spolehnout na pomoc Bel a Henryho.

* * *

Jako první se u snídaně objevil Henry. Nastrojený a řádně upravený, usedl ke stolu a čekal na dalšího strávníka. Přál si, aby to byla Nancy. Kujme železo, dokud je žhavé, pomyslel si.

Záhy se ukázalo, že osud je na jeho straně. Do jídelny vstoupila Nancy s výraznými kruhy pod očima. Henry jí popřál dobré ráno a v duchu pokračoval ve svém monologu. Zdá se, že někdo tu měl špatnou noc. Že by to bylo naší přítomností zde? John měl pravdu, ona mu nevěří. Zřejmě si myslí, že nás John pozval jen kvůli Bel. Netušil, jak moc se přiblížil k jejím myšlenkám.

„Zrovna jsem si říkal, jak spokojený život tu vedete,“ načal zdvořilou konverzaci.

„Ano, nemůžu si stěžovat,“ odpověděla pomalu.

Henry to zkusil jinak. „John opravdu jen září. Vypadá to, že mu venkov skutečně prospívá.“ Venkov nebo ona?

„I mě. I když se mi občas stýská po Londýně.“

„Po tom blázinci? Už se nemohu dočkat konce sezony. Odjedeme s Bel do Harper´s Field.“

„To vás pěkně dlouho neuvidím.“

Jak to myslela? Bude ráda? „Můžete s Johnem kdykoliv přijet.“

Nancy se sotva znatelně začervenala. Opravdu je považuje za pár? „Děkuji za pozvání.“

Henry jen mávl rukou. Tak to by bylo. Zmapování situace provedeno.

—————————————————————-

—————————————————————-