TŘPYT NOCI SPECIÁL – 1. ČÁST

trpyt_nociDobré páteční ránko,

jak jsem slíbila, tak činím. Dnes můžete nahlédnout do současného života Joyce a Domenica. Tento speciál si nedává za úkol být samostatným příběhem, je spíš takovým doplněním celé mozaiky, kterou jste mohli během minulých 4 let sledovat. Ve středu zde najdete druhý a úplně závěrečný díl.

Vaše Sirael

Prosinec 2015, Londýn

Joyce nasedla do své červené Audi R8, kterou jí její přítel velkoryse daroval, a nastartovala. Ostatně, on sám si pořídil R8 nové generace, takže si mohl dovolit být štědrý. Ani Ultrix totiž nedokáže řídit dvě auta najednou.

Ačkoli toho zvládá opravdu hodně. Myšlenky jí zalétly k těm okamžikům, kdy se pod ní, eufemisticky řečeno, pohnula Země. Umění posouvat litosférické desky ovládal Domenico víc než dokonale. Hmm. Především byl však stále Ultrixem – vykonavatelem spravedlnosti v upířím světě – a ona doufala, že jím bude navždy. V opačném případě by byla králem donucena převzít jeho funkci, na což nebude nikdy dostatečně připravena. I přes výcvik, který jí Domenico naordinoval, byla dosud slabým upírem. Od její proměny ještě neuplynulo ani pět let, což bylo oproti Domenicovým pěti set letům jako kapka v moři.

Vyjela z podzemních garáží u koncertní haly Royal Albert Hall a zamířila na místo jejich setkání. Domenico bůhvíproč vybral rušné Covent Garden. Pravděpodobně by se tam lépe dostala „postaru“ čili pěšky za použití střech, ale natolik si oblíbila svůj červený sporťák, že ho jen nerada nechávala nečinně stát v garáži. Navíc většinou vyráželi do města společně, a to znamenalo, že byla vykázána na místo spolujezdce.

Dnes to však bylo jiné. Domenico byl povolán do akce – na okraji Londýna se pohyboval nějaký neopatrný upír a nechával po sobě pěkný nepořádek – a tak se k němu měla připojit až poté, co dostane situaci pod kontrolu. Jakmile řešil „úklid“, nikdy ji nebral sebou. Zdůvodňoval to její vlastní bezpečností, ale Joyce ho podezírala z toho, že nechtěl, aby ho viděla při práci. Jakoby se ho snad po tom všem, co spolu prožili, ještě mohla začít bát.

Covent garden bylo frekventované místo v centru Londýna. Joyce zaparkovala o kus dál v postranní uličce a vydala se na náměstí pěšky. V duchu proklínala dlažbu z kočičích hlav, která jí ničila černé krajkové lodičky značky Jimmy Choo. Kdyby nebyla upír, nejspíš by se na těch dvanácti centimetrových jehlových podpatcích ani neudržela, přesto to byly zatím nejhezčí lodičky, které kdy měla. Luca jí je poslal ze svého posledního výletu z Paříže.

V kapse kabátu barvy petroleje jí zavibroval telefon. Domenico jí textovkou poslal GPS souřadnice, kam se měla dostavit. Fajn. Takže si budeme hrát. Dělali to v poslední době často, patřilo to k jejímu výcviku. Souřadnice ji dovedly před levitující dům, umělecké dílo založené na zajímavém optickém úkazu. Rozhlédla se kolem, ale Domenica nikde neviděla.

Další textovka. Kanalizace pod tou vznášející se obludou.

Ale ne, Domenico. To mám jako lézt do kanálu? Brrr. Podívala se na své okopané střevíčky a lítostivě si povzdechla. Tohle jim přece nemůže udělat. Rozhlédla se po náměstí, pátrala svým zostřeným zrakem v davu lidí, dokud nezahlédla přesně to, co hledala. Objektem jejího zájmu se stala asi padesátiletá žena, která seděla schoulená před vstupem do tržnice a před sebou měla misku na drobné. Joyce k ní zamířila rychlou chůzí. Když se dostala až k ní, už v ruce držela své černé lodičky a pohupovala s nimi v zorném poli žebračky. Žena na ni nedůvěřivě pohlédla.

„Za míň jak za čtyři sta liber je neprodávejte.“ Položila boty vedle misky a než se jí žena stačila na cokoli zeptat, už byla pryč. Žebračka si boty po krátkém zaváhání přitáhla k sobě a obezřetně je schovala do svého batohu. Co kdyby je náhodou ta bláznivá holka chtěla zpátky?

Miluju tvou vynalézavost.

Odepsala v rekordním čase. Luca tě zabije.

Jen pokud mu to řekneš.

To si piš. Našla poklop od kanalizace a připravila se na bleskový sestup. V jedné chvíli stála uprostřed levitující stavby a v druhé po ní zůstalo jen otáčející se víko kanálu. V tomhle byla dobrá.

Uvnitř kanalizace byla tma, vlhko a nesnesitelný zápach, který útočil na její čichové buňky. Paráda, pomyslela si a vydala se jedinou možnou cestou vpřed. Čím dříve bude mít tohle za sebou, tím lepší. Když došla k místu, kde se tunely podzemí větvily v chaotickou křižovatku, telefon v její kapse znovu ožil.

Jdi po mém pachu.

Uff. Neochotně nasála okolní vzduch, aby její mozek mohl zanalyzovat a vyhledat Domenicův nezaměnitelný pach a nasměrovat ji tak do správné chodby. Jediným zadostiučiněním jí v této chvíli byl fakt, že tudy musel projít před ní. Muselo se jednat o něco fantastického, že byl kvůli tomu tohle ochoten podstoupit. Představila si jeho bílou košili, která už zcela jistě není tak úplně bílá. Ta malicherná představa jí opět zvedla náladu.

Došla do slepé uličky, odkud byl jediný východ – poklop nad její hlavou. Opatrně jej odsunula a pak vyslala své smysly na prohlídku okolí. Nikdo nikde. Vyšplhala nahoru a rozhlédla se kolem sebe. Zápach starých barev ji udeřil do nosu se stejnou intenzitou jako kanalizace předtím.

Byla v britské Národní galerii.

* * *

Domenico seděl před Goyovým obrazem Vévodkyně z Alby a porovnával své vzpomínky na tuto ohnivou ženu s tím, jak ji zachytil jeho přítel Francisco na plátně. Musel uznat, že Goya byl po právu oslavován jako výtečný malíř a královský portrétista. Škoda, že ke konci života skončil slepý a hluchý. Domenico ho ještě několikrát navštívil, ale z kdysi vitálního přítele zbyl pouhý stín. Smrt pro něj byla vysvobozením.

Takto zadumaného ho našla Joyce. Posadila se na lavičku vedle něj a se zájmem si začala prohlížet portrét před sebou. Něco jí říkalo, aby se na tu ženu neptala. Ne, pokud nechce vědět příliš mnoho.

„Z kanálu rovnou do galerie?“ Její tón byl ostřejší, než původně zamýšlela.

Domenico se k ní obrátil čelem, ve tváři pobavený výraz. Ačkoliv mu její myšlenky zůstávaly nepřístupné, nebylo těžké odhalit, na co momentálně myslí. „Vévodkyně z Alby milovala horkokrevné Španěly, ne studené upíry.“

Napjatá atmosféra mezi nimi zvolna povolila. „Dnešní úkol byl jednoduchý. Až příliš jednoduchý. Stalo se něco?“

Jako vždycky uhodila hřebíček přímo na hlavičku. Něco se opravdu dělo, ale nechtěl ji zbytečně znepokojovat. Možná je jenom paranoidní. Koneckonců byl Ultrix, vždy ve službě, vždy ve střehu. Přesto teď bude muset s pravdou ven. „Původně jsem měl v plánu vzít si jeden obrázek na památku. Respektive bys mi jej donesla ty.“

„Ach. Tak to vše vysvětluje. Co ti v tom zabránilo?“

„Ten upír v Highgate. Když jsem viděl tu spoušť, co po sobě nechal, úplně mě přešla chuť hromadit majetek.“

„Dostal jsi ho?“ Zeptala se, přestože z tónu jeho hlasu už znala odpověď předem.

„Ne. Zmizel dřív, než jsem dorazil. Pravděpodobně ví, že po něm jdu.“ Víc jí nebyl ochoten prozradit. To, že neznámý upír páchl po čornoslivu, tedy jako Ante Ravlič, mrtvý vůdce Laskavých, si nechá pro sebe. Zřejmě je to jen náhoda, hloupá shoda okolností. Takových upírů mohla po světě pobíhat spousta. „Zkusím to zítra,“ dodal ještě a pak se zvedl z lavičky.

„Dobře. Takže žádný obraz sebou?“

Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.

„Fajn. Stejně se nám nehodí do bytu.“

* * *

Následujícího večera vyrazil Domenico znovu směrem na Highgate. Tentokrát byl ve svém pátrání důkladnější, pozorně sledoval pachovou stopu neznámého upíra, která ho vedla uličkami severního Londýna. Stopa se však vždy ztrácela v Temži. Když přeplaval na druhý břeh, nebylo po dotyčném ani památky. Nejspíš použil koryto řeky místo obvyklejší cesty po střechách. To značilo jediné – ten upír byl chytrý. Žádný běsnící benjamínek, ale zkušený, minimálně několik desítek let starý upír. Prima. O důvod víc ho chytit co nejdřív.

Jenže nejdřív bude muset zjistit, kde se teď neznámý upír skrývá. Nemůže mu unikat navždy. A možná by nebylo na škodu přijít na to, co tím vším sleduje. Domenico byl totiž přesvědčen o tom, že vetřelec koná s nějakým konkrétním záměrem. Dokonce by vsadil svůj smoking od Toma Forda, že jeho tušení ohledně provokace je správné. Nebo to byl možná test upíří justice. Jak rychle zasáhneš, budu-li vraždit nevinné? Fabbris si znechuceně odfrkl. Na tohle si už připadal starý.

Naposledy se rozhlédl po takřka opuštěné čtvrti a pak obloukem vyrazil domů. Netušil, že se z pronásledovatele náhle stal pronásledovaným.

* * *

Tino se po londýnských střechách pohyboval hbitě jako kočka domácí v té nejlepší formě. Sledoval Fabbrise již dobrých patnáct minut. Ultrix chytře kličkoval městem, takže jeho pach ulpěl téměř na všech hlavních křižovatkách města. Pokud by se mu nedržel v patách, nikdy by jeho příbytek nenašel. Ačkoli v patách bylo silně nadnesené. Držel se tak daleko, aby Fabbrise neztratil, a zároveň tak blízko, jak si jen troufal. Což ve výsledku znamenalo, že úřadujícího Ultrixe vnímal pouze jako rozmazanou tečku v dáli. Někdo by jeho opatrnost možná nazval zbabělostí, ale Tino nebyl hazardní hráč.

Byl stratég.

A strategická rozhodnutí vždy přicházela z velitelských štábů daleko za válečnou frontou. Koneckonců Ital nebyl jeho prvoplánovým cílem. Takový plán by byl předem odsouzen k zániku. A Tino s ním.

Fabbris zmizel ve spleti kensingtonských uliček a Tino se ho rozhodl nepronásledovat. Až přijde jeho čas, bude i tak příliš snadné najít správný byt, když věděl, kde hledat. S klidným svědomím sešel do stanice metra Knightsbridge, aby si na dnešek obstaral něco k snědku.

* * *

„Jasně, že už jsem je měla na sobě. Ne, opravdu, moc se mi líbí.“ Joyce protočila oči v sloup a přehodila si telefon do druhé ruky. Zamávala na Domenica a posunkem mu dala najevo, že už končí. Luca na druhém konci drátu měl však jiné úmysly.

Po dalších třech minutách konečně zavěsila. „Mám problém. Potřebuji ty lodičky zpět. Ta bezdomovkyně už ale v Covent Garden nebyla a nikdo o ní nic nevěděl.“

„Vzhledem k ceně těch bot už možná není bezdomovkyně.“ Došel k ní a políbil ji na rty.

„Moc vtipné. Jaký byl lov?“

„Žádný se nekonal. Je pryč.“ Zmožený se svalil do strakatého ušáku, znechucen vlastním nezdarem. Joyce se posadila naproti němu.

„Ty ho dostaneš. Je to jen otázka času.“

„A toho se právě bojím. Čím déle mi to bude trvat, tím víc nevinných lidí zemře.“ Zachmuřil se ještě víc. Tohle se mu nestávalo. Kruci.

„Za chvíli začne svítat. Měli bychom jít dolů.“ Dolů znamenalo suterén přeměněný v ložnici, jejich soukromé doupě uprostřed hlučného Londýna.

Domenico opustil pohodlí svého křesla a následoval svou ženu do sklepení. V předsíni se ovšem zastavil a udiveně pohlédl na stěnu před sebou. Ze zlatého rámu na něj hleděl jeho přítel Francisco Goya s malířskou paletou a štětcem v ruce. Kdyby se necítil k smrti unavený, nejspíš by mu to přišlo vtipné. Ze všech úchvatných portrétů, na nichž povětšinou figurovaly krásné ženy, si Joyce vybere zrovna autoportrét, a to ještě nepříliš vydařený. Nepochyboval o tom, že to byl zcela záměrný výběr.

Objevila se po jeho boku a zářivě se na něj usmála. „No co, neříkal jsi, který mám vzít,“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku a pokrčila rameny, načež pokračovala do suterénu.

„Už jsem ti říkal, že bych byl raději, kdybys nevycházela do doby, než toho bastarda chytím?“ A vůbec to nemá žádný jiný důvod, dodal v duchu.

* * *

„Co budeš dnes dělat?“ Bylo krátce po západu slunce a Fabbris se chystal opět ven. Joyce ještě ležela v posteli a lačně ho pozorovala při oblékání. Tohle byl její muž. Tenhle úžasný exemplář upíra patřil jenom a jenom jí. Má zatracenou kliku.

„Nazdobím okna. Za čtrnáct dní jsou Vánoce a já se k tomu ještě nedostala.“ Hledání ztracených střevíčků a krádež desetiletí v Národní galerii jí zabralo většinu včerejší noci. To mu však nemohla přiznat.

„Dobře. Budu rád, pokud dnes zůstaneš doma.“ Zapnul si poslední knoflíček košile a natáhl se do skříně pro kabát.

„Rozkaz, kapitáne.“ Rozkošnicky se protáhla v saténových poduškách, aby mu názorně ukázala, oč svým odchodem přijde.

Nespokojeně při tom pohledu mlaskl. „Počkáš tu takhle, než se vrátím?“

„Možná,“ uličnicky se usmála. „Dnes to vyjde. Cítím to.“

„Kéž bys měla pravdu, cara. Nikam neodcházej, za pár hodin jsem zpět.“ S těmi slovy se vytratil z ložnice a její úsměv pohasl.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla do ticha, ale nebyla si jista, zda ji ještě slyšel.

* * *

Najít ve městě pozůstatky řádění neukázněného upíra nebylo náročné. Domenico na stopu svého nepřítele narazil ve Slade Gardens, kde našel zohavené torzo lidského těla a všude kolem pach čornoslivu. Tiše zaklel. Další oběť, kterou si může připsat na seznam svých neúspěchů. A že ten seznam začínal být pěkně dlouhý.

Musí se vzchopit a dát se znovu do práce. Jenže on nebyl žádný Sherlock Holmes. Obvykle tvořilo devět desetin jeho práce vystopovat nepřítele a efektivně se ho zbavit. Neukáznění upíři za sebou nezametali stopy a nemizeli jako pára nad hrncem. Zapoj hlavu, pitomče. Nějak se k němu dostat musíš.

Tohle bude další dlouhá noc v jeho předlouhém životě. Ach jo.

* * *

Svátečně nazdobit okna, dveře a rozmotat šňůru vánočních žároviček trvalo zpravidla běžnému smrtelníkovi půl dne. Když jste vylepšený prototyp Terminátora nebo matka zocelená výchovou drobotiny (což je v podstatě to samé), zabere vám to hodinu. Když jste upír, zabere vám to celých pět minut. A to jenom proto, že světýlka byla dlouhá dvanáct metrů a někdo si dal pořádně záležet, aby udělal uzel za každou druhou žárovkou. Joyce tajně podezřívala Domenica, že se jí snaží naučit trpělivosti. O formě výuky si každopádně budou muset ještě pohovořit.

Postavila se doprostřed obývacího pokoje, aby si prohlédla výsledek své tvrdé práce. Spokojena sama se sebou, sněhuláčky i vločkami si pobrukovala Rolničky a přitom urovnávala už tak dokonale naaranžovaný adventní věnec. Co teď? Domenico se nevrátí ještě několik hodin a ona má domácí vězení. Zabubnovala prsty o desku stolu a pak se ušklíbla. Je z ní zelená vdova. Prima. Po tom vždycky toužila.

Jak tak nečinně postávala a hlavou se jí honily útržkovité myšlenky, přeběhl jí náhle mráz po zádech. Nezvyklý pocit, který nezažila od doby, co byla proměněna, ji nemile překvapil a vyburcoval její pozornost na maximum. Vyslala své smysly na prohlídku nejbližšího okolí. Byt byl čistý, ale hned u vchodových dveří narazila na energii nesmrtelného. Podle chladu to musel být určitě upír a rozhodně to nebyl nikdo, koho by znala. To nebylo dobré. Než stačí dát vědět Domenicovi, bude upír uvnitř. S ní.

A pak se stala ta nejméně pravděpodobná věc, kterou by v takové situaci čekala.

Bytem se rozezněla melodie Satisfaction, kterou nastavila u domovního zvonku, když se před pěti měsíci nastěhovali.

* * *

Greenwich, Camden, Southwark, Westminster. Ultrix sledoval jedinou stopu, kterou měl – dusivý odér čornoslivu, který ho pálil v chřípí. Jedna londýnská čtvrť střídala druhou, jak nepřítel před ním kličkoval ve snaze zamaskovat svůj pohyb. Znal tu taktiku, neboť jí sám hojně využíval. A proto věděl, že pronásledování může být dlouhé, únavné, ale jednou ho k cíli přece jen dovede.

* * *

Joyce ztuhla, neodvážila se udělat ani ten nejmenší pohyb, ačkoliv jí bylo jasné, že návštěvník za dveřmi o ní stejně ví. Rolling Stones ještě nedokončili úvodní riff písně a zvonek se už ozval znovu. Rozhodla se, že si zachová alespoň zdání důstojnosti a vykročila ke dveřím. I kdyby mu neotevřela, předpokládala, že by to neznámý brzy učinil sám. Chatrné dveře pro něj nebudou žádnou překážkou, a protože tu nebydlel žádný člověk, nemohla se spolehnout ani na svou dřívější výhodu nutnosti udělit upírovi pozvání ke vstupu.

Natáhla se po klice, nasadila vyrovnaný výraz a otevřela.

Kdyby byla dosud člověkem, pravděpodobně by zalapala po dechu, protočila oči v sloup a následně velmi efektně omdlela. Protože však na tuhle šarádu už neměla nárok, dovolila si pouze vytřeštit oči. Ne, to nemůže být pravda. Řekněte mi, že Kapitán Amerika není upír.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji blonďák s vizáží komiksového superhrdiny, ale přízvukem ukrajinského zabijáka.

Ne, tak tohle opravdu nebude Chris Evans. „Dobrý,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Můžu vám s něčím pomoci?“

„Myslím, že ano. Dokonce jsem si tím jist.“ Sebejistě překročil práh, jakoby tu nebyl poprvé. Joyce nervózně ustoupila o krok dozadu.

„Už jsme se někdy viděli? Nepamatuji si, že -,“ nedokončila rozpačitě.

„Ne, neznáme se. Ale já znám Domenica.“ Tón, kterým to řekl, nevěstil nic dobrého.

„Když mi povíte vaše jméno, vyřídím mu, že jste tu byl,“ navrhla v naději, že se ho tak zbaví.

„To nebude nutné. Nechám mu tady vizitku, zatímco my dva se zabavíme spolu. A co se týče představování, mé jméno je Tino Ravlič.“

O autorovi: Sirael (161 článků)

Knihy pro mne znamenají relax, ale také poznání. Na RČK se snažím "pravidelně" zveřejňovat román na pokračování, jinak je zde mou doménou žánr Young Adults.


—————————————————————-
Série Třpyt noci
  1. TŘPYT NOCI: ČÁST PRVNÍ
  2. TŘPYT NOCI: ČÁST DRUHÁ
  3. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘETÍ
  4. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTVRTÁ
  5. TŘPYT NOCI: ČÁST PÁTÁ
  6. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTÁ
  7. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMÁ
  8. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMÁ
  9. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVÁTÁ
  10. TŘPYT NOCI: ČÁST DESÁTÁ
  11. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDENÁCTÁ
  12. TŘPYT NOCI: ČÁST DVANÁCTÁ
  13. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘINÁCTÁ
  14. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTRNÁCTÁ
  15. TŘPYT NOCI: ČÁST PATNÁCTÁ
  16. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTNÁCTÁ
  17. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMNÁCTÁ
  18. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMNÁCTÁ
  19. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVATENÁCTÁ
  20. TŘPYT NOCI: ČÁST DVACÁTÁ
  21. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNADVACÁTÁ
  22. TŘPYT NOCI ČÁST DVAADVACÁTÁ
  23. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘIADVACÁTÁ
  24. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIADVACÁTÁ
  25. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTADVACÁTÁ
  26. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTADVACÁTÁ
  27. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMADVACÁTÁ
  28. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMADVACÁTÁ
  29. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVĚTADVACÁTÁ
  30. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ
  31. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNATŘICÁTÁ
  32. TŘPYT NOCI: ČÁST DVAATŘICÁTÁ
  33. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁTŘETÍ
  34. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIATŘICÁTÁ
  35. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTATŘICÁTÁ
  36. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTATŘICÁTÁ
  37. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMATŘICÁTÁ
  38. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMATŘICÁTÁ
  39. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  40. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ
  41. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
  42. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ
  43. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
  44. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
  45. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ
  46. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ
  47. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ
  48. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ OSMÁ
  49. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  50. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ
  51. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ PRVNÍ
  52. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ DRUHÁ – ZÁVĚR
  53. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 1. ČÁST
  54. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 2. ČÁST
—————————————————————-

Článek napsala Sirael dne 18.12.2015 v 7:00 a je zařazený do rubriky Román na pokračování *Třpyt noci. Můžete sledovat komentáře k tomuhle článku pomocí RSS 2.0 feed. Můžete článek také sami OKOMENTOVAT, nebo využít trackback z vlastních stánek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEZAPOMEŇ odkliknout, že nejsi robot, pokud jsi tu bez přihlášení.
Pro vložení hvězdičky stačí napsat :mrgreen:

*