TŘPYT NOCI SPECIÁL – 2. ČÁST

trpyt_nociKrásné předvánoční ráno,

je tu úplně poslední díl příběhu Domenica a Joyce. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří se mnou za ta dlouhá léta měli trpělivost 🙂 Během psaní TN jsem absolvovala několik životních kotrmelců, zahrnujících např. stěhování za prací, svatbu apod. Nebylo vždy lehké najít čas pro psaní a někdy jsem si myslela, že Třpyt snad nikdy nedokončím. Přesto je teď ten okamžik tady a já jsem za něj vděčná. Děkuji za přízeň a podporu, protože bez těchto dvou věcí by TN vůbec nevzniklo. Děkuji také Rence za možnost znovu zde publikovat. A třeba někdy v budoucnu opět na shledanou 🙂 Krásné vánoční svátky vám všem přeje

vaše Sirael

Stopování zlobivého upíra ho vedlo směrem, který se mu vůbec nezamlouval. Oblast Kensingtonu a Chelsea považoval za své výsostné vody a přítomnost dalšího upíra v okolí svého bydliště nehodlal za žádnou cenu tolerovat. Navíc se mu na hrudi usadil nepříjemný, bodavý pocit strachu o jeho krásnou nesmrtelnou ženu. Samozřejmě to mohla být jen náhoda, že zabrousil právě sem, ale on už za svůj život viděl dost na to, aby byl ze vzývání institutu náhody dokonale vyléčen.

Čím víc se blížil k jejich domu, tím rychleji se řítil noční tmou, která tady v Londýně díky hustému osvětlení nikdy nebyla tak docela pravou a úplnou. Pach čornoslivu v jejich domě ho na okamžik zcela paralyzoval. Už nebylo pochyb, po čem ten mizera šel. Vtrhl do bytu jako velká voda, ale bylo mu jasné, že jde pozdě. Pokoje zely prázdnotou, jediné, co tu zbylo, byl pěkný nepořádek, který mohl způsobit jedině zápas dvou upírů. Domenico se bezmyšlenkovitě shýbl pro polámaný svícen a postavil jej zpátky na krbovou římsu, kam ho pravděpodobně původně Joyce umístila. V nitru ho sžíral vztek na sebe sama, že tohle dopustil. Zase ji zklamal. Ať byl sebelepším Ultrixem, opět nedokázal ochránit tu, která mu byla nejdražší. Nejraději by křičel a zuřil, ale chladný hlas rozumu mu v tom zabránil. Namísto toho vytáhl telefon a vytočil známé číslo.

„Salute vampiro. Jsem poctěn tvým zájmem o mou osobu.“

„Sklapni a dobře poslouchej, vlkodlaku. Potřebuji, abys okamžitě zvedl ten svůj chlupatý zadek a přiletěl do Londýna. Jasné?“

„Zveš mě na návštěvu?“ Lucův tón byl oprávněně nedůvěřivý.

„Ne. Nikdy jsem si nemyslel, že tohle řeknu, ale potřebuji tvou pomoc.“

„Můžeš to zopakovat?“

„Ne. Nemám náladu na žerty.“

„Co se vlastně stalo?“ Luca cítil, že situace bude zřejmě vážnější, než předpokládal, a proto se rozhodl přestat Fabbrise trápit.

„Jde o Joyce. Unesli ji.“ Tak. A bylo to venku. Když to vyslovil, znělo to daleko hůř.

„Cože ji?“ Zařval vlkodlak do telefonu, až Domenicovi zapraskalo v ušních bubíncích.

„Je to pomsta za Ravliče. Myslím si, že je to jeho potomek. Páchne úplně stejně.“

„Na tom nezáleží, kdo je to. Já se ptám, proč jsi tomu nezabránil? Jsi přece Ultrix.“

„Někdy ani to prostě nestačí. A nezapomeň, že ty nejsi v pozici, abys mi tohle mohl vyčítat.“ Domenico narážel na fakt, že to byl právě Luca, který měl na starosti Joyceino bezpečí v den skoro před pěti lety, kdy ji v Krakově srazilo černé Audi a Domenico ji následně musel proměnit v nesmrtelnou.

„Jasně, chápu.“ Z Lucova hlasu se vytratila veškerá energie. „Jedu na letiště. Až budu v Londýně, ozvu se.“ Vlkodlak zavěsil.

„Jasně, chápu,“ napodobil Fabbris jeho kyselý tón. Pak se naposledy rozhlédl po bytě, zda neobjeví něco užitečného pro své pátrání. Jeho pozornost upoutal Goyův autoportrét, který jako jediný přežil lítý boj bez větší újmy. Možná byl trošičku nakřivo, ale v porovnání s ostatním vybavením se to nedalo srovnávat. Přesto obraz narovnal, načež znovu vyrazil do londýnských ulic, tentokrát s jasným cílem: najít a zachránit svou ženu.

* * *

Před patnácti minutami

Ravlič. Jakmile se jí neznámý představil, nečekala na nic a vyrazila k nejbližšímu oknu. Věděla, že jako nesmrtelná si může dovolit proskočit zavřeným oknem, nicméně to ještě nikdy nezkoušela. Drobné zaváhání ji stálo potřebnou setinu sekundy, aby mu unikla. Velká ruka ji hrubě popadla za rameno a smýkla s ní na zem. Joyce se rychlostí blesku vymrštila zpátky na nohy a vyrazila pro změnu ke dveřím. Útěk byl její jedinou možností. Blonďák byl mnohem silnější než ona, a tak nemělo cenu se s ním prát.

Ještě než popadla za kliku, už byl znovu u ní. Tentokrát ji sevřel v pevném medvědím sevření, z nějž neměla šanci se dostat, ačkoliv bojovala jako divoká kočka. Podařilo se jí ho ošklivě poškrábat na obličeji, ale on jakoby si toho vůbec nevšiml. „No, no,“ promluvil na ni hrubě, „buď hodná holčička. Nerad bych ti ublížil víc, než to bude nutné. Prozatím.“

„Nikdy ho nedostaneš,“ zasyčela vztekle. „Dopadneš stejně jako tvůj tatík.“

„Drž hubu,“ vyjel na ni. „Nemáš tušení, o čem mluvíš.“ Vytáhl z kapsy černou koženou rukavici a obratně si ji nasadil. Jednou rukou ji přitom stále drtil v nepohodlném objetí. Pak znovu zalovil v kapse svého kabátu a ve světle vánočních žároviček se zaleskl tenký stříbrný řetízek.

„Podívej, co pro tebe mám. Teď tě přejde chuť na hlouposti.“ Obrátil ji k sobě zády, hrubě ji popadl za zápěstí a pečlivě je řetízkem spoutal k sobě. V okamžiku, kdy se první článek kovu dotkl její kůže, vykřikla bolestí. Řetízek se jí propaloval pokožkou a Joyce cítila, jak ji opouští veškerá její síla. Tino vytáhl další řetízek, kterým jí spoutal kotníky. Joyce se svezla na zem jako hadrová panenka.

„A copak mi povíš teď, mia cara?“ Úmyslně napodobil Ultrixův přízvuk.

„Že jsi bastard,“ podařilo se jí procedit skrz zuby, než definitivně omdlela bolestí.

„To by šlo.“ Přehodil si ji přes rameno, jakoby nic nevážila a zabouchl za sebou dveře.

* * *

Zbytek noci sledoval Domenico pachovou stopu své partnerky, protože jeho nepřítel zřejmě prošel každou ulicí Londýna, aby jej dokonale zmátl. Vůně amerického venkova ho však neomylně vedla správným směrem a Fabrris byl každou chvílí blíž a blíž. Když už si byl téměř jistý, že je dostihl, nalezl na železném plotě pověšenou hedvábnou šálu, kterou Joyce tak ráda nosila. Další dárek od Lucy. Vztekle šálu sebral a ukryl ji do kapsy kabátu. Dál stopa nepokračovala a Domenico se musel vrátit zpět na rušnou křižovatku.

Ve městě s osmi a půl miliony obyvatel si připadal jako slepý a hluchý, což ho přivádělo k šílenství. Značný podíl na jeho neúspěchu měly také obavy a vztek. Kde jsi, cara? Blížil se úsvit a s ním nutnost přerušit hledání až do soumraku. Do té doby snad dorazí Luca a pomůže mu tam, kde on tápe. Snad nepřijdou příliš pozdě.

* * *

Návrat do reality byl doprovázen náporem bolesti v místech, kde její pokožku popálily stříbrné řetízky. Joyce pomalu otevřela oči a její zrak se okamžitě přizpůsobil okolní temnotě. V nose ji zašimrala vůně řeky a odpadků, upozaděné zápachem švestek a alkoholu. Nakrčila nos nelibostí nad tou směsicí a pak začala mapovat svou svízelnou situaci. Řetízek na rukou jí stále odebíral energii, ale nad kotníky již necítila nic. Kapitán Amerika si byl zřejmě jistý tím, že mu nikam neuteče, což si pojistil tím, že ji přivázal obyčejným provazem k silnému betonovému sloupu. Takže ji nechtěl zabít. Byla návnadou pro Domenica.

Už zase. Skončí tohle někdy?

Tiše si nad svým údělem povzdechla, což upoutalo pozornost jejího únosce.

„Zdravím. Vyspala ses dobře?“

„Nějak mi uniklo, že si tykáme.“

Blonďák pomalu došel až k ní a vztáhl ruku. Joyce se připravila na ránu, která musela nevyhnutelně přijít, ale on ji namísto bití odhrnul pramínek vlasů z tváře a usmál se. „Je v tobě oheň. To je dobře. Fabbris tě bude chtít zpátky.“

„Na tvém místě bych doufala, aby to tak nebylo. Protože jestli sem přijde, už nikdy neuvidíš měsíc.“

Tino zavrtěl hlavou. „To on tu zemře. A to poslední, co uvidí, bude tvá smrt,“ zašeptal.

Joyce mu v odpověď plivla do tváře.

* * *

Tři. Dva. Jedna.

Teď.

Dole zavrzaly dveře od suterénu a Domenico byl nahoře dřív, než se za ním stačily opět zavřít. Luca na něj čekal v elegantní póze u krbu, na sobě perfektně padnoucí oblek od Prady. Obývací pokoj byl dokonale uklizený, vánoční dekorace byly opět na svém místě a rozbitý svícen byl nahrazen novým. Přesto vlkodlak nesálal samolibostí. Jeho zachmuřený výraz byl přesnou kopií toho Fabbrisova.

„Děkuji,“ řekl Ultrix prostě.

„Za málo. A teď mi řekni všechno od začátku, ať můžu dělat něco prospěšnějšího než je výroba adventního věnce.“

„Fajn. Takže to začalo před čtyřmi dny.“ Domenico se dal do vyprávění a nic nevynechal. Přesně vlkodlakovi popsal svůj postup a Luca tu a tam přikývl na souhlas. Když Ultrix skončil, pokrčil rezignovaně rameny.

„Moment. Zeptám se tě úplně stejně jako včera. Jak to, že jsi ho jako Ultrix ještě nechytil? Obzvlášť jestli je tak mladý, jak tvrdíš.“

„To je to, co nevím. Jako bych byl v jeho případě slepý a hluchý.“

„Co dokáže otupit vaše smysly natolik, aby tě to vyřadilo z provozu?“

„To mi řekni ty. Musíte proti nám využívat naše slabiny, abyste přežili.“

„Tohle jsem jakože neslyšel, ty arogantní nadutče.“ Vlkodlak sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl složenou mapu Londýna. Jediným pohybem ji rozprostřel na konferenčním stolku a ukázal zhruba doprostřed na modře zbarvenou vinoucí se stužku Temže. „Tohle tě blokuje, drahoušku. Proto ztrácíš stopu. Musí mít úkryt někde v těsné blízkosti řeky nebo ještě lépe pod ní.“

Puttanata!* To mi nedošlo. Jsem to ale pitomec!“ Domenico si rukou prohrábl čupřinu krátkých vlasů.

„Tentokrát si dovolím souhlasit. Na tvou obranu je mi však jasné, že žádný upír si běžně u řeky hnízdečko nezařizuje, takže proto tě to nenapadlo. Ale teď se laskavě podívej na mapu a řekni mi, kde jsi narazil na jeho stopu. Než vyrazíme, musíme si vytipovat pár určitých míst, jinak se nehneme.“

* * *

Pracovali dobrou půl hodinku, než měli hotový seznam deseti nejpravděpodobnějších míst Ravličova úkrytu. Teprve poté se v Domenicově pracovně dostatečně vyzbrojili a společně vyšli do ulic.

„Myslíš, že bylo rozumné svěřit mi do ruky dřevěný kolík?“

„Jestli neuspějeme,“ změřil si mladého vlkodlaka pohledem, „pak máš mé svolení jej použít.“

„To zní fér. Jenže my uspějeme.“

„V tom případě to použij na toho druhého, prosím tě.“

„Budu se snažit, ale nic neslibuju.“

„Raději mi řekni, kterým místem začneme.“ Byl netrpělivý, nabuzený a naštvaný. Hodně naštvaný.

Luca se podíval na svůj krasopisně sepsaný seznam. „Začal bych mosty: London Bridge, Millenium Bridge a Tower Bridge. To by mohla být slušná schovka.“

„Tak se mě drž. Na hledání ztracených štěňat dnes nemám čas.“

* * *

Nejbližší z vybraných lokalit byl Millenium Bridge. Upír a vlkodlak se k němu obezřetně blížili davem turistů i rodilých Londýňanů. Předvánoční shon byl patrný i zde před katedrálou svatého Pavla. Za jiných okolností by Domenico musel obdivovat atmosféru tohoto místa, ale jeho současné myšlenky patřily pouze Joyce a obavám o ni.

Zastavili se u vstupu na most a obhlíželi jej ze všech stran. Ve vzduchu byla cítit Temže ve všech svých podobách, a znemožňovala jim tak jakékoliv pátrání po pachu nesmrtelných. Nezbývalo jim nic jiného, než se nenápadně ztratit ve vodě a prozkoumat jednotlivé pilíře mostu pěkně zblízka.

Domenico si na břehu odložil kabát a mimoděk si tak vzpomněl na Joyce a její krásné lodičky, které darovala bezdomovkyni. Vztek na neznámého v něm vzkypěl s novou intenzitou. „Jestli se jí něco stane, tak bude to, co udělali Smrtijedi s tímhle mostem ničím v porovnání s tím, co s ním provedu já.“

„Kdože?“ Luca kromě kabátu odložil také kožené polobotky a hedvábnou kravatu.

„Vážně by sis měl doplnit základní vzdělání.“ Ultrix přezíravě nadzdvihl jedno obočí a zmizel ve studených vlnách Temže.

„Až po váš, vaše upíří veličenstvo,“ odfrkl vlkodlak a skočil elegantní šipku.

* * *

V temné a kalné vodě toho nebylo moc k vidění. Domenico se bez okolků vydal k mostnímu pilíři, který by mohl mladému Ravličovi skýtat možný úkryt. Luca kolem něj proplaval stylovým kraulem, aby prozkoumal další pilíř. Fabbris ho musel chtě nechtě obdivovat, protože věděl, že vlkodlak toho vidí daleko méně než on. Přesto se do plnění úkolu vrhnul po hlavě a bez řečí.

Vzal si z něj příklad a naordinoval si více optimismu. Jestli to nebude tento most, bude to jiný. Chtělo to jen trochu trpělivosti a chladného rozumu. Jenže kde je vzít, když to v něm vřelo jako v papiňáku? Ubohý Denis Papin. Jeho vynález používá polovina světa, zatímco on dávno shnil v neoznačeném hrobě právě tady v Londýně. Tak obvykle končí géniové.

Ale ne ti upíří.

* * *

Když se sešli opět na břehu Temže, stačil jim jediný pohled z očí do očí, aby jim bylo jasné, že tento most nebyl ten správný.

„Nejlepší bude pokračovat řekou. Dalším na řadě je London Bridge. Má širší pilíře než tenhle.“

„Ale nejširší je Tower Bridge,“ namítl Domenico.

„London Bridge je cestou. Můžeme ho alespoň zběžně prověřit.“

„A jestli to není žádný most? Nějaký nápad?“

„Nic, co by se ti líbilo.“ Tón vlkodlakova hlasu ho varoval, aby se nevyptával na podrobnosti. Ultrix proto raději bez dalších slov opět zmizel ve vodě.

* * *

V místě nejstaršího přemostění Temže v dějinách Londýna se Domenico zastavil pouze zběžně. Jeho instinkt ho táhl k Tower Bridge. Navíc měl za sebou Lucu, který za něj určitě tuto práci rád udělá. Domenico nikdy nebyl týmovým hráčem, s výjimkou občasné kooperace s Nadiou, a teď tomu docela přicházel na chuť. Kdyby ho viděl jeho král, jak se kamarádíčkuje s úhlavním nepřítelem jejich rasy, nejspíš by ho zabil na místě. A to pomyšlení se Ultrixovi líbilo ještě víc.

Tower Bridge, jeden ze symbolů města s délkou 244 metrů, se před ním objevil ve formě shluku betonu a oceli. Dva masivní pilíře na říčním dně v něm vyvolaly novou vlnu naděje. Tohle musí být ono. Hluboko pod vodou, nepřístupné smrtelníkům. Skvělý úkryt pro monstrum, kterým mladý Ravlič nepochybně byl. A jeho Joy je tu také. Ačkoliv pach řeky vyřadil jeho čich, cítil ji. Vydrž, cara. Za chvíli jsem u tebe.

Vlámat se do pilíře připomínající protiatomový bunkr mu nečinilo pražádné potíže. Beton pod jeho pěstmi praskl jako vaječná skořápka v rukou hospodyňky. Statika mostu pravděpodobně utrpěla nějaký ten šrám, ale to Fabbrise ani v nejmenším momentálně nezajímalo. Zítra se možná v ranních novinách objeví zmínka o záhadném zemětřesení v centru Londýna, které vědci nebudou umět vysvětlit, ale tím se bude zabývat později. Pokud budou mít štěstí, zítra se tomu společně s Joyce zasmějí.

Teď musí ovšem za jejich zítřek bojovat.

* * *

Joyce už dávno přestala sledovat počínání nervózního upíra, přecházejícího přes celou délku jejich betonového příbytku. Tino evidentně nebyl ve své kůži, čemuž se nijak zvlášť nedivila. Bylo totiž jen otázkou času, kdy se tu objeví Domenico a udělá tu z toho kůlničku na dříví. Tolik se k té myšlence upínala, že o ní ani na vteřinu nepochybovala. Přesto ve chvíli, kdy se její představy staly skutečností, překvapeně zamrkala a její oslabené tělo se napjalo v očekávání boje.

A pak se scéna kolem razantně proměnila. Ravlič stál náhle vedle ní a zčásti využíval její tělo jako štít. Na spánku ucítila studený kov hlavně pistole, která byla nejspíš nabita stříbrnými kulkami. Tino byl amatér, ale protože byl sám upír, předpokládala, že alespoň tohle nepokazil. Naproti nim stál Domenico, v bílé košili, která se mu lepila na vypracované tělo, a černých kalhotách. Na tváři měl nasazenou nečitelnou masku Ultrixe, ale jeho černé oči metaly blesky na všechny strany. Tohle byl její muž a ona zas bude ráda jeho ženou.

„Trvalo ti to dost dlouho, příteli,“ oslovil Tino svého protivníka sebejistě, ačkoli se tak zdaleka necítil. Hrál vabank – buď všechno, nebo nic – a věděl to až příliš dobře.

„Omlouvám se. Zdrželo mne trochu vody. A teď mi pověz, příteli, jak si představuješ, že to bude dál.“ Ultrixova síla zavibrovala prostorem. A to se záměrně nedíval na Joyce, aby nad svými emocemi neztratil kontrolu úplně. To by taky Tower Bridge nemuselo přežít.

„Dál? Nejdřív odhoď všechny zbraně.“

Domenico se ušklíbl, ale příkaz neposlechl. „To si mám kvůli tobě vytrhnout špičáky?“

Tinova sebejistota doznávala značných trhlin. „Myslím ty, co máš po kapsách.“

„Jak je libo.“ Fabbris vyndal z kapsy dřevěný kolík a pohodil jej lhostejně na zem. Své oblíbené stříbrné boxery dnes nechal doma, protože plavání v rukavicích by nebylo moc praktické. „A co teď?“ Kdyby ten zmetek nemířil na jeho belezzu, docela by se tím vším bavil.

„Teď tě zabiju.“ Tino těkal pohledem mezi Fabbrisem a nabitou zbraní ve své ruce. Proč to nevyznělo tak, jak si vždycky představoval? Jeho otec by na něj rozhodně nebyl hrdý.

„A jak to chceš provést? Dovolím si tě upozornit, že než stihneš stisknout spoušť, budu u tebe. A na oba zároveň mířit nemůžeš.“

Ravlič v duchu horečně počítal. Jeho Magnum měl v zásobníku osm nábojů. I kdyby trefil Ultrixe jen polovinou z nich, s největší pravděpodobností bude po něm. Zabít tu holku nemělo smysl. Jako návnada zafungovala dobře, ale on chtěl Fabbrise. Mrtvého Fabbrise.

Vystřelil.

Jednou, dvakrát, třikrát. Víc nestihl.

Domenico se mrštně sehnul pro odhozený kůl a jeho pomocí vychýlil dráhu letu jednotlivých kulek. Dřevěné třísky se rozlétly do všech stran, ale ty mu neměly šanci ublížit. Pak mu stačilo pouhých pět kroků na to, aby se ocitl před Ravličem, vykroutil mu z ruky pistoli a obrátil ji proti němu. Znechuceně mu vpálil kulku do ramene, což ho na nějakou dobu znehybní, ale nezabije. Ještě si spolu později promluví. V tuhle chvíli však bylo nejdůležitější postarat se o Joyce. Ať všichni Ravličové světa konečně táhnou k čertu.

* * *

Joyce sledovala celý výstup ochromená nejen stříbrem, ale také strachem. Nebála se o sebe, to ani v nejmenším. Jediné, na čem jí záleželo, byl Domenico a jeho bezpečí. Když na něj Tino vystřelil, slabě vykřikla, ale vzápětí se ovládla. Nesmí ho rozptylovat v okamžiku, který pro něj může být osudným.

„Amore, jsi v pořádku?“ To už byl u ní a opatrnými pohyby svých hbitých prstů jí zbavoval stříbrného řetízku na zápěstích. Mladý Ravlič ležel kousek od ní a nejevil známky života.

„Asi ano. Jen si potřebuji odpočinout.“ Téměř se mu sesula do náručí. Takhle unavená snad v životě nebyla.

„To je tím stříbrem. Brzy se to zase srovná.“ Posadil se s ní na zem a jemně ji hladil po skráních. „Je mi to tak líto, cara. Opět jsem tě vystavil nebezpečí.“

„Nesmysl,“ sotva udržela otevřené oči. „Nemůžeš za to, že se po světě potlouká tolik maniaků.“

„Když už mluvíš o těch maniacích – kam se ksakru podělo to štěně?“

„Tys do toho zatáhl Lucu?“

„Jo, zatáhl.“ Vlkodlak se objevil u vstupu do vnitřního prostoru mostního pilíře a šviháckým krokem vstoupil dovnitř. „Vidím, že jsi to zvládnul i beze mě. Možná sis nakonec nevybrala špatně, andílku.“ Šibalsky na ni mrkl, aby nepoznala, jak velký kámen mu spadl ze srdce. Nikdo nebude ubližovat jeho nejlepší kamarádce.

„Tak už přestaň šaškovat a pojď sem. Potřebuji, abys Joyce dopravil domů. Já tu mám ještě práci.“ Domenico kývl směrem k omráčenému upírovi. Pak se obrátil zpátky ke své ženě. „Nerad to dělám, cara, ale musím tě svěřit do rukou tomuhle vlkodlakovi. Vrátím se brzy.“ Políbil ji zlehka na ústa a na čelo a pak ji předal do náruče Lucovi. „Žádné hlouposti a rovnou domů.“

Vlkodlak poslušně zasalutoval. „Uf, drahoušku, nepřibrala jsi?“

„Okamžitě to odvolej nebo už s tebou nikdy nepůjdu nakupovat.“

Fabbris ještě zaslechl, jak Luca teatrálně zaúpěl, a pak mu zmizeli z doslechu. Čas vrátit se do práce.

* * *

V zásobníku zbyly ještě čtyři stříbrné náboje. Domenico si vzal pistoli k sobě, aby v nesprávných rukou nemohla napáchat další zlo, a špičkou boty nakopl ležícího Ravliče. Tino se neochotně pohnul, ale oči neotevřel. Se stříbrem v těle musel nesnesitelně trpět.

„Tvůj stvořitel přijal smrt s větší grácií.“

„Tak už to neprotahuj.“

„Nebudu. Nejdřív ale potřebuju vědět pár věcí.“ Přiklekl k němu a poprvé za celou dobu si ho pořádně prohlédl. Byl si jistý, že ho nikdy předtím neviděl. Takový obličej by si určitě pamatoval.

„Nemám ti co říct. Chtěl jsem jen pomstít smrt svého otce.“

„Co pro tebe udělal tak významného, že ti za to stálo zemřít?“ Toužil pochopit mladíkovu motivaci. V jeho světě obvykle nebyl stvořitelům prokazován žádný respekt či úcta. V jeho světě byli stvořitelé často krutými monstry, které bylo zapotřebí zlikvidovat.

„Dal mi nesmrtelnost.“

„A já ti ji teď vezmu. Provinil ses proti královským výnosům. Jménem krále je mi dovoleno ukončit tvou existenci.“ Paradoxně z toho neměl žádnou radost.

„Do toho.“ Tino zavřel oči a čekal na konec, který pro něj znamenal vysvobození. Jeho selhání bylo neodpustitelné. Pravděpodobně by si kulku prohnal srdcem tak jako tak.

„Odpočívej v pokoji.“ Domenico stiskl spoušť.

* * *

„Vánoce. Jak mám rád tu atmosféru přeplácanosti a sentimentality na každém rohu,“ Luca se rozvaloval v pruhovaném ušáku a přepínal mezi jednotlivými televizními kanály.

„Nemůžeš tam už konečně něco nechat?“ Zamračila se na něj Gaby. „Třeba nějakou pohádku.“

„To je moje ovládání a moje televize,“ Domenico se přitočil k vlkodlakovi a plynulým pohybem mu ovládání sebral.

„Věděli jste, že prvním americkým státem, který uznal Vánoce jako svátek, byla v roce 1836 Alabama a posledním v roce 1907 Oklahoma?“ Connor držel v jedné ruce tablet a druhou rukou hladil Gaby nepřítomně po předloktí.

„U nás v Dánsku se touhle dobou tančí kolem stromku.“ Bjarne si dolil sklenku načervenalého likéru a usmál se na Yennefer.

„Slyšel jsem dobře? Tanec? Do toho jdu.“ Luca už byl na nohou a rozmýšlel, kterou z žen bude bezpečnější si vybrat. Nakonec se rozhodl pro Gaby, protože Bjarne i přes svůj zdánlivý klid nepůsobil dojmem hodného upíra. Nesourodá dvojice začala vířit po pokoji v rytmu valčíku, aniž by k tomu potřebovala hudbu.

„Fakt díky,“ hlesl Fabbris směrem k Dánovi.

Bjarne jen pokrčil rameny. „Není zač.“

„Podej mi ovladač Nico. Je čas naladit MTV.“ Yenn si ovladač bez okolků přisvojila a za moment už pokojem duněla Roar od Katy Perry.

„Vzdávám se,“ Ultrix se vyplížil z pokoje, aby se připojil ke své přítelkyni, která vše sledovala z bezpečí kuchyně, kam se uchýlila balit dárky. „Opravdu si myslíš, že to byl dobrý nápad zvát všechny najednou?“

„Drahý, můžeš se tvářit sebekyseleji, ale já vím, že je máš všechny svým způsobem rád.“ Joyce během vteřiny vytvořila efektní mašli a pustila se do dalšího dárku.

„Nejraději mám stejně tebe.“ Sevřel ji v medvědím objetí a políbil ji na ucho.

„Nápodobně. Jestli ale budeš na naše hosty hrubý, možná to přehodnotím.“

„Ty malá vyděračko,“ zvedl ji do náručí tak rychle, až překvapením vypískla. „Miluji tě, Joycelynn Fieldsová.“

„Miluji tě, Domenico Filippo Fabbrisi.“

„Šťastné a veselé!“ Ostatní se rázem shlukli kolem nich a hlasitě skandovali a tleskali. Joyce se zeširoka usmívala. Tohle teď byla její rodina. Rodina, která ji přijala bez výhrad mezi sebe, milovala ji a ochraňovala ji. Nikdy si nemohla vybrat lépe.

„Vážně nemůžu být ani trochu hrubý?“

„Možná trošku,“ zašeptala mu do ucha, když veselí neutichalo, a pak mu zapečetila ústa polibkem.

 

Puttanata (z italštiny) –  zatracená věc

O autorovi: Sirael (161 článků)

Knihy pro mne znamenají relax, ale také poznání. Na RČK se snažím "pravidelně" zveřejňovat román na pokračování, jinak je zde mou doménou žánr Young Adults.


—————————————————————-
Série Třpyt noci
  1. TŘPYT NOCI: ČÁST PRVNÍ
  2. TŘPYT NOCI: ČÁST DRUHÁ
  3. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘETÍ
  4. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTVRTÁ
  5. TŘPYT NOCI: ČÁST PÁTÁ
  6. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTÁ
  7. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMÁ
  8. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMÁ
  9. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVÁTÁ
  10. TŘPYT NOCI: ČÁST DESÁTÁ
  11. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDENÁCTÁ
  12. TŘPYT NOCI: ČÁST DVANÁCTÁ
  13. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘINÁCTÁ
  14. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTRNÁCTÁ
  15. TŘPYT NOCI: ČÁST PATNÁCTÁ
  16. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTNÁCTÁ
  17. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMNÁCTÁ
  18. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMNÁCTÁ
  19. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVATENÁCTÁ
  20. TŘPYT NOCI: ČÁST DVACÁTÁ
  21. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNADVACÁTÁ
  22. TŘPYT NOCI ČÁST DVAADVACÁTÁ
  23. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘIADVACÁTÁ
  24. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIADVACÁTÁ
  25. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTADVACÁTÁ
  26. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTADVACÁTÁ
  27. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMADVACÁTÁ
  28. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMADVACÁTÁ
  29. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVĚTADVACÁTÁ
  30. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ
  31. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNATŘICÁTÁ
  32. TŘPYT NOCI: ČÁST DVAATŘICÁTÁ
  33. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁTŘETÍ
  34. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIATŘICÁTÁ
  35. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTATŘICÁTÁ
  36. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTATŘICÁTÁ
  37. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMATŘICÁTÁ
  38. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMATŘICÁTÁ
  39. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  40. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ
  41. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
  42. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ
  43. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
  44. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
  45. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ
  46. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ
  47. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ
  48. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ OSMÁ
  49. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  50. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ
  51. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ PRVNÍ
  52. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ DRUHÁ – ZÁVĚR
  53. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 1. ČÁST
  54. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 2. ČÁST
—————————————————————-

Článek napsala Sirael dne 23.12.2015 v 7:42 a je zařazený do rubriky Román na pokračování *Třpyt noci. Můžete sledovat komentáře k tomuhle článku pomocí RSS 2.0 feed. Můžete článek také sami OKOMENTOVAT, nebo využít trackback z vlastních stánek.

Komentáře k článku “TŘPYT NOCI SPECIÁL – 2. ČÁST”

  1. Romana podotýká:

    Děkuji za dokončení příběhu. Když jsem tu včera nahlédla, moc jsem neočekávala. Bylo to jen tak ve stylu „co kdyby?“ Čekalo mě však moc milé překvapení. Pěkný příběh, četla jsem jedním dechem. Jo, a taky teď začnu od začátku 🙂

  2. lucia podotýká:

    Ďakujem krásne za dokončenie príbehu a už s veeeľmi teším ako si ho celý prečítam. Prajem príjemný zvyšok sviatkov.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEZAPOMEŇ odkliknout, že nejsi robot, pokud jsi tu bez přihlášení.
Pro vložení hvězdičky stačí napsat :mrgreen:

*