Renčina červená knihovna

Vážené čtenářky, tak jste se konečně dočkaly Je tu první část o nevyzpytatelném Robertovi a lehce naivní Charlottě. Tento díl věnuji speciálně Kometě, která mě „nastartovala“ k tomuto speciálu.

Příští pátek tu najdete další pokračování A nezapomeňte komentovat (i kritizovat).

Charlotta seděla v koutě salonu svého rodného domu a sledovala tváře lidí okolo sebe. Uběhl právě rok od chvíle, kdy se ona i její sestra provdaly a odstěhovaly do vlastních domácností. Proto se její otec, Edgar Doolish, rozhodl uspořádat malou rodinnou sešlost. Musel se v tak velkém domě cítit osamělý.

Byli tu všichni: Cecilia se svým manželem Georgem, John s Nancy, se kterou se i přes otcovy námitky nedávno oženil, a samozřejmě ona s Robertem. Vzdálenější tety a strýcové pozváni nebyli.

Lady Finniganová se pohledem zastavila na Nancy. Její nová švagrová jí byla celkem sympatická. Nezáleželo na tom, že měla nízký původ; Suffolk svým sňatkem ustavil jakýsi precedens, že i to je možné. K lady Annabel se nikdy nikdo nezachoval urážlivě. Ostatně ona by to nikomu ani nedovolila.

Sklouzla očima na svého bratra a její výraz okamžitě zněžněl. Neviděla ho tak šťastného od doby, kdy tančil s fiktivní lady Mariannou. Za celý večer se od Nancy nehnul ani na krok, chránil ji před nepříjemnými komentáři ze strany Cecilie a Edgara.

Cecilia nevypadala nikdy lépe. Manželství se starším mužem jí nepochybně prospívalo. Celá rozkvetla a její upjaté chování zmizelo. George Stanton se pro ni ukázal být dokonalým partnerem.

Charlottě unikl krátký povzdech. Všichni se zdáli být tak šťastní – až na ni. Její manželství s Robertem bylo na první pohled jako pohádka, na druhý však jako prázdná slupka.

Robert ji nemiloval. Uvědomila si to asi měsíc po svatbě, když se vrátili z líbánek. Choval se k ní mile, povídal si s ní, vtipkoval, byl pozorný. Ale nemiloval ji. Zaplavila ji vlna hořkosti a pokoření. Bral ji pouze jako výhodnou partii.

* * *

Po večeři, jak bývalo zvykem, odešly dámy do salonu a pánové zůstali v jídelně. Edgar jim nabídl doutník, ale sám si nevzal. Přelétl pohledem tváře svých zeťů. Po krátkém uvážení došel k závěru, že je celkem spokojen. Celkem proto, že od Roberta stále očekával nějakou nepravost. Ale snad za to ten hoch ani nemohl, měl zkrátka takovou tvář. Tvář podvodníka a hazardního hráče. Jeho dandyovské vzezření bylo naprostým protikladem k usedlému lordu Stantonovi.

Proti Georgovi neměl Edgar ani jediné námitky. Takového zetě si vždycky představoval. Postarší, ctihodný lord, který ve svém okrese na venkově zastával funkci smírčího soudce. Na něj se bude moci vždy obrátit s jakoukoliv záležitostí.

Kéž by to samé mohl říci i o svém synovi. Namísto toho, aby se John ujal svých povinností v Londýně, zahrabal se na venkově s tou bledulí. Lady Nancy. V duchu se ušklíbl. Jak směšně to zní! Snad má nějaké druhé jméno hodné spojení s titulem lady.

„Jak dlouho zůstanete ve městě?“ Zeptal se již nahlas.

„Zítra odpoledne odjíždíme.“ John vyfoukl obláček dýmu.

„Zůstanete ve Warwick opravdu natrvalo?“ Projevil George upřímný zájem o svého švagra.

„Zřejmě ano.“

„To je škoda. Rádi bychom s Lotty také někdy na venkov.“

„Můžete přijet, kdykoliv budete chtít, Roberte. Bránit vám nebudu.“

„Rádi bychom měli dům sami pro sebe,“ řekl neskromně.

„Až umřu, tak si nějaký můžete koupit, hochu. Warwick jsem ovšem odkázal Johnymu,“ vložil se do toho Edgar.

„Pánové, myslím, že bychom se měli vrátit k dámám.“ Ačkoli uplynula jen krátká chvíle, George takové řešení považoval za vhodné. Rozhodně si nepřál, aby dnešní večer dopadl špatně. Cecilii by to rozhodilo a on by pak musel doma uklidňovat rozmrzelého tygra.

Muži se po jeho vyzvání zvedli od stolu a zamířili do salonu. John se ochranitelsky přimkl ke své manželce, která byla ještě celá nesvá z rozhovoru s Cecilií a Charlottou. Nebylo jí však přáno dlouhého oddychu. Po jejím levém boku se objevil Finnigan. Nancy na něj poplašeně pohlédla a on ji odměnil oslňujícím úsměvem.

„Má nová, krásná švagrová. Ještě jsme si nestihli popovídat.“ Robertův medový hlas se líbezně nesl pokojem. John se mu varovně zahleděl do očí. Tušil nějakou zradu.

„Tak abychom to napravili, co říkáte?“ Pokračoval Robert, jakoby si ničeho nevšiml. „Víte, zajímalo by mě, kde jste přišla k těm vybraným způsobům? Chtěl jsem se na totéž zeptat lady Annabel, ale obával jsem se, že by mi Henry přivodil nějaké nepěkné zranění.“ Naklonil se k ní s úsměvem padlého anděla. V salonu zavládlo trapné ticho.

„A ty si myslíš, že když jsi manželem mé sestry, že ti nic udělat nemohu?“

„No, nejsem si jist, na čí stranu by se postavil můj tchán. Přesto pro mě představuješ menší hrozbu než rozzuřený Suffolk.“

„Varuju tě, Roberte. Dávej si pozor na jazyk,“ znělo to téměř jako zavrčení.

„Už mlčím.“ Lišácký úsměv mu však z tváře nezmizel.

John vzal Nancy za loket a odvedl ji k Charlottě. Už předtím zpozoroval, že má mladší sestru na své straně. Zřejmě jako jedinou z rodiny.

„Mám ještě jeden dotaz. Jaké je to dívat se na nás očima pouhé komorné a pak tu sedět s námi jako se sobě rovnými?“

Ještě než Finniganův hlas dozněl, byl už John u něj. Zlatá rukověť ebenové hůlky vystřelila vzhůru a zastavila se na Robertově hrudi. John byl i přes své pohybové omezení velmi rychlý.

„Vypadni! Teď hned!“

Robert vyhledal pohledem Edgara. Přece jen to byl jeho dům.

„Synu, uklidni se. Robert to sice přehnal, ale nemůžeš se na něj zlobit za to, že řekl pravdu.“

„Otče.“ V tom jediném slově bylo obsaženo vše – údiv, zděšení i následné znechucení. „Nancy, odcházíme.“

Charlotta nepřítomně pohladila třesoucí se dívku po ruce. Věděla, že by měla zasáhnout, Robert byl přece její manžel, ale nevzmohla se ani na jediné slůvko. Namísto toho pozorovala Roberta, jakoby ho viděla poprvé. Nalezla v jeho chování klíč.

Klíč k jeho srdci.

Najednou jí bylo všechno jasné.

* * *

Tentýž večer seděla Charlotta u toaletního stolku a rozčesávala si své dlouhé tmavé vlasy. Dívala se na svůj odraz v zrcadle, ale nevnímala jej. Myšlenkami byla někde úplně jinde. V duchu si znovu přehrávala dnešní skandální chování svého manžela. Robert byl k Nancy krutý. Chudák děvče. Charlotta však měla nejasné tušení, že o Nancy tu vůbec nešlo. Robert chtěl ranit jejího bratra. Nebo spíš vidět jeho reakci.

Došla k závěru, že v tomhle je Robert zvláštní. Takového muže prostě milá, hodná a oddaná manželka nezaujme. A nepřitáhne ho k ní ani dítě, jak si původně myslela. Ale stejně se  musí zeptat Annabel, jak to udělala, že je už tři měsíce po narození malého Willa, jejího a Suffolkova syna, štíhlá jako proutek.

Odložila kartáč a rozpustile se na sebe usmála. Však ona ještě Robertovi ukáže, jaká je doopravdy!

* * *

Začala s uskutečňováním svého plánu hned druhý den ráno. Sepsala několik pozvánek na večerní představení v Blue Velvet Theatre a rozeslala je svým přátelům, mezi nimiž byli i Spencerovi. Na odpoledne si naplánovala návštěvu svého bratra. Chtěla se mu ještě před odjezdem omluvit za včerejšek.

Nebyl to právě program hodný nové samostatné a lehce vyzývavé Charlotty, ale pro začátek by to mělo stačit. Nebude Robertovi k dispozici, kdykoli si zamane.

* * *

Charlotta se vrátila od Johna a Nan dost pozdě. Ledabyle odhodila v hale rukavičky a vyběhla po schodech nahoru do ložnice.

„Vítám tě doma.“ Robert si měnil vázanku.

„Dobré odpoledne,“ odpověděla mu prostě a dál si ho nevšímala. Za hodinu měla být v divadle a musela se převléknout.

Robert si všiml jejího spěchu. „Ještě někam jdeš?“

„Do divadla. Předpokládám, že ty také odcházíš?“

„Do klubu.“

„Přijdu asi dost pozdě. Nemusíš na mě čekat.“ Tuhle větu obvykle říkával on jí. Dnes tomu bylo naopak. Robert jen zdvihl obočí a vytratil se z pokoje. Charlotta se spokojeně usmála. Ještě  že pozvala vikomta Haynese. Až se o tom její manžel dozví, určitě bude reagovat jinak.

* * *

Ve foyer Blue Velvet Theatre se sešel výkvět společenské smetánky. Byl tu lord Edward Aubrey s Rosalind Greyovou, tak zahladěnou do svého nápadníka, že jí nevadil ani hrabě Suffolk a jeho žena Bel, dále tu byl lord Morton, lady Droverová a vikomt Haynes.

„Děkujeme za pozvání, lady Finniganová. Nemohu teď dostat Annabel z domu. Naštěstí vás nemohla odmítnout.“

„Ráda vás oba zase vidím,“ opětovala Charlotta Henryho zdvořilost.

„Je pro mě ctí, že jste mě pozvala.“ Vikomt Garry Haynes se lady Finniganové přehnaně uklonil. Se svým vojenským držením těla a zvláštním odsekáváním jednotlivých slov působil legračně. Jinak to ovšem byl velmi hezký mladík s nadějnou budoucností u armády. Charlotta ho pozvala především proto, že jí dělal dobře obdiv v jeho očích.

„Lord Finnigan se k nám dnes nepřipojí?“ Optal se Aubrey, ačkoliv již znal odpověď. Sám patřil k Robertovým kumpánům, i když čas od času sekal dobrotu.

„Bohužel. Můj manžel má dnes jiné povinnosti.“

„Takže vám dnes mohu dělat kavalíra?“ Garry v tuto chvíli připomínal oddané štěně. Henry se té představě přidušeně zasmál, až ho Bel musela šťouchnout do žeber.

„Samozřejmě, vikomte.“ Charlotta mu blahosklonně podala ruku. Společně vešli do hlavního sálu, aby zhlédli Shakespearovu komedii Jak se vám líbí.

* * *

Robert přišel domů pozdě jako obvykle. Jeho nejistý krok a uvolněná vázanka naznačovaly, že si večer skutečně užil. Odebral se do ložnice, aby zkontroloval Charlottu.

Postel však byla prázdná.

Robert v tu chvíli vystřízlivěl a zazvonil na svého sluhu. Thomas se celý rozespalý za dvě minuty objevil.

„Kde je paní?“ Vyštěkl na něj.

„Říkala, že na ni nemáme čekat, pane. Odešla chvíli po vás. Byla nastrojená.“

Ano, říkala, že jde do divadla, pomyslel si. Ale proč už není doma? Pokrčil sám pro sebe rameny. Co na tom záleží. Však ona se vrátí.

Vrátí se, protože ho slepě miluje. Jednu výhodu to rozhodně má – může si dělat, co chce a ona mu to vždy odpustí.

Se samolibostí sobě vlastní ulehl ke spánku. Svou ženu má jistou. Láska je slepá.

—————————————————————-

—————————————————————-