TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ

trpyt_nociPěkné páteční ráno,

čas do Vánoc se nebezpečně krátí a s ním rovněž Třpyt noci. Ještě vás čekají minimálně tři díly a potom možná dojde i na malý speciál… Hezké čtení.

Vaše Sirael 

Seděla na balkoně s laptopem na klíně a vyhřívala se v paprscích prvního jarního sluníčka. Měla před sebou dva dny volna, které hodlala strávit hledáním vhodného bydlení pro ni a Domenica. Luca s ní nemluvil; poté, co mu oznámila, že se bude stěhovat do vlastního, už se neukázal, nicméně se dle informací, které získala na recepci, z hotelu zatím neodhlásil. Jen ať si trucuje, říkala si, stejně tím její rozhodnutí nezmění.

V poledne už měla vybrané dva byty, které se jí zamlouvaly svým uspořádáním i polohou, a o půl hodiny později už domlouvala prohlídky na druhý den. Spokojená sama se sebou odložila laptop a zavřela oči. Její myšlenky se okamžitě stočily k Domenicovi a ke včerejšímu večeru.

Ještě pořád tomu nemohla uvěřit. Po měsíci trápení, kdy věřila, že je mezi nimi navždy konec, se karta obrátila o sto osmdesát stupňů. Enzo měl pravdu, stačila jen trpělivost a neústupnost, aby dosáhla svého cíle. Dočasné podmínky, tak to pojmenoval. Samozřejmě ji napadlo, že dočasné se nemusí změnit na trvalé. Domenico by z toho ještě mohl snadno vycouvat, kdyby chtěl. Ale rozhodla se mu důvěřovat. Prozatím.

Zřejmě ji přemohla únava z nočního ponocování, protože když znovu otevřela oči, již se stmívalo. Popadla počítač a přesunula se dovnitř. Její útroby ji hlasitě upozorňovaly na to, že od snídaně celý den nic nejedla. Nejvyšší čas to napravit. Chvíli rozvažovala, zda si něco objednat na pokoj, nebo sestoupit do nitra hotelu a povečeřet sama v restauraci. Nakonec zvolila druhou možnost. Měla by hotelovému personálu ukázat, že je stále naživu. Zlehka se proto nalíčila, natáhla na sebe čisté tričko a zabouchla za sebou.

Cestou k výtahu se k ní beze slova připojil mladý vlkodlak v bílém obleku. Na hlavě měl klobouk ve stylu mafiánského bosse, hluboko stažený do čela. Mlčky nastoupili a rozjeli se dolů.

„Smooth Criminal frčel v osmdesátém sedmém,“ prohodila s pohledem pevně upřeným na výtahové dveře.

„Kdo je tady ten špatný, Joyce?“ Odpověděl jí názvem jiné písně Michaela Jacksona.

„Nikdo. Nikdo nejsme Black or white.“

„Ne. A přesto je podstatný rozdíl mezi nocí a dnem. Ve dne jsou totiž jisté bytosti velice hořlavé.“ Výtah zastavil. Vystoupili bok po boku a zamířili společně do restaurace.

„Nepamatuji si, že bych tě zvala na večeři.“

„A já si nepamatuji, že bys z toho někdy dřív dělala Thriller.“ Usadili se u stolu a přijali od obsluhy jídelní lístek. Joyce se přes velké desky na Lucu zamračila. „Ale no tak, anděli. Dopřej mi pěknou poslední večeři, než tě nadobro předám Jidášovi.“

„Poslední večeři?“

„Jo, to je takový známý obraz. Možná jste o něm v Americe už slyšeli.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky. Zítra odpoledne mi letí letadlo do Florencie.“ Jeho sdělení mezi nimi vyvolalo další vlnu napětí.

„Omlouvám se, že jsem tě tu zdržela tak dlouho,“ řekla škrobeně a očima při tom provrtávala jídelníček.

„Není se zač omlouvat. Byla to příjemná dovolená. Ale každá dovolená jednou musí skončit. Jinak by to nebyla dovolená.“

„Moc slovíčkaříš.“ Odložila kožené desky a posunula svou ruku na stole blíž k jeho. Pak si dodala odvahy a jejich dlaně se setkaly. „Budeš mi chybět, víš.“

„Ty mně taky, můj americký anděli. Už teď trnu hrůzou při pomyšlení, že tě nechám o samotě s tvým šatníkem.“ A jedním nevyzpytatelným upírem.

„Postarám se o něj, neboj,“ zasmála se. „Sakra, to je jako kdybys mi tu nechával svého psa.“

„Rád bych ti tu nechal kousek sebe, ale obávám se, že by tvůj upíří miláček neměl radost.“

„Netvař se takhle,“ jeho výraz jí připomněl vlastní obavy. Dočasné podmínky. Ne trvalé.

„Jinak to neumím. Asi bychom si měli objednat. Ten číšník z nás začíná být nervózní.“

* * *

Deset, dvacet, třicet, sto. Kilometry ubíhaly jeden za druhým, míjely jako roky, které prožil na tomto světě. Řítil se ruským pohraničím, téměř se při své rychlosti nedotýkal země. Proč si k běhu vždycky vybere les, kde hrozilo, že ušetří dřevorubcům práci? Jeho myšlenky byly skoro stejně rychlé jako jeho nohy, což nebylo nepříjemné. Jejich obsah už byl horší.

Cos to provedl, Domenico? Jeho svědomí ho cupovalo na kousky. Slíbil jsi Joyce nesmrtelnost. Víš, co to znamená?

Ano. Chápu to víc než kdokoliv jiný.

Tak proč ji chceš odsoudit k tomu, co sám neuznáváš? Proč si přistoupil na její hru?

Protože bez ní neumím existovat. Jestli má Domenico Fabbris dál žít, musí mít svou Joyce Fieldsovou. Svůj kryptonit. A až mě jednoho dne kryptonit zabije, bude to sladká smrt.

Na to mu svědomí už neodpovědělo. Tolik ke znalostem světa DC Comics.

Běžel dál a dál, elegantní tichý stín mezi stromy. Mířil na sever do Petrohradu, kde se objevily jisté potíže s novými upíry. Jen co to vyřídí, což bude nepochybně obnášet několik mrtvých upírů, vrátí se letadlem do Krakova. Zamilovaný zabiják. Zamilovaný Ultrix. Kdyby tady byla Nadia, nepochybně by mu vysvětlila, že tohle nefunguje. Jenže Nadia byla u dvora, po boku krále a jeho ošklivé královny.

A to byl další problém na jeho cestě za štěstím. Nějak to bude muset vysvětlit těm dvěma na trůnu. A teď se předveď, Supermane. Jak vyřešíš tohle?

Jeho svědomí bylo zpět. Výborně. Prostě ji přivedu ke dvoru. Neublíží jí, když bude se mnou.

Geniální plán, zapředlo jeho alter ego. Plán hodný Clarka Kenta.

Moc mi nepomáháš. Nemáš být náhodou na mé straně?

Jasně. Stejně tak jako je Superman kámoš s Lexem Luthorem.

Na to nemám odpověď, přiznal.

Vítěz, zašeptalo svědomí, načež se schoulilo zpět na místo, kam patřilo. Petrohrad byl na dohled.

* * *

Oba byty byly perfektní. Jeden se nalézal v podkroví, druhý byl ve třetím patře s úžasným výhledem na Wawel a Staré město. Joyce byla okouzlena, přesto se neodhodlala o výběru příštího bydlení rozhodnout sama. Chtěla byty alespoň na internetu ještě ukázat Domenicovi, aby učinili první krok ke společné budoucnosti po vzájemné dohodě. Proto poděkovala ochotnému makléři, tiše zašeptala „ahoj, můj nový bytečku“ a vyšla z budovy na rušnou ulici.

Střed města byl plný turistů a Joyce se s radostí připojila k davu proudícímu od jedné památky ke druhé. Tohle v Americe neměli. Ne že by její zemi chyběla historie, to ne, jen byla zachycena jinak. Národní parky se zaměřovaly na přírodní bohatství, nikoliv na kulturu a památky. Tady cítila určité spojení se svými evropskými předky, s minulostí, která byla společná všem lidem z Evropy a následně Ameriky. Rozhlížela se po fasádách domů, nakukovala do kostelů a pročítala si popisky, když narazila na nějaké v angličtině. Polština jí připadala jako velice složitý jazyk, který neměl s jejím vlastním nic společného. Přesto se jí docela líbil.

Cestou dostala chuť na kávu, a tak se zastavila ve Starbucks. Tady bylo snadné si objednat, Caffé Latte naštěstí již před nějakým časem proniklo do mezinárodních slovníků. Zaplatila za svůj nápoj a znovu se vydala do ulic historického centra. Kelímek ji příjemně zahříval studené prsty. Začátek jara tady v Polsku byl chladný a větrný.

Právě se chystala přejít ulici, když potkala partičku rozdováděných mladých Italů. Mladíci na ni pískali, až se začala červenat. Proč přitahuje zrovna Italy? Představila si, co by jí na to pravděpodobně odpověděl Domenico. Protože Italové umí ocenit krásné ženy. Přidala do kroku a bez rozmyslu vstoupila do silnice.

Poslední, co periferním zrakem zahlédla, bylo černé Audi, řítící se přímo na ni.

* * *

V kapse mu zavibroval telefon. V první chvíli se ho pokusil ignorovat – byl už blízko Lublinu a nechtěl být nikým zdržován – pak si to ale přece jen rozmyslel a zastavil se. Neviditelným pohybem vyndal mobil z kapsy a zamračil se na displej. Co mu mohlo to štěně zase chtít? Přijal hovor a přiložil si telefon k uchu.

Mlčky naslouchal naléhavému hlasu na druhé straně přístroje. S každým dalším vyslechnutým slovem se jeho výraz podobal víc a víc masce Ultrixe, neproniknutelné, zachmuřené tváři beze stopy lidskosti. Jen jeho oči prozrazovaly hluboko skryté emoce.

Domenico Fabbris měl strach.

Poprvé po necelých pěti stech letech cítil skutečný strach, strach ze ztráty milovaného člověka. Teď věděl, že tam na louce za Florencií to nebyly víc než jen pouhé malicherné obavy zamilovaného pitomce. Tohle bylo jiné. Zatímco obavy jej paralyzovaly, strach jej nutil znovu se rozběhnout. Bezmyšlenkovitě upustil telefon do trávy a vyrazil.

* * *

V Nemocnici Jana Pavla II. panoval klid. Na sterilních širokých chodbách se v tuto pozdní hodinu pohybovalo pouze minimum personálu a ještě méně pacientů. Domenico mířil na jednotku intenzivní péče, odkud se pravidelně ozýval tlukot jediného srdce, na kterém mu momentálně záleželo. Toužil se rozběhnout a sevřít Joyce v náručí, ale bylo zde příliš mnoho svědků na to, aby nad sebou ztratil kontrolu. Nutil se udržovat pomalé lidské tempo, které ho dovádělo k šílenství, a místo schodů použil výtah jako obyčejný člověk.

Věděl přesně, kde je její pokoj, i bez toho, aby mu Luca musel ukazovat cestu. Vlkodlak stál přesto přede dveřmi, v pohledné tváři měl strhaný výraz a jeho oči byly děsivě prázdné. Kdyby Ultrix neslyšel její srdce z vedlejší místnosti, myslel by si, že už se nadobro zastavilo. V tom mu to došlo. Luca se za její stav cítil zodpovědný.

„Teď chci jít dovnitř. Potom se vypořádám s tebou.“ Tón jeho hlasu by zmrazil i lávu na povrchu sopky.

„Je u ní Yenn.“ Luca odstoupil ode dveří, aby ho nechal projít. Domenico zlehka kývl na znamení, že rozuměl. Pak otevřel dveře a tiše vstoupil do spoře osvětleného pokoje.

Nejdřív uviděl spoustu přístrojů a hadiček kolem bílého lůžka. Podvědomě také vnímal přítomnost Yennefer. Upírka se diskrétně stáhla do rohu místnosti, aby mu ponechala iluzi soukromí. Teprve po chvíli si uvědomil, že ta drobná bytost pod přikrývkou uprostřed toho všeho je jeho Joyce. Jeho překrásná ledová královna.

Postoupil dál do místnosti, neschopen rychlejšího pohybu. Jako kdyby mu někdo vyrazil dech nebo ho praštil palicí po hlavě. Bylo těžké se na ni jen dívat – její souměrný bledý obličej pokrývaly malé oděrky a tmavé modřiny. Pod zavřenýma očima se jí ostře rýsovaly černé kruhy a vždy upravené vlasy měla zacuchané. Domenico se nemusel ptát, aby mu bylo jasné, že její stav je vážný.

Yenn přistoupila k lůžku z druhé strany. „Není v ohrožení života, ale doktor říkal, že se nevyhne trvalým následkům. Nejvíc to odnesla páteř.“

„Jak se to stalo?“ Vážně byl tohle jeho hlas? Jako by měl v hrdle struhadlo. „Ten pes říkal něco o černém Audi.“

„To říkal správně. Srazilo ji poblíž hlavního nádraží. Byla se podívat na nějaké byty v centru.“

„Sama? On ji pustil samotnou?“ Zprvu se domníval, že ji vlkodlak prostě nestihl strhnout z cesty. Jeho rasa nedokázala reagovat tak rychle jako upíři, přesto byli podstatně rychlejší než lidé. Ale nechat ji jít samotnou? Šílenství. Nezodpovědnost. Spoluvina.

„To teď není podstatné, Nico. Už se stalo. Teď musíš rozhodnout o její budoucnosti.“ Yennefer mluvila tiše, ale naléhavě. „Popravdě, jestli to neuděláš ty, proměním ji sama. Nejspíš ti to neřekla, ale měly jsme dohodu.“

To ho nepřekvapilo. „Co přesně říkal doktor?“

„Dokud se neprobudí, nemůžou si být stoprocentně jistí, nicméně rentgen ukázal, že má dva zlomené obratle v bederní části zad. To je moc špatné, Nico. To jí nemůžeme udělat.“

„Slíbil jsem jí, že ji za pár let proměním.“

Věnovala mu soucitný pohled. „Je mi to líto.“

„Potřebuji si to promyslet. Dej mi hodinu.“

„Dobře. Budu na chodbě.“ Krátce mu položila ruku na rameno a byla pryč.

Chvilku tam jen tak stál, náhle bezmocný a slabý. Cos mi to provedla, Joy? Co teď mám udělat? Tolik jsi spěchala na to, abys už byla stejná jako já. Jenže to jsi měla na výběr. Budeš si to stále přát, když není možností nazbyt? Vzal do dlaní její teplou ruku a jemně ji pohladil po předloktí. Hodina bylo příliš mnoho času. Pět minut by stačilo. Ale nechtěl ji proměnit hned. Potřeboval se rozloučit s její lidskou podstatou, připravit se na to, že až se probudí, už nikdy nebude stejná jako dřív.

„Kéž bych si nemusel hrát na boha, mia cara,“ zašeptal a políbil ji na zápěstí. „Ty moje malá, statečná holčičko, neměl jsem tě tu nechávat samotnou.“ Dál už nic neřekl. Naslouchal jejímu mělkému dechu a sledoval, jak se jí sem tam zachvěla oční víčka. V koutku mysli zatím spřádal plány na následující hodiny a dny. Budou potřebovat úkryt. A krev. Tu především.

Vyměřený čas se téměř nachýlil ke konci. Vztek a zoufalství se mezitím přetavily v chladný rozum. Nemohl si dovolit ztratit nervy. Proměna od něj vyžadovala maximální soustředění a klid. Jestli má Joyce přežít, musí se on plně kontrolovat.

„Yenn,“ zašeptal. Upírka se okamžitě objevila v pokoji. „Potřebuji krevní konzervy, ať je Luca sežene. Je mi jedno jakým způsobem.“

„Myslím, že kreditka bude stačit.“ Odešla vyřídit vzkaz a za půl minuty byla zpátky.

„Fajn. Budeme se potřebovat někam uklidit, máš nějaký tip?“

„Moje hrobka na hřbitově Rakowicki, kousek odsud. Až tam dorazíš, jdi po mém pachu. Bílý mramor, přemrštěná okázalost. Je tam dost místa pro oba.“ I přes vážnost stávající situace nedokázala plně potlačit cynismus ve svém hlase.

Domenico přikývl. „Až tu skončím, postarej se o personál. A o záznamy.“

„Rozumím.“ V zahlazování stop nebyla žádným nováčkem.

„Dobře. Takže jdeme na to.“

„Buď opatrný,“ zašeptala ještě, než se jeho tesáky dotkly dívčina zápěstí.

* * *

Poslední, co si pamatovala, byla vyvážená chuť café latte na jazyku, následována velkým a temným NIC, trvajícím nekonečně mnoho hodin, možná i dní. Kdykoliv se její vědomí pokusilo o návrat do normálu, zášleh bolesti jej opět zahnal na ústup do dimenze X, kde neexistoval žádný prostor ani čas. Joyce proti tomu nijak nebojovala, instinktivně vycítila, že by to nemělo cenu. Až přijde ta správná chvíle na probuzení, určitě ji pozná. Do té doby si může vychutnávat tenhle zvláštní stav beztíže.

Než si stačila zvyknout na jednu formu svého současného bytí, už ji vystřídala další. A tahle se jí pranic nelíbila. Začalo to nenápadně, v místě, o němž předpokládala, že je její levé zápěstí. Cévním systémem se jí prohnala strašlivá vlna chladu, který pálil a bodal zároveň. To nejhorší naštěstí brzy odeznělo, ale divný pocit zůstával. Jako kdyby se její měkké tkáně měnily v kámen. Stav beztíže byl nenávratně pryč, gravitace ji nemilosrdně stahovala dolů. Nejraději by škemrala, aby ji vrátili zpátky do dimenze X, ale záhy zjistila, že je němá jako jedna ze tří moudrých opic. A taky slepá a hluchá. Mizaru, Kikazaru a Iwazaru v jednom.

Třetí fáze zasáhla její mozkové buňky. Jako by jí někdo v prostoru za očima odpálil rachejtli. Nebyla na nic podobného připravena, gejzír světla jí vypálil sítnici. Jestli se předtím domnívala, že je slepá, tak teď byla určitě. Další petarda jí připravila o sluch, aby se jí následně vrátil v dosud nepoznané kvalitě. Mono se změnilo ve stereo. To byla vítaná změna, až na to, že ji náhle obtěžovaly běžné zvuky, které až dosud nevnímala – vlastní dech, tlukot srdce, dokonce i šum krve v tepnách.

Náhlé ticho ji zaskočilo. Co se děje? Ptala se v duchu. Proč nedýchám? Jsem mrtvá? Panika ovládla její myšlenkovou dálnici, která dříve bývala obyčejnou lidskou myslí. Ne, já nechci umřít. Ne teď. To není fér. Chtělo se jí plakat nad vlastní bezmocností. Nestála o světlo na konci tunelu. Byla živá, cítila to. Nemůžou ji pohřbít zaživa. Nesmí.

S tím rozhodnutím prudce otevřela oči.

* * *

Na tuhle chvíli čekal dva dny.

Pečlivě sledoval proces její proměny a netrpělivě odpočítával zbývající čas. Když utichlo její srdce, věděl, že už to nebude dlouho trvat. Jeho bellezza se k němu již brzy připojí na pouti věčným životem. Ta myšlenka ho zvláštně vzrušila. Ačkoliv se tomu před tou nehodou tolik vzpíral, nemohl zcela popřít, že alespoň malá část jeho osobnosti po tomhle nikdy netoužila. Proměna znamenala konec všech jejich problémů. Tedy téměř všech. Nesměl zapomínat na krále a jeho pravidla.

Jakmile zapadlo slunce, Joyce otevřela oči a vymrštila se do sedu. Byl to nekoordinovaný, instinktivní pohyb, který byl u nových upírů běžný. Domenico s napětím přihlížel, vzdálen od ní pouhých půl metru. Víc se přiblížit neodvážil, nechtěl ji polekat, dokud se alespoň minimálně nezorientuje a neadaptuje na nové vnímání okolního světa. Sám si pamatoval, jak je to vyčerpávající. Za okamžik zaostřila pohled na jeho obličej a v její tváři se objevil výraz poznání. To bylo dobré. Teď však měla následovat ta těžší část. Pokud už na to nepřišla sama, musí ji seznámit s pravdou o její vylepšené existenci. Položil jí ruku na rameno a pomalu se k ní přisunul o kousek blíž.

„Joyce, jak se cítíš?“

„Mizerně. Jako kdyby mě přejel kombajn. A nekřič tolik, nejsem hluchá.“

„Omlouvám se,“ zřejmě nebude jediná, kdo si bude muset na novou situaci zvyknout. „Nepálí tě v krku nebo tak podobně?“ Přizpůsobil svůj hlas na hladinu přijatelnou pro jejich druh.

„Asi. Jsem úplně mimo. Kde to jsme?“

„Vezmi si tohle,“ podával jí dětské pitíčko ve stříbrném obalu. Původní obsah však již včera nahradil jiným a výživnějším. Neprůhledný obal jí měl především zabránit identifikovat tekutinu dřív, než se napije. Také trochu sázel na to, že nebude ve stavu příhodném k nadbytečnému vyptávání.

„Co je to?“ Kreslená veverka ji samozřejmě upoutala, ale naštěstí ne natolik, aby neochutnala lákavě vonící obsah. „Džus?“ Usrkla jednou, dvakrát a pak vypila naráz zbytek. „Můžu dostat ještě?“

Domenico se pousmál a sáhnul za sebe do rohu, kde schraňoval zásoby. Luca se ukázal jako dobrý obchodník – za pár stovek euro jim dokázal sehnat solidní množství krevních konzerv, takže když Domenico spolu s Joyce opouštěl nemocnici, byl víc než dostatečně vybaven na proměnu tří lidí.

„Až dopiješ, půjdeme se projít ven.“ Pořád doufal, že na to přijde sama. Yennefeřina hrobka nenabízela mnoho možností, jak objevit a vyzkoušet nově získané schopnosti, ale venku to bude jiné. To, že viděla ve tmě, jí dosud nepřišlo na mysl, což nebylo nic divného. Dobře věděl, že přijmout fakt, že už nejste člověk, je obtížné. Pokusí se jí to usnadnit natolik, jak jen bude možné.

„Asi jsem skončila,“ prohlásila Joyce po třetím balení. Domenico to v rychlosti přepočítal. Vypila zhruba 750 mililitrů krve. To by mohlo pro začátek stačit.

„Tak pojďme,“ vytáhl ji na nohy a otevřel bytelné dveře hrobky.

Joyce zasténala. Tělo měla rozlámané a jako v ohni. Sice to bylo lepší než před tím zázračným pitím, ale pořád to nebyla žádná sláva. Šourala se za Domenicem, který ji táhl vpřed. Noční vzduch ji pohladil po tváři a ona se jej lačně nadechla.

Něco tady bylo velice špatně. Zastavila se, čímž přinutila Domenica, aby učinil totéž. Tázavě se na ni zahleděl, ale nic neřekl.

„Já nedýchám. Nepotřebuji dýchat.“ Vyděšený tón jejího hlasu ho přiměl ji obejmout.

„Ne. Stejně jako já.“

Dívala se na něj, zmatená a rozpačitá. „Tys mě proměnil?“

Neznělo to ani nadšeně, ani vyčítavě. Domenico se snažil rozluštit z výrazu její tváře, která ze dvou variant převažuje, ale bezúspěšně. V tomhle byly všechny ženy stejné, ať už ty lidské nebo ty upíří. „Musel jsem,“ prohlásil nakonec na svou obhajobu.

„Nerozumím.“ Nejraději by začala křičet, ale rozum jí napovídal, že by tím ničeho nedosáhla. Proto se obrnila trpělivostí, respektive tím, co z ní zbylo.

„Víš, jak jsi říkala, že se cítíš, jakoby tě přejel kombajn?“ Začal opatrně. „Nebyla jsi daleko od pravdy. Jen to nebyl kombajn, ale Audi.“

„Cože? Na nic si nevzpomínám. Vím, že jsem byla v centru města a dívala se na byty. A pak už nic. Kdy se to stalo?“

„Před dvěma dny. Jakmile jsem se k tobě dostal, zahájil jsem proces proměny. Tvá zranění byla vážná.“ Nechtěl zabíhat do detailů oné osudné noci, na níž nebude rád vzpomínat do konce svých dní.

„Já – já jsem umírala?“

„Ne přímo. Ale tvůj život by už nikdy nebyl takový jako dřív.“ Snažil se své sdělení zjemnit. Ničemu by neposloužilo, kdyby jí vyprávěl detaily.

„Muselo to být hodně zlé, když ses to rozhodl udělat.“ Pátravě si ho změřila pohledem. Až příliš dobře znala jeho názory na toto téma. A že to byly názory pevné jako Iron Manovo brnění. Neochotně přikývl.

„Já si asi musím sednout,“ svezla se na mramorovou desku nejbližšího hrobu, přičemž popřela všechny známé fakty o upírech a jejich nezdolné síle. Domenico vedle ní poklekl.

„Joyce, věř mi, že kdyby existovala jiná možnost-,“ začal, ale skočila mu do řeči.

„Domenico, já to tak chtěla. Celou dobu. Jen si na to potřebuji zvyknout,“ pokusila se o úsměv. „Bylo to moc rychlé, to je vše.“ Tak rychlé, že se jí z toho točila hlava. „Děkuji.“

Políbil ji do dlaně a pak si její ruku přiložil na tvář. „Je zvláštní necítit tvůj tep.“

„Nejdivnější je nedýchat.“ Prvotní šok již začínal ustupovat. Teprve teď se pořádně rozhlédla kolem sebe. „Nejspíš budu znít jako nevděčná husa, ale opravdu bylo nutné udělat to zrovna na hřbitově? Takové klišé.“

Fabbris se tiše uchechtl. „Omlouvám se, ale nenapadl mě jiný vhodný úkryt. Yennefer nám laskavě zapůjčila rodinnou hrobku.“

„To pití,“ zarazila se náhle. „Řekni mi, že to nebyla krev, Domenico.“

„Carra, od nynějška jsi upír neboli vampýr, chceš-li. Jsi mytologická bytost, která se živí životní esencí lidí kolem sebe. Takže ano, byla to krev a podle všech předpokladů ti evidentně chutnala.“

„Fuj,“ zatvářila se zhnuseně. Domenico už to nevydržel a zasmál se nahlas. Probodla ho nasupeným pohledem.

„Ty jsi neuvěřitelná osoba, Joyce Fieldsová. Právě ses dozvěděla, že jsi Drákula a jediné, z čeho vyšiluješ, je hřbitov a nový jídelníček. Co třeba nesmrtelnost nebo to, že už nikdy neuvidíš slunce?“

„To první je bonus a bez toho druhého se obejdu.“

„A co třeba to, že už se mě nikdy nezbavíš?“ V očích mu zahrály čtverácké ohníčky. Téměř hmatatelně cítil, jak mu ze srdce odpadl velký balvan. Tolik k faktu, že jsou upíři imunní vůči stresu.

„To je ten nejlepší bonus. Nemyslíš, že bych si zasloužila první upíří pusu?“ Zatvářila se koketně.

„Tvé přání je mi rozkazem.“ Přitáhl si ji blíž k sobě a jemně ji políbil na rty. Joyce slastně zavřela oči v očekávání dalšího polibku, ale ten nepřišel.

„Já už nejsem z cukru, Domenico.“

Zasmál se a políbil ji ještě jednou, tentokrát hlouběji a déle. „Spokojená?“ On rozhodně spokojený byl.

„Hm,“ zamručela stále se zavřenýma očima. Tohle bylo dobré. Moc dobré.

„Měli bychom se dát do práce. Je načase, abys poznala své nové tělo.“ Vstal a podával jí ruku.

„A musí to být dnes?“ Nejraději by tady zůstala sedět celou noc a nechala se okrádat o polibky.

„Bude se ti to líbit. Důvěřuj mi trochu.“

„To už jsem někde slyšela,“ okomentovala suše, než vstala a přijala nabízené rámě.

* * *

Po půldruhé hodině strávené zkoumáním nových fyzických možností, zahrnující olympijské disciplíny jako běh přes překážky nebo skok o tyči, mu musela dát za pravdu. Líbilo se jí to. Ať už to byly vylepšené smysly nebo její nová zdatnost a vytrvalost, vše bylo perfektní a dokonalé. Domenico jí čas od času dal nějakou radu, ale většina věcí přišla instinktivně sama. Na začátku „výcviku“ se ho ptala na to, zda je bezpečné, aby ji vypustil na hřbitově uprostřed města, ale jeho odpověď ji uklidnila.

„Je ti jeden den, carra. Kdyby ses rozhodla mi utéct, netrvalo by mi chytit tě o moc déle, než když jsi byla člověk. Zesílíš až časem a do té doby tě už lidská krev bude zajímat jen ve skleničce na šampaňské.“

To bylo rozhodně dobré vědět. Netoužila se stát největším sériovým vrahem v polských dějinách. Už tak bylo špatné, že jí krev skutečně chutnala. I v tomhle měl Domenico bohužel pravdu.

„A kdybych ti přece jen utekla? Musel bys mě jako Ultrix potrestat?“ Zastavila se uprostřed běhu mezi náhrobními kameny a on následoval jejího příkladu. Jeho zastavení však bylo provedeno s čistotou a elegancí, o které si mohla nechat jen zdát. Zatím.

„Podle toho, co bys provedla. Ale ano, ode dneška podléháš královskému dvoru a jeho výnosům.“ Při těch slovech se lehce zamračil. „Setkání s králem je pro nás nevyhnutelné. Čím dříve se tam ukážeme, tím lépe.“

„To se dá snadno zařídit.“ Vedle Joyce se odnikud vynořila Yennefer v běžecké soupravě. Kudrnaté vlasy měla sepnuté do drdolu a na zápěstí se jí vyjímaly chytré hodinky. Dokonalé maskování pro rychlý pohyb ve městě.

„Hele, neměla bych nějak vědět, že jsi poblíž?“ Obořila se na ni Joyce.

„Páni, Joyce, sluší ti to. Vidím, že vše proběhlo v pořádku. Objala bych tě, ale už nejsi tak bezbranná jako dřív.“ Přesto dívku políbila na tvář.

Jako kdyby někdy byla bezbranná, pomyslel si Domenico v duchu, nahlas však řekl něco docela jiného. „To přijde časem. Momentálně tě rozptyluje mnoho vjemů, proto sis Yenn nevšimla. Určitě ale cítíš její pach.“

Rozptyluješ mě především ty. „Ano. Květiny. Ale nevím jaké.“

„Vlčí mák,“ napověděla jí blondýna. „Ale teď zpátky k věci. Vaše cesta ke dvoru.“

„Za dva dny, dřív ne. Joyce potřebuje zesílit a leccos se naučit.“

Yenn přikývla na souhlas. „Přemýšlela jsem o tom, Nico. Jsi sice králův oblíbenec, ale budeš na své straně potřebovat někoho vlivného. Někoho jako Nadiu.“

„Taky už mě to napadlo.“ Vráska na jeho čele se prohloubila. Joyce přemýšlela, jestli ji tam už někdy dřív viděla, nebo je to způsobeno jejím „vylepšením“.

„Tady,“ Yennefer vylovila z kapsy mikiny mobilní telefon. „Když jsem se ti pokoušela dovolat a zvedla mi to srnka v lese, došlo mi, že budeš potřebovat nový. Dobíjecí karta, žádný paušál.“

Fabbris si od ní převzal telefon. „Díky.“

„A já zase poběžím. Jen jsem se chtěla ujistit, že je vše ok.“

„Kdy se zase uvidíme, Yenn?“

„Až se vrátíte od krále. To už bude moje vila k obývání. Budete mít připravený pokoj ve sklepě.“ Snažila se, aby to znělo optimisticky, ale její hlas ji zradil.

„My se vrátíme. Dávám ti na to slovo Ultrixe.“ Jeho pravá pěst automaticky vylétla k hrudi v gestu přísahy. Nedokázal vzdorovat osudu, ale dokáže vzdorovat králi. JEHO ženě žádný jiný upír neublíží.

O autorovi: Sirael (162 článků)

Knihy pro mne znamenají relax, ale také poznání. Na RČK se snažím "pravidelně" zveřejňovat román na pokračování, jinak je zde mou doménou žánr Young Adults.


—————————————————————-
Série Třpyt noci
  1. TŘPYT NOCI: ČÁST PRVNÍ
  2. TŘPYT NOCI: ČÁST DRUHÁ
  3. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘETÍ
  4. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTVRTÁ
  5. TŘPYT NOCI: ČÁST PÁTÁ
  6. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTÁ
  7. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMÁ
  8. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMÁ
  9. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVÁTÁ
  10. TŘPYT NOCI: ČÁST DESÁTÁ
  11. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDENÁCTÁ
  12. TŘPYT NOCI: ČÁST DVANÁCTÁ
  13. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘINÁCTÁ
  14. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTRNÁCTÁ
  15. TŘPYT NOCI: ČÁST PATNÁCTÁ
  16. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTNÁCTÁ
  17. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMNÁCTÁ
  18. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMNÁCTÁ
  19. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVATENÁCTÁ
  20. TŘPYT NOCI: ČÁST DVACÁTÁ
  21. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNADVACÁTÁ
  22. TŘPYT NOCI ČÁST DVAADVACÁTÁ
  23. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘIADVACÁTÁ
  24. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIADVACÁTÁ
  25. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTADVACÁTÁ
  26. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTADVACÁTÁ
  27. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMADVACÁTÁ
  28. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMADVACÁTÁ
  29. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVĚTADVACÁTÁ
  30. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ
  31. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNATŘICÁTÁ
  32. TŘPYT NOCI: ČÁST DVAATŘICÁTÁ
  33. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁTŘETÍ
  34. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIATŘICÁTÁ
  35. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTATŘICÁTÁ
  36. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTATŘICÁTÁ
  37. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMATŘICÁTÁ
  38. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMATŘICÁTÁ
  39. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  40. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ
  41. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
  42. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ
  43. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
  44. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
  45. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ
  46. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ
  47. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ
  48. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ OSMÁ
  49. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  50. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ
  51. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ PRVNÍ
  52. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ DRUHÁ – ZÁVĚR
  53. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 1. ČÁST
  54. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 2. ČÁST
—————————————————————-

Článek napsala Sirael dne 4.12.2015 v 6:47 a je zařazený do rubriky Román na pokračování *Třpyt noci. Můžete sledovat komentáře k tomuhle článku pomocí RSS 2.0 feed. Můžete článek také sami OKOMENTOVAT, nebo využít trackback z vlastních stánek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEZAPOMEŇ odkliknout, že nejsi robot, pokud jsi tu bez přihlášení.
Pro vložení hvězdičky stačí napsat :mrgreen:

*