Dobré páteční ráno,

mám pro vás další díl románu na pokračování. Jen bych vám chtěla připomenout, že kromě možnosti komentáře zde máte možnost spojit se se mnou pomocí Facebooku, a to na stránce komunity Třpyt noci, kam občas přidávám i písně, které mne při psaní inspirovaly. Těším se na vaše reakce a v úterý se znovu přihlásím s novým dílem.

Vaše Sirael

Joyce stála bez hnutí v rohu kaple. Rukama pevně svírala ledové zábradlí za sebou. Ještě před pár vteřinami se choulila v Domenicově náručí, ale teď tu byla sama a mrazivý vítr jí šlehal do tváře. Uběhlo několik vteřin, pak minuta, dvě, než její mozek dokázal poskládat události uplynulých okamžiků do souvislého celku. Téměř nepostřehla ten rychlý pohyb a hřívu blonďatých vlasů, která se jí otřela o tvář. Až teď, když si vše znovu přehrála ve své mysli, pochopila, co se vlastně stalo.

Ach bože, Domenico! Kde jsi? Proč už tu nejsi, abys mne uklidnil a odvedl z tohoto děsivého místa? Náhle jí vrchol kostela nepřipadal ani trochu romantický. Jak se teď odsud dostane? Její myšlenky se ubíraly všemi směry, neúplné a roztříštěné jako její srdce. Co když se mu něco stalo? Co když to prostě nepřežil? Zakázala si na to teď myslet. Nejdřív se musí dostat dolů. Dolů, dolů, dolů!

Náhle si vzpomněla na lešení, kterého využil Domenico cestou nahoru. Kudy se k němu jen dostane? Někde tady přece musí být! Otáčela hlavou ze strany na stranu a očima se snažila proniknout temnotou, která na střeše kostele panovala. Pak, když už začínala panikařit, objevila konec železných opor lešení. Teď už jen slézt po jednotlivých patrech a najít tam někde dole svého Domenica. Naštěstí pro ni netrpěla závratí. Skok v New Yorku ji z podobných hloupostí nadobro vyléčil.

Šaty a střevíčky byly krásné leda na bál, ale na akrobatický kousek podobného ražení byly zcela nevhodné. Jen co se jí povedlo překonat první podlaží odshora, zachytila se lemem šatů o vyčnívající matice silných šroubů. Musela za šaty pořádně škubnout, až je roztrhla. Luca jí zabije. Ale šaty teď nebyly podstatné. Joyce několikrát hlasitě zaklela, aby ulevila napjatým nervům.

Po dlouhé době a s vypětím všech sil se přiblížila zemi. Svaly na rukou i na nohou se jí chvěly přestálou námahou a měla neuvěřitelnou žízeň. Chladné počasí už vůbec nevnímala, nejraději by odhodila bílou pelerínu a vystavila nahá ramena chladnému vzduchu. Ale zachovala si tolik rozumu, aby to neudělala. Už jen tři podlaží, opakovala si v duchu. Tři podlaží a bude na pevné zemi.

Sebrala zbytky energie a překonala zbylé metry nejrychleji, jak mohla. Co na tom, že si zlomila podpatek na levé botě a umazala pelerínu o špinavé tyče lešení. Konečně byla dole a její pokažené rande se chýlilo ke konci. Rozhlížela se na všechny strany a hledala svého milence, ale nemohla ho nalézt. Snad když obejde kostel – někde přece musí být. Nenechal by ji samotnou v nebezpečí, pokud by on sám nebyl zraněn nebo – ale ne, to se určitě nestalo.

„Domenico!“ Volala ho jménem a vůbec ji nenapadlo, že by tak k sobě mohla přilákat pozornost Storm Järvinenové. „Domenico!“ Obešla už polovinu stavby a zrádné slzy jí pozvolna znesnadňovaly vidění. Pak, když už téměř nedoufala, uviděla jeho tělo bezvládně ležet na dlažbě. S nesrozumitelným výkřikem se k němu rozběhla. Poklekla vedle něj a otočila ho tváří k sobě. Bože, byl tak děsivě nehybný. Nereagoval na její tiché prosby, na její naléhavý šepot, aby otevřel oči. Nevěděla, jestli žije nebo zda je mrtvý. Kdyby nebyla pološílená strachem, nejspíš by jí to přišlo k smíchu. Jak má obnovit základní životní funkce u upíra, který žádné nemá ani v perfektním zdravotním stavu?

„Potřebuje krev,“ tichý ženský hlas nad její hlavou ji polekal a zároveň uklidnil. Krev, samozřejmě. Té měla dostatek a nějakou mohla postrádat. Zasmála se nepřirozeně vysokým hlasem. Její nervy začínaly vypovídat službu. Ani ji nezajímalo, kdo je ta žena vedle ní. Podle absence vydechovaného obláčku věděla jediné – do člověka měla daleko.

„Rychle, Joyce Fieldsová.“ Nadia ukázala na stříbrnou dýku, která ležela vedle Domenica, zamotaná v hromadě šatstva. „Na zápěstí.“

Joyce se na nic nevyptávala. Uchopila zbraň do pravé ruky a jediným prudkým tahem přejela po svém levém zápěstí. Tiše zaúpěla bolestí. Objevila se krev, rudá a teplá. Sklonila se nad Domenicem a přitiskla krvácející ránu na jeho rty. V pravé ruce stále svírala stříbrnou dýku, neschopna rozevřít zkřehlé prsty, aby ji odhodila.

„No tak, Domenico, no tak,“ šeptala do ticha únorové noci a v duchu se modlila, aby rada neznámé cizinky byla správná. Periferním viděním ji zahlédla, teď otočenou zády a o několik kroků dále od nich. Zřejmě bojovala s touhou po krvi, jejíž pach ji musel nesnesitelně dráždit. Nejspíš by ji zabila hned na místě, kdyby tady nešlo o Domenicův život.

Zdálo se jí to jako celá věčnost, než konečně ucítila pohyb na svém zápěstí. Nejprve to byly jemné, nesmělé pohyby rtů, které postupně sílily. Joyce vydechla úlevou a oči se jí znovu zalily slzami. Bude v pořádku. Všechno bude v pořádku. Náhle ji, zcela nepřipravenu na něco takového, zasáhla vlna hluboké rozkoše. Zaklonila hlavu a nevěřícně hleděla na noční oblohu, kde se slabě rýsovala souhvězdí, jejichž svit byl potlačen září Florencie. Takové je tedy to obávané kousnutí, předcházející proměně. Pokud je vstup do nového života stejný, pak bude na proměně trvat stůj co stůj.

Jakmile opadl prvotní nápor slasti a ona si uvědomila ostrou bolest, kterou jí působily Domenicovy tesáky hluboko v jejím zápěstí, zachvěly se jí víčka jako motýlí křídla a milosrdná mdloba ji sevřela ve svém náručí.

* * *

„Jsi vzhůru.“ Nebyla to otázka, nýbrž konstatování. Melodický hlas s cizím přízvukem, který Joyce nedokázala identifikovat, jí byl povědomý. Chvíli jeho zvuk převalovala v myšlenkách, až si vzpomněla na cizinku po svém boku během oné osudné noci v zimní Florencii. Nebyla si jista, zda se to skutečně stalo, případně kdy. Možná to celé byl jen zlý sen, ošklivá noční můra, kterou stvořil její zahálející mozek.

Ale pohled na ženu v černé amiře a tupá bolest v levém zápěstí ji ubezpečily o tom, že se jí nic takového nezdálo. Rychle se posadila a obezřetně si neznámou upírku prohlížela. Vzpomínky se jí navracely jen pozvolna, přesto instinktivně věděla, že tato žena rozhodně nepatří do jejího fanklubu.

„Kdybych ti chtěla ublížit, už bych to udělala.“ Nadia si správně vyložila dívčin pohled.

„Tohle máte z nějaké učebnice Jak jednat s lidmi, ne?“ Přesně tohle jí kdysi řekla Yennefer i Domenico.

Domenico. Jen pomyšlení na něj ji bolelo. Musí za ním, musí okamžitě zjistit, co se mu přihodilo. Rychlým pohybem sklouzla z pohovky, na které dosud ležela. Až příliš rychle, jak se vzápětí ukázalo. Ztráta krve byla zřejmě větší, než předpokládala, protože se jí zatmělo před očima a nohy jí vypověděly službu.

„Už vím, jak se cítí kus hadru,“ pokusila se Joyce zavtipkovat, když jí Nadia pomáhala zpět na pohovku.

„Není kam spěchat. Než tě za ním pustím, chci s tebou probrat pár věcí. A neošívej se pořád. Bude v pořádku.“ Cizinka se ušklíbla. Po tělesné stránce sice bude opět brzy v plné síle, nicméně jeho duševní stav byl stále kritický. Jinými slovy byl stále zamilovaný do této lidské dívky, což mu rozhodně nesvědčilo.

„Kdo jste?“

„Konečně správná otázka. Mé jméno je Nadia. Vykonávala jsem funkci Ultrixe před Domenicem. Teď jsem, řekněme, jeho dočasná náhrada.“

„Jasně. To by vysvětlovalo vaše uzurpátorské sklony,“ rýpla si Joyce.

„Taky jsem tě mohla nechat ležet na ulici. Možná by se ti to líbilo víc.“ Žena nebezpečně blýskla černýma očima.

„To jsem neřekla. Za to vám děkuji.“ Ať byla jakákoliv, nebyla nevděčná. „Kde to jsme?“

„V klášteře San Marco. U našeho společného přítele Ensa,“ odpověděla Nadia ochotně. „Takže když jsme si vyjasnily tohle,“ přiblížila se o krok blíž, „můžeme probrat podstatnější věci.“

„Chci vědět, co se stalo tam nahoře. Vy to určitě víte.“

„Myslím, že ty to víš taky. Nejsi jako Domenicova známost právě populární.“ Nebylo pochyb, že slovo známost znamenalo urážku nejvyššího stupně.

„Domenico je svobodný. A já taky. Nezasloužíme si takové odsuzování.“ Joyce vysunula bojovně bradu, připravena bránit své křehké štěstí.

„Domenico je především Ultrix. Neurážej sama sebe tím, že to budeš přehlížet.“

Ultrix neultrix, Domenico byl její. „Možná se vás bojí vaše rasa, ale na mě dojem neuděláte. Pokud vám tolik vadí, že jsem člověk, proměňte mě. Teď hned.“ Dívka odvážně nastavila svůj krk.

„Jak lehkovážně zahazuješ svůj život. Ale to není moje věc. Ani tvoje proměna. Už tak jsem u Domenica v nemilosti. Každopádně jsi dnes večer přišla o sokyni a největší nepřítelkyni. Storm je mrtvá. Nejspíš se zabila sama tou dýkou, kterou předtím zranila Domenica.“

Joyce pouze přikývla. Zpráva o Stormině smrti ji nepřekvapila, ani nezarmoutila. Necítila nic než prázdno a neodbytnou obavu o svého přítele.

„Joyce Fieldsová, teď mě dobře poslouchej.“ Nadia dívku propalovala svým uhrančivým pohledem. „Pochop, že to není nic osobního. Nemůžeš za to, že jsi smrtelná. A Nico nemůže za to, že je Ultrix. Byl to jeho osud dřív, než se narodili tví prapraprarodiče. On je vyvolený a ty ne. Proto mu prokaž laskavost a nech ho jít. On si to zatím neuvědomuje, je zaslepený láskou. Ale až to jednoho dne zjistí, bude to kruté pro vás oba. Čím více času spolu strávíte, tím horší pak bude loučení. Uvažuj o tom, Joyce. Dej mu svobodu a vrať se ke svým knihám. Žij svůj život dobře, stranou od našeho temného světa.“

„Jakým právem mne o tohle žádáte?“ Dřívější bojovnost se z jejího hlasu kamsi vytratila. Jakoby zestárla nejmíň o deset let. Byla unavená, tak hrozně unavená.

„Právem matky.“ Nadia odvrátila hlavu, neschopna sledovat dívčino zoufalství.

Vtom se prudce rozlétly dveře a do pokoje vstoupil opat Enso. „Nadio, myslím, že už bys měla jít. Dnes jsi toho vykonala až dost. My už si tu s Joyce poradíme.“

* * *

Temná noc obklopovala osamělý dům v Kystvej. Hodiny na krbové římse líně odtikávaly minuty mezi dvanáctou a jednou hodinou, ale majiteli domu na čase nezáleželo. Už ne.

Bjarne seděl v lenošce pod oknem a sledoval hvězdy, které se odrážely v jeho očích. Víc jak dvě hodiny se nepohnul, ba ani nemrkl. Jeho svaly připomínaly kámen a on sám mocnou skálu, přetrvávající věky navzdory počasí a válkám, jimž slabší jedinci podlehli. Vyvolával klamný pocit klidu a pohody, ačkoliv jeho myšlenky vířily v nekonečné, nepravidelné spirále.

Byly to už čtyři dny, co Yennefer odešla a dosud se neozvala. Bjarne pochyboval, že se vůbec kdy ozve. Pokud šlo o její způsob života, byla tvrdohlavá jako mezek. Ale neměl jí to za zlé, naopak. O to víc si ji vážil, poté co viděl, jaké sebezapření dokázala vyvinout, když šlo o krev. Její vnitřní síla ho nutila přemýšlet a zvažovat své priority, o nichž byl až doteď pevně přesvědčen až do morku kostí. Otřásla jeho vnímáním světa, jeho jistotami a vnesla do nich prázdno a zmatek.

Uběhne ještě mnoho času, než opět nabude své dřívější rovnováhy a vyrovná se s tím, co do jeho života vnesla láska. A možná se s tím nevyrovná nikdy, chycen ve věčné pasti své žízně.

* * *

Domenico ležel v posteli, narychlo obstarané v přilehlém klášteře, a se zavřenýma očima vychutnával proces regenerace poškozených buněk. Lidská krev záhy nastartovala jeho nadpřirozené schopnosti v oblasti uzdravování a nepříjemná rána na boku po zásahu stříbrem se začala postupně hojit. Nyní již byla sotva poloviční. Do zítřejšího večera bude opět v plné síle, připraven čelit celému světu.

A to vše jen díky té krvi. Věděl, že tentokrát to bylo skutečně těsné. Nebýt Joyce a jejího pohotového zásahu, stříbro by s jeho tělem udělalo své. Ta sladká, úžasná krev. Jen vzpomínka na ni mu působila muka i rozkoš zároveň. Náhle pocítil prokletí své rasy s nebývalou intenzitou. Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy neměl ochutnat její krev. Jak ji teď bude moci políbit, aniž by nezatoužil po pár kapkách životodárné tekutiny? Jak se jí bude moci podívat do očí bez toho, aby v nich vyčetla nesnesitelný hlad? Jak s ní bude moci sdílet společnou domácnost, aniž by přišel o rozum?

Až dosud se vždy dokázal ukázkově ovládat. Byl hrdý na své sebeovládání, na kázeň téměř vojenského charakteru, kterou mu vštípil mnišský řád. Tohle pro něj byla zcela nová situace.

Neměl rád nové situace.

Za jediný večer se toho stalo až příliš. V jednom okamžiku vše ztratil, a ačkoliv si právě to původně přál, poznal, že bez Joyce žít nedokáže. Jenže nemůže žít ani s ní. U2 měli pravdu. Nikdy to nekončí dobře, ať s ženou po boku nebo bez ní.

A pak tu byla ta záležitost se Storm. Jeho věčná Nemesis, jeho stín, který ho provázel převážnou částí jeho existence, byl navždy a nenávratně pryč. Byl to zvláštní pocit vědět, že už ho nikdy nepřepadne ze zálohy a že už neucítí slanou vůni Severního moře uprostřed pouště. Joyce by ho nejspíš označila za blázna, kdyby se jí přiznal, že mu Storm bude svým způsobem chybět. Storm byla konstantou jeho života, a i když mu v poslední době působila jen samé potíže, přesto na ni měl i hezké vzpomínky. Odpustil jí vše v okamžiku, kdy jí krátce nahoře v kapli pohlédl do tváře. Láska si nezasluhovala odsouzení, byť byla projevována takovým pokrouceným, nezdravým způsobem.

Tok jeho trudných myšlenek narušilo váhavé zaklepání na dveře. Nebylo těžké pro něj uhodnout, kdo je za nimi. Hlasitý tlukot srdce usvědčil Joyce ještě předtím, než se její prsty dotkly dveří.

„Avanti,“ vyzval ji.

„Ciao,“ odvětila mu rovněž v jeho mateřském jazyce, když vstoupila do místnosti. Zavřela za sebou a rozpačitě zůstala stát u dveří.

„Pojď dál, prosím,“ natáhl jejím směrem ruku, „já už nekoušu.“ Vyloudil na bledé tváři úsměv, aby obrousil svým slovům hrany.

„Já vím. Nemám strach.“ Přistoupila k jeho lůžku a přijala nabízenou ruku. „Jak se cítíš?“

„Teď už mnohem lépe. Díky tobě, cara. Ale ksakru, proč jsi to udělala?“ Klidný tón jeho hlasu se postupně vytratil.  „Zřejmě ti vůbec nedošlo, jakému nebezpečí ses vystavila.“

„Proč? Protože jsi to potřeboval,“ Joyce pokrčila rameny. „Moderní transfúze vznikla už v 19. století.“

„Zapomněl jsem, že chodím s expertem na tuhle tematiku,“ povzdechl. „Jenže ty nejsi sáček s krví, cara. Mohl jsem tě zabít.“

„Ale nezabil,“ kontrovala mu zdatně.

„To není argument a ty to víš.“

„Nejsi jediný, kdo v tomhle vztahu nehraje vždy fér.“

„Nemocní se nemají rozčilovat,“ urazil se naoko.

„Tak dobře. Už se s tebou nebudu přít. Můžeme dělat, že se to nikdy nestalo.“ Usmála se na něj a oči jí přitom zaplály něhou.

„Jsem pro. Vrátíme se v čase do okamžiku, než se to pokazilo.“

„Fajn. Takže, co jsi měl v plánu dál?“ Zeptala se Joyce laškovně. „Výlet horkovzdušným balonem?“

Tentokrát to byl on, komu zajiskřilo v očích. „Právě jsem se ti chystal zazpívat Yesterday.“

„Stejně mám raději Hey Jude.“

„Vážně? Tolik o tobě stále nevím.“ Do jeho hlasu se opět vkrádal smutek.

„Znáš mě sotva dva měsíce, Domenico. Nemůžeš znát každou píseň, která se mi kdy líbila,“ rázně zamítla diskusi, k níž se evidentně schylovalo.

„To byl jen příklad. Co třeba tvoje dětství, tvoje rodina -,“ chtěl ve výčtu pokračovat, ale Joyce mu to nedovolila. Konečně udělala to, po čem toužila celou dobu – políbila ho a do toho jediného polibku vložila celou svou lásku k němu.

* * *

Nadia a Enso se vzájemně měřili pohledy jako dva hráči pokeru, jako dva pistolníci před soubojem na život a na smrt. Starý opat vyzařoval určitou majestátnost a bohulibý klid, naproti němu se Nadia podobala číhající divoké kočce.

„Tvá mise nakonec nebyla úplně neúspěšná,“ prolomil opat mlčení jako první.

„Nepotřebuji od tebe slyšet slova chvály, Enso. Mým pánem je král.“

„A toho jistě potěšíš, že?“ Neodpustil si nádech ironie.

„Doufám, že má přítomnost zde zanechá jisté následky.“

„Postarám se o to, aby tvá přítomnost zde byla zapomenuta do poslední vteřiny.“

Nadia se tajemně usmála. „Nevyhrožuj, boží služebníku. Sám dobře víš, že lidská mysl je nevyzpytatelná. Někdy stačí jen zasít myšlenku.“

„A někdy stačí jen láska, dítě. Ale o tom ty bohužel nic nevíš.“

* * *

Náborová kampaň běžela sotva tři týdny a již přinášela první ovoce. Ante si spokojeně mnul ruce, zatímco Claus jako jeho nepostradatelný pobočník nestačil prověřovat nové členy Laskavých. V rámci tohoto nestandardního náboru sice došlo ke zmírnění přijímacích podmínek, nad čímž Claus jen nechápavě kroutil hlavou, ale i tak bylo třeba eliminovat dost jedinců, kteří se pro službu budoucímu sjednotiteli upíří rasy nehodili.

„Čísla, Clausi.“ Ante významně pohlédl na svého služebníka. Tato otázka se nyní opakovala každý večer a Claus na ni byl náležitě připraven.

„Přírůstek za včerejší den 12. Vyřazeno 5. Celkový přírůstek 248.“

„Hm, výborně. Ještě budeme pokračovat čtrnáct dní. A chci nový plakát.“

„Měl bych jeden návrh.“ Na tuto chvíli čekal Claus celý týden. Nové heslo kampaně se mu v hlavě zrodilo již minulý čtvrtek, ale dosud nenastal vhodný okamžik k jeho přednesení.

„Mluv, Clausi. Stejně bys mi to řekl, i kdybych to nechtěl slyšet.“

„Laskavý král není slabý král.“ Ačkoliv byl Claus na svou myšlenku náležitě hrdý, přednesl ji téměř šeptem.

„Možná z tebe ještě něco bude,“ zabručel Ravlič. „Dej to ještě dnes do tisku. Chci tím vytapetovat Ameriku.“

* * *

Po vydatném naléhání z Domenicovy strany Joyce nakonec kapitulovala a šla si odpočinout. Zanechala ho tak opět o samotě s jeho myšlenkami, za něž by ho rozhodně nepochválila. Ne, nejspíš by ho rovnou přetrhla. Ať tak či onak, bude muset něco vymyslet. Jeho plán, podle kterého už teď měl být na cestě na královský dvůr, vzal každopádně za své. Znamení shůry v podobě jeho ex bylo více než výmluvné.

Samozřejmě by ji mohl kdykoliv proměnit a situaci si tak značně ulehčit. Nejen, že by jej přestala trápit neustálá touha po krvi, zároveň by notně snížil riziko útoku ze strany svých nepřátel. Tenhle nápad však zavrhl ještě dřív, než se myšlenka na Joyce coby sexy upírku usadila v jeho hlavě.

Další, stejně nereálnou možností bylo odstěhovat se někam hodně daleko. A tím daleko myslel přinejmenším Grónsko, nejlépe však Antarktidu nebo nějaké podobně příjemné místo pro život. Určitě by ho za to jeho zimomřivá ledová královna měla o to raději.

Ne, žádné vhodné řešení jeho martyria neexistuje. Budou tedy i nadále pokračovat v životě v Itálii jako dosud a on bude vzorným upířím klukem. Donutí Joyce znovu studovat, půjdou spolu na Benátský ples, vyzná se jí se svými tajnými plány…

Moment. Jeho tajné plány. Neměly by být tajné. A nebudou. Od zítřka už ne.

* * *

Yennefer v hrobce strávila následující den a ještě několik dalších. V noci vyrážela do města, aby si v upíří komunitě sehnala spolehlivý zdroj obživy a trochu se pobavila se starými známými. Mimo to se také zašla podívat na bývalé sídlo své rodiny. Pohled na napůl zchátralý dům ji rozesmutněl. Vždycky ho měla ráda a kdysi tajně snila, že se do něj jednou vrátí.

Ačkoli se snažila zachovávat zdání normálního života, nedařilo se jí zcela vymazat ze svých myšlenek její pobyt v Dánsku. Bjarne na ni dotíral ve dne v noci, i když se jí od té osudné noci neozval. Přehrávala si v mysli jejich poslední rozhovory a společně strávené chvíle, ale nebylo to k ničemu. Jen týrala sama sebe, přesvědčena o své pravdě víc než dřív.

Pátý den v Polsku se rozhodla, že musí se svým životem něco udělat. Cokoli. Dát mu směr, řád a smysl, aniž by k tomu kohokoliv potřebovala. A nejdřív začne u svého bydliště. Hrobka jí sice poskytovala bezpečí před denním světlem, ale o pohodlí a reprezentaci se již hovořit nedalo. Koupí jejich starý dům a nechá ho zrekonstruovat. Usadí se natrvalo v Krakově a zkusí zde nalézt odpůrce Laskavých, ke kterým by se mohla přidat. Zároveň zapátrá po svých příbuzných. Možná ještě někdo z nich žije ve městě. Ne že by jí rodina tolik chyběla, ale ráda by věděla, zda se její mladší sestra vdala, případně zda měla děti a tak dále.

Byl to dobrý plán a Yennefer se již těšila, až jej uskuteční. Hned zítra zavolá do realitky a poinformuje se na dům. Peníze v jejím případě nebyly žádný problém. A třeba jsou vlastníky ještě její příbuzní. To by bylo skvělé. S pocitem nezvyklé spokojenosti se to ráno uvelebila na dně své kamenné rakve a okamžitě usnula se svým starým růžencem v rukou.