Já a koronavirus

koronavirus

koronavirusNásledující článek sem asi vůbec nepatří, protože není ani trošku o knížkách nebo romantice, ale potřebovala jsem někam napsat, co se mi honí v hlavě. Mám teď nějak víc času, protože:

Jsem nemocná. Mám respirační onemocnění, oteklé mízní uzliny až to bolí a moje nemoc je divná. Nedá se srovnat s mojí žádnou předchozí zkušeností. Taky mám vysoký tlak – jedna z velkých komplikací při nákaze koronavirem. Nebyla jsem v nedávné době v zahraničí, ani nevím o tom, že bych někoho takového potkala. Nemám indikaci k testu na koronavirus, nebyla jsem testována. A dýchá mi to. Moje příznaky nejsou typicky koronavirózní, je dost dobře možné, že je mi něco jiného. Ale mám strach.

Mám dvě menší děti (11 a 8) a manžela, který nevydrží na zadku a pořád potřebuje něco dělat. Aktuálně se učím korejsky (안녕하세요?) a jezdila jsem kvůli tomu 1x týdně do Prahy. Ujíždím totiž už nějakou dobu na korejských dramatech – holky to je vám romantikááááá. Když si ti dva konečně řeknou: „사랑해요!“ (= Miluji Tě), je člověk celý uplakaný….

Ještě tak v průběhu února jsem kvůli tomu před hodinou ráda sedávala v jedné nejmenované velkokavárně v Palladiu a pozorovala Korejce a měla radost, že poznám, že jsou Korejci 🙂 Později jsem tam chodit přestala, protože jsem změnila jazykovou školu. Takže upozorňuji, že nešlo o změnu sympatií. Kvůli svému prokorejskému přístupu jsem se ještě před evropskou koronabombou hodně zajímala, jak koronavirus zvládají právě v téhle vzdálené zemi. Jó, jó! Jak se to všechno zdálo vzdálené…

V den (asi v 8 ráno), kdy se u nás objevily první případy koronaviru, jsem na pilulce objednala 4 roušky KF94 (asi nejspíš to odpovídá FPP2) a nepřejte si vidět vyčítavé pohledy mé druhé polovičky typu co blázním. (Mimochodem roušky jsou korejské 🙂 )

No, s rouškou jsem tady u nás, kde lišky dávají dobrou noc (Nekecám! Minimálně už jsem zažila, když mi liška dávala zpovzdálí dobré ráno!), asi vzbudila paniku, protože jsem šla minulý pátek na kontrolu k naší ochotné paní MUDr., a maje kašel, šla jsem v ní do čekárny, ordinace a navrch ještě do lékárny. Mým důvodem bylo na nikoho nic nenaprskat tak, jak to udělaly moje děti (pravděpodobně) mně. A obyčejnou roušku jsem neměla. No ale byla jsem za exotické zvíře a paní doktorka pravděpodobně musela čelit několika dotazům, zda mám koronavirus. Teď o pár dní později se bez zakryté pusy a nosu už nemůže nikam na veřejnost a manžel byl rád, že když jel na nákup, měl k dispozici nezbytný doplněk. Achjo.

Protože mi není dobře, je mi divně, a z důvodu upoutání na lůžko mám celkem čas, objevily se u mě dva příznaky: strach, že mám koronavirus a závislost na dostupných info o koronaviru.

Nejtěžší je asi bojovat se strachem. Moc ráda bych podstoupila testování, abych měla jistotu, jak na to jsem a moc ráda bych otravovala naše zdravotnictví, aby o mě co nejlépe pečovalo. Nicméně dělám něco jiného trochu jiného.

A co dělám?

Téměř jsem se izolovala od zbytku rodinky (ovšem né totálně, to nějak nejde a dokud nemám nařízenou karanténu, tak se to asi nedá…). Děti jsou už týden babičky s dědou (za což jsem jim neskonale a obrovsky vděčná) a hrozně moc doufám, že se brzo uzdravím a převezmu od nich tohle břímě zpátky.

Snažím se nekašlat moc po baráku, a pokud, tak do rukávu. Používám svůj ručník, jednu koupelnu ze dvou. Myju si ruce po každém smrkání. Piju hektolitry teplých tekutin (fakt, za ten týden tak tolik, co běžně za měsíc), cpu do sebe pečlivě prášky na tlak, koenzym q10 (prý pomáhá tlak regulovat), kapsle s houbou reishi (ty jsou úplně na všechno), vitamin C a kapsle s laktobacily (pač jsem měla co do činění s ATB). Snažím se co nejvíc odpočívat a zklidňovat dech při záchvatech úzkosti – ty vznikají četbou nejrůznějších zpravodajství. A přemýšlím. Manžel mě chodí tajně hlídat, jestli nemám potíže s dýcháním a sahá mi na čelo, jestli nemám horečku, když spím. Není roztomilej?

Paní doktorce zásadně volám. I tak toho má chudera dost. Z jejího hlasu je cítit rezignace a únava. Vím, že i telefonáty jsou pro ni zátěž a nemá na ně čas, ale přesto moc děkuju, že mi odborník na druhé straně řekne: „Dobře, hezky ležte, pijte čaj a uzdravujte se doma jak nejlépe umíte.“. Takhle je to pro mě OK. Díky tomu dokážu přijmout, že teď zdravotnictví nebudu zatěžovat svými obavami a snahou mít jistotu, co to se mnou je. K čemu mi bude informace, že mám/nemám koronavirus, když na něj stejně není dostupný lék a při honbě za pravdou případně nakazím spoustu dalších nebo oni mě? Když teď neohrozím žádného doktora, je šance, že pokud by to u mě později vzalo špatný obrat, bude ten lékař pro mě dostupný, nebude v karanténě. Říkám si, že testové sady potřebují k dispozici v první řadě ti, kteří jsou v potřebném a častém kontaktu s ostatními. Aby nedocházelo k tomu, že nevědomky v tomhle boji změní strany. I přes to všechno mám strach.

A hlad po informacích? Vzhledem k tomu, že mohu číst anglické texty bez slovníku, nejsem odkázaná jen na ČT2 a iDnes. A co jsem zjistila?

Že v Číně nemocní přibývají troškách, že počet nových případů a počet těch, kteří to ten den v Číně prohráli je hodně podobný. Zajímavé… A že v zemi platí stále velmi striktní opatření a milionová města jsou stále v karanténě. Že mají obavy, aby nevzniklo ohnisko nákazy tam, kde mají „zahradu“, která krmí velkou část země. Že zkouší všechny možné léky, co by mohly na koronavirus fungovat. Testují remdesvir, ale mají i licenci na japonské antivirotikum Avigan (favipiravir, pro chemiky C5H4FN3O2), které podle dnešní článků vypadá slibně. A že nám díky kontaktům vypomohli s ochranými prostředky, které jsme prostě neměli. Díky! Opravdu.

Že ve světě údajně zabrala některá antirevmatika…

Že v Koreji (myslím tím jižní, severní je podle Kim Čong Una totálně zdravá, a co řekne Kim Čong Un, je nezpochybnitelné) je úplně běžné nosit roušky. Že nejoblíbenější je aktuálně KF94 (KF=koreanfilter), protože KF99 je hooodně drahá a navíc nejspíš nejsou. Navíc teď mají limit 2 roušky na osobu. Že procentuálně tam je více nakažených žen než mužů a spíše mladší ročníky. Že testy si vyrobili sami (tedy jejich vědci) raketovou rychlostí a udělali je dostupnými nejspíš každému, kdo potřebuje. Že pokud je někdo pozitivní, izoluje se doma. Několikrát denně jej kontaktují něco jako hygienici s tím, že musí zmáčknout tlačítko, které umožní ihned lokalizovat polohu telefonu – pokud dotyčný není tam, kde má být, nebo nezvedne telefon… asi ho za to nepochválí, co myslíte? Že K-POP stars a jejich agentury se předháněly v darech, které šly přímo na pomoc v boji proti koronaviru (a nebyly to malé částky). Že se známé osobnosti hned zapojily do prevence a názorným příkladem to učily všechny své fanoušky. Že tam aktuálně neexistuje něco, jako ochrana soukromí – pokud je někdo koronapozitivní, dozví se celé okolí pomocí telefonu, že někdo takový blízko je nebo byl – proto, aby si každý mohl sám zhodnotit, jestli byl v kontaktu a nechal se případně otestovat. Že se našlo pár korejců, co si přivezli koronavirus hádejte odkud? No z Itálie, módní Mekky.

Že Itálie to odnesla za celou Evropu. A že díky dovozu z Itálie to u nás taky není růžové.

Že v USA je nejspíš nechat se otestovat na koronavirus mnohem těžší než u nás. A že tam koronavirus nepovšimnutě řádí vlastně déle než v Evropě. Že tam nejspíš už mají vakcínu, ale vlastně nemají, protože ji teprv zkouší a vyzkoušená bude až za hooodně dlouho. Říkám si, jestli virus tak dlouho počká… A že vlastně nechci, aby čekal, chci, aby byl do té doby dávno zkrocený.

Že je mi líto Belgické vlády, kterou podvedl koronašmejd. A je mi líto, že z evropské unie mnoho nezbylo, nakonec je v tom každý stát sám za sebe.

Kroutím hlavou nad přístupem Velké Británie (a nejspíš i Německa) – počítajícími se ztrátami životů. Nějak to nedokážu vstřebat.

Ke koronadění u nás bych řekla jediné – jsme asi dobří hasiči (zdá se, že ochranné prostředky nějaké přece jen budou), ale protipožární ochrana u nás kulhá na obě nohy.

Vlastně ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Tak nějak zjišťuju, že nejúčinější pomoc je ta, kterou si dokážeme zajistit sami tady u nás – viz. u nás vyrobené roušky, respirátory, dezinfekce atd. Zaplať pánbu, že ještě pořád neplatí co Čech to obchodník, ale že pořád ještě něco umíme vyrobit. Například ušít si roušky. Takže mi hlava nebrala, proč bylo pro současné „velení“ tak důležité, že soukromá laboratoř se zjevným knowhow a kapacitou nebyla využita pro testování na koronavir. Ano, mám na mysli kauzu Tilia a dr. Peková. Ale s potěšením právě paralelně čtu, že zrovna dneska se někdo probudil a pochopil, že hrát si na uraženého je luxus, který si nemůže dovolit. Takže bude testovat i paní doktorka.

Tak, tohle je malý zlomek toho, co se mi honí hlavou. Ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Pokud vás to nezajímá – jednoduché: nečtěte. Pokud se o něco chcete podělit v komentářích, je tady možnost.

Zdroje: kromě mých úvah to je internet. Konkrétně vám je nenapíšu, pač si je napamatuju, bylo jich hodně a všechny jsou v historii mého internetového prohlížeče.

 

 

2 komentáře u „Já a koronavirus

  1. Ahoj Renko,
    to mne mrzí, že Ti není dobře. Snad to nebude nic vážného a budeš brzy zase v pořádku.
    Pokud bys potřebovala pomoci se stránkami nebo pokud by ses chystala obnovit zde nějak činnost, jsem Ti k dispozici. Jsem aktuálně na mateřské dovolené, takže by se nějak čas našel. Můj e-mail máš.

  2. Díky, jednak za to, že jsi opět zprovoznila mé oblíbené stránky a jednak za info ze světa. Vlastně bych byla ráda i za další případné informace. Neovládám angličtinu (ne, tak, aby mělo pro mě valný smysl pídit se po nějakých článcích) a už nějakou dobu si říkám, jak to vlastně vypadá jinde v Evropě a ve světě. S tou evropskou unií jsi mi promluvila z duše. Taky na to nějak překvapeně koukám a zůstává ve mně neurčitá pachuť. Zprávy jsou chaotické, podivné, je únavné se tím brodit. Přeju ať je brzy líp, ať už tě trápí cokoliv.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..