Renčina červená knihovna

Příjemnou sobotu,

utekl další týden a já vám přináším pokračování Kdo s koho. Tentokrát jsem se rozhodla vyprávět vám trošku víc i z jiných úhlů pohledu, než je ten Ambeřin, takže doufám, že vám to nebude nějak zvlášť vadit. Užijte si čtení a na konci pro vás mám anketku, kterou vás nechám zasáhnout do dalšího běhu událostí, takže můžete hlasovat.

Vaše C.ind.ere.lla

***

Slunce se toho dne nevyspalo právě do růžova, protože už od rána sveřepě odmítalo vykouknout zpoza husté clony mraků. Londýn v tom počasí působil ještě pochmurněji než normálně. Caroline čas od času vzhlédla k obloze a dál pokračovala ve své cestě. Mířila do parku. Nacházela tam aspoň malý kousek přírody v šedi velkoměsta. Svěží tráva a listím obalené stromy jí chyběly. Neměla k nim sice tak vřelý vztah jako Amber, ale ta se, na rozdíl od ní, ve městě dobře bavila.

Caroline měla pocit, že všichni si zdejší pobyt uzívají, i když každý svým vlastním způsobem. Už od rána se snažili zabavit, jak nejlépe uměli – otec a Frederic se vytratili ještě před snídaní, nejspíše za obchodem. Caroline měla vtíravý pocit, že otec to jejímu bratrovi udělal schválně, aby ho přiměl i k něčemu jinému než poflakování se v londýnských klubech. Kam se, podle Carolinina mínění, dostal až příliš snadno. Richard Barckley – manžel Ambeřiny otravné přítelkyně, ho rád doporučil.

Ani zbylí členové rodiny se nezdržovali doma. Sabina odešla na hodinu hudby a matka se rozhodla ji doprovodit a využít té příležitosti k nákupům. Caroline tak zůstala doma pouze s Amber. To nebyla právě společnost, po které by nějak zvlášť toužila, ale naštěstí se ani její sestra nezdržela. Pár minut po desáté vyrazila na nějakou domluvenou schůzku.

Dívka osaměla. Posadila se v salóně, ale přestože měla klid ráda, dům byl až příliš tichý. Pokoušela se nepříjemnou atmosféru zahnat hrou na klavír, ale jelikož ani to nezabralo, z náhlého popudu se vydala do parku. Obloha sice hrozila každou chvíli deštěm, ale Carol se vyzbrojila deštníkem, takže se ho nemusela bát.

***

Amber krášela svižným krokem po stejné ulici jako Caroline, nicméně úplně opačným směrem. Zatímco její sestra hledala přírodu, rusovláska se chystala na výlet do historie pod střechou Britského muzea. Isabella jí poslal vzkaz, v němž navrhovala slíbenou schůzku na jedenáct hodin. Amber jí obratem poslala souhlasnou odpověď.

Z dohodnutého programu byla nadšená. Muzeum ji okouzlilo už při jejím příjezdu do města a těšila se, až ho navštíví a nasaje do sebe atmosféru starověku ukrývající se v antických sochách. Slyšela, že sbírka není až tak rozsáhlá, ale rozhodně stojí za pohled. Amber si s sebou vzala skicák a tužku, aby si mohla všechny skvosty náležitě zdokumentovat.

Pár kroků před vchodem jí na nos dopadla kapka. Zvedla hlavu a podívala se na šedou oblohu. Nepřekvapilo ji, že začalo pršet. Počasí vypadalo špatně, už když odcházela z domu. Přesto ji napadlo, že déšť mohl aspoň tu minutu vydržet, než se dorazí do budovy. Po první kapce totiž následovala druhá a další v těsné závěsu. Amber zrychlila až do běhu a za okamžik už stála v bezpečí prostorné muzejní haly.

„Doufám, že jste nezmokla,“ Isabella už byla vevnitř a nyní k rusovlásce rychle vykročila.

„Je to jenom přeháňka a navíc jsem byla kousek odsud,“ usmála se Amber, „a myslím si, že to, co tady uvidím, za nějaké malé zmoknutí stojí.“

„Určitě se máte na co těšit,“ Bella kývla hlavou, „ráda se sem vracím, ze sbírek dýchá zvláštní kouzlo.“

„Ráda vám to věřím, vždyť už si učitě prožily svoje. Škoda, že nemůžou vyprávět.“

„Třeba mohou,“ zasmála se Isabella, „pokud máte opravdu vekou fantasii.“

„Co je to velká fantasie?“ i Amber se usmála, „pojďte, ten déšť určitě jen tak nepřejde a přeci nebudeme zbytečně mrhat časem v hale.“

„To by byla škoda,“ Bella se do přítelkyně zavěsila a odvedla ji ke schodům do patra. Amber si přidržela sukni, aby mohla bez potíží vystoupat až nahoru. Už cestou se rozhlížela kolem sebe. Interiér odpovídal předchozím majitelům domu, ale nebyl příliš přezdobený, takže si zachovával překvapivě svěží ráz.

„Sbírky se rok od roku rozrůstají,“ otočila se Isabella k rusovlásce na vrcholu schodiště a zatočila vpravo, „šlechtici i královská rodina vozí ze svých cest skutečné klenoty dávných civilizací. Mají obrovskou hodnotu, ale já osobně mám nejraději egyptské sbírky.“

„Proč právě ty?“ Amber se zastavila před vysokou řeckou vázou a zkoumavě si ji prohlížela. Isabella pokrčila rameny: „Nevím, doba faraonů mi připadá fascinující. Víte, že v Alexandrii byla svého času největší knihovna obsahující všechno vědění starověkého světa?“

„Myslím, že jsem něco podobného zaslechla,“ přikývla Amber, „mít tak možnost ji navštívit. Strašně ráda čtu.“

„A zřejmě také kreslíte,“ Bella kývla na skicák v jejích rukou.

„To jsou jen takové malůvky. Ráda zachycuju svět okolo sebe. Ale nejsou nijak zvlášť dobré.“

Isabella ji však vytrhla desky z rukou, dřív než stačila protestovat, a otevřela je. Pak se začala probírat obrázky. Bylo tam několik akvarelů z venkova, portréty a zátiší. Všechny kreslené či malované pečlivou rukou. I pouhé skici vypadaly velmi dobře.

„Vždyť jsou úžasné,“ vydechla Isabella a okouzleně se zadívala na portrét Frederica, „skutečně jste vystihla bratrovu podobu. A ten lesk v očích… Chtěla bych se od vás nechat portrétovat.“

„Neblázněte Bello, jsou to jenom čmáranice,“ Amber se natáhla pro skicák a dívka jí ho vrátila.

„Nejsem znalec umění, ale poznám, když se mi obraz líbí. Vždyť vy jste umělkyně Amber, proč to neukázat světu?“

Amber zavrtěla hlavou: „Raději se půjdu podívat na skutečné umělce starověkého světa. Ta egyptská expozice zní lákavě.“

„Pokoušíte se to zamluvit a to od vás vůbec není hezké. Ne, neustoupím, dokud neslíbíte, že mě budete portrétovat,“ Isabella zvedla hlavu a vyzývavě se na rusovlásku zahleděla. Amber to chování připomínalo ji samotnou. Byla si jistá, že když si Bella vezme něco do hlavy, neustoupí ani o píď. Rezignovaně tedy pokrčila rameny a přikývla: „Dobrá, pokud si myslíte, že kreslím tak dobře, slibuju, že vám udělám portrét. Ale teď už se pojďte podívat na ty slibované egyptské sochy.“

Isabella se potěšeně usmála, znovu se do přítelkyně zavěsila a zavedla ji ke dveřím ukrývajícím poklady dávných faraonů.

***

Frederic bez zájmu vyhlédl z okna. Venku pršelo a vzhledem k poletujícímu listí nejspíš začal foukat vítr. Mladík se už přes dvě hodiny neskutečně nudil. Otec ho donutil opustit oblíbenou zábavu a přivedl ho s sebou do kanceláře svého podniku. Tady ho začal zasvěcovat do pravidel burzy, spekulací a dalších finančních záležitostí. Mladík ve změti čísel nenacházel žádný smysl a tak pouze přikyvoval na ukázky účetnictví, které mu předváděl jakýsi ochotný zaměstnanec.

„Proč to všechno musím vědět?“ už poněkolikáté položil otci tu samou otázku.

„Protože tenhle podnik jednou převezmeš,“ baronet se jenom usmál. Patřil k těm podnikavým šlechticům, kteří neviděli smysl v pouhém vyžívání ze zděděného majetku. Rozhodl se své dědictví rozmnožit a finančnictví se mu stalo koníčkem. Litoval, že jeho jediný syn nesdílí nadšení pro práci s čísly.

„Pokud se to skutečně stane, najmu si schopného správce, který tohle všechno udělá za mě,“ zívl mladík nezúčastněně, „dobře víte, že finančnictví není nic pro mě. Nedokážu se vyznat ani v účetní knize panství, natož v tolika papírech plných čísel. Amber je ve skutečnosti mnohem lepší počtář než já.“

„Jenže ona, na rozdíl od tebe, nikdy nebude počty potřebovat. Pamatuj si, to, co ti teď možná připadá tak nepříjemné a obtěžuje tě to, se ti jednou bude velmi hodit. A i kdyby ne, je to rozhodně účelnější využití času než vysedávání v klubech.“

„Ty kluby jsou přeci velmi přestižní,“ ohradil se Frederic, „je čest stát se členem.“

Baronet jen mávl rukou a položil před syna další objemnou účetní knihu: „Ať je to, jak chce, dnešní den strávíš tady.“

Frederic se s útrpným výrazem zaměřil na sloupeček číslic a snažil se jim přijít na kloub. Nedávaly mu o moc větší smysl, ale zdálo se, že otec nehodlá slevit ani o píď ze svých požadavků.

***

Caroline prošla zdobenou železnou bránou a ocitla se v parku. Po úhledné cestičce zamířila k altánku mezi stromy. Chtěla si tam nerušeně sednout a kochat se pohledem na své okolí. A krom toho se chtěla skrýt před deštěm, který se spustil v půlce její cesty. Deštník ji nedokázal pořádně ochránit, jelikož vítr si s kapkami pohrával a zanášel je, kam se mu zachtělo.

Dívka dospěla na schůdky a vzápětí už byla v bezpečí pod střechou. Ukázalo se, že déšť nezastihl jenom ji. Většina přítomných jím však byla bezpochyby překvapena, protože ženy se pokoušely upravit si zmoklé účesy a muži vyklepávaly vodu z klobouků.

Caroline složila deštník, oklepala ho a posadila se na volnou židli u šachovnice. Neměla v úmyslu hrát, ale ze svého místa mohla skvěle pozorovat okolní dění. Kapky bušily do střechy se zvyšující se intenzitou, nezdálo se, že v brzké době déšť přejde.

„Dovolíte slečno, abych vás vyzval ke hře v šachy? Počasí se jen tak neuklidní a bylo by mi potěšením vás zabavit,“ ozval se nad dívkou mužský hlas. Vzhlédla. Stál před ní poměrně vysoký světlovlasý muž a prohlížel si ji.

„Nenudím se a nechci hrát,“ zavrtěla hlavou.

„Ten déšť bude určitě trvat dlouho, jste si jistá, že to nechcete zkusit?“ muž stále neodcházel, „pokud neznáte pravdila, rád vás s nimi seznámím.“

„Hrát umím, ale nemám chuť,“ Caroline se odvrátila. Ten muž byl nepříjemně vtíravý, na její vkus. Jednou řekla ne a to by mělo stačit. Ten člověk se však nehodlal vzdát tak lehce. Posadil se naproti dívce a rozložil na své polovině šachovnice černé figurky.

„Pak mám pro vaši odmítavost už jen jediné vysvětlení a to, že se mě bojíte,“ postrčil k ní karbičku s druhou herní sadou.

Caroline zatnula zuby a vydechla. Zůstala pamětliva toho, jak se má chovat a odpověděla muži: „Ve slušné společnosti bývá zvykem, že se muž představí, než se pustí do řeči s dámou. Navíc gentleman ji nikdy k ničemu nenutí.“

„Omlouvám se vám za fatální chybu,“ muži zacukaly koutky, když se natáhl přes stůl pro Carolininu ruku, aby ji mohl políbit, „William Higgins. Doufám, že teď se mi dostane té cti a vy mi sdělíte své jméno.“

„Myslím, že to neudělám,“ Caroline mu ruku vytrhla.

„Pak si se mnou alespoň musíte zahrát, abyste tu donebevolající neslušnost nějak vyvážila,“ baron se usmíval a rozložil dívce figurky, „začínáte.“

Blonýnka protočila oči a začala se nezúčastněně rozhlížet kolem sebe po vesele hovořících lidech. Déšť venku stále neustával a muž naproti ní seděl s rukama pod bradou a vyčkával, co udělá. Caroline se k němu nakonec znovu otočila a bez jediného slova táhla pěšcem.

***

„Nikdy by mě nenapadlo, že muzeum může být tak zábavné,“ Amber se smíchem prošla kolem sochy egyptské bohyně a otočila se k Isabelle.

„To ani mě,“ její společnici také na tváři zářil úsměv, „ale všimla sis, jak pohoršeně se ta žena dívala?“ Ani si neuvědomovala, že začala přítelkyni tykat.

„Nemám ráda tyhle puritánské paničky, které si myslí, že snědly všechnu moudrost světa,“ mávla Amber rukou a posadila se na lavičku v rohu místnosti, „myslím, že netuší, kdo vlastně jsme.“

„Určitě ne, zjišťovat to, by bylo nad její rozumové schopnosti.“

Obě dívky se znovu rozesmály. Amber začínala mít Isabellu čím dál radši. Musela uznat, že dívka se vyrovná Rosalii a jejím šíleným nápadům a navíc se jí nepokouší předhazovat ženichy. Právě, pochopitelně zcela neúmyslně, shodily z římsy květináč a ten se rozplácl na kamenné podlaze jen pár centimetrů od postarší ženy. Ta na ně ihned začala křičet a gestikulovat deštníkem. Dívky se proto rozhodly urychleně zmizet.

„Myslím, že tuhle sošku si nakreslím,“ rusovláska stále ještě se smíchem otevřela skicák a pořádně si prohlédla malého Anubise ve vitríně jen pár kroků od její lavičky.

„Proč právě toho nejohavnějšího boha ze všech?“ Bella nakrčila nos a prohlédla si sošku ze všech stran.

„Náhodou je krásný,“ ohradila se Amber, „nerozumíš umění.“

„To jsem vám sama řekla,“ usmála se dívka, „prostě se mi něco líbí nebo ne. A tahle psí hlava je příšerná.“

„Je šakalí,“ opravila ji rusovláska automaticky.

„Co na tom záleží?“ Isabella pokrčila rameny, „co kdybyste raději udělala můj portrét.“

„Nebuďte netrpělivá,“ Amber rychlými tahy črtala Anubisovi proporce, „slíbila jsem, že vám ho udělám, ale teď jsme v muzeu, takže si chci nakreslit něco z expozice. Než se vdáte, budete ho mít. Ale před chvílí jsme si přeci tykaly. Nemůžeme u toho zůstat?“

„Pochopitelně,“ usmála se Bell, „ale pokud mám čekat, dokud se nevdám, nemusela bych se dočkat ještě pěkně dlouho.“

„Dočkáš se,“ rusovláska se rozesmála a začala stínovat bohovi hlavu. Isabella ji chvíli hleděla pod ruku a pak s povzdychem načala nové téma: „Jdeš se večer podívat do opery?“

„Ano,“ dívka přikývla, „otec byl pozván nějakým svým známým do jeho lóže a bere nás sebou.“

„Myslím, že představení bude stát za to.“

„Co to vlastně je? Připouštím, že jsem se příliš nezajímala, jaký repertoár Londýnská opera uvádí.“

„Don Giovanni,“ usmála se Isabella, „jedna z Mozartových oper.“

„Slyšela jsem o ni,“ Amber dokončila několik posledních tahů na Anubisově těle, „to je víděňský propadák.“

„To je už víc jak dvacet let,“ Bell si zastrčila pramínek vlasů za ucho, „skončila jsi?“

Amber potřásla hlavou a zvedla se. Přítelkyně ji okamžitě chytila za ruku a vedla k dalším starověkým skvostům. V několika dalších sálech se dívky mohly obdivovat řeckým vázám různých tvarů a barev. Rusovláska měla nutkání si jich několik nakreslit, ale Isabella mlela jako kolovrátek a skoro se nezastavovala. Amber tedy poslušně kráčela za ní, poslouchala její povídání, na které čas od času přikývla a kochala se pohledem na vystavené exponáty.

***

Sabina hrála v salóně na klavír se skrývanou zuřivostí. Před chvílí se vrátila z hodiny zpěvu a teď byl čas na trénování hry. Spíše než koncert však dnes její preludování připomínalo letní bouřku. Dívka byla v mimořádně špatné náladě. Celá rodina se večer chystala do opery, jen ona musela pochopitelně zůstat doma. Matka ji odmítla vzít na představení, přestože věděla, že Mozart je jejím zamilovaným skladatelem. A z toho jediného prostého důvodu, že ještě nebyla uvedena do společnosti.

Udeřila do klaviatury možná až příliš prudce a ta znatelně zanaříkala. Baronesa vzhlédla od vyšívání: „Ale no tak, drahoušku, ten klavír ti jistě nic neudělal.“

Sabina něco zasyčela a pustila se do Requiem. Hrála ho vždycky, když se její nálada ocitla na bodu mrazu. Matka s povzdechem odložila výšivku vedle sebe: „Sabino, už jsem ti jednou vysvětlila, že do opery prostě nemůžeš.“

„Nehápu proč,“ ohradila se dívka ublíženě.

„Protože jsi nebyla uvedena do společnosti. Jsi příliš mladá.“

„Nenávidím ty hloupé konvence,“ Sabina se prudce vztyčila, „jenom proto, že mi nebylo patnáct, nesmím se jít podívat na Mozartovu operu.“

„Už sám námět toho představení není nic pro mladé dívky,“ zkusila to baronesa znovu.

„No jistě, vy si vždycky najdete ten úplně nejhloupější důvod, proč mi něco zakázat!“ vyprskla Sabina.

„Prostě nikam nepůjdeš a basta!“ matka se na dívku přísně podívala. Ta si jen odfrkla a odkráčela ze salónu.

***

Fredericovi už šla ze všech těch čísel hlava kolem. I přes snahu otce a jeho pomocníku si nebyl schopen zapamatovat, který sloupec co znamená, a baronet ho nakonec poslal domů. Nemusel to říkat dvakrát. Mladík se vydal na Stapleské náměstí s ohromnou chutí.

Venku se ochladilo, ale naštěstí přestalo pršet. Na ulicích se míhali lidé a obratně se vyhýbali loužím. Mladík se proplétal mezi chodci. V půli cesty ho však napadlo, že doma vlastně ani nemá co dělat a změnil směr. Jeho novým cílem se stal pánský klub. Byl akorát tak čas, dát si v něm oběd a v příjemné společnosti si vykouřit doutník.

Lokaj mu ve dveřích odebral klobouk a kabát a zavedl ho do jídelny, kde se shromáždila početná společnost. Vařilo se tady mimořádně dobře, proto spousta mužů dávala přednost zdejšímu prostředí před pohodlím domova a manželkou na druhé straně stolu.

„Simpsone, rád tě zase vidím,“ Richard Barckley přistoupil k mladíkovi a stiskl mu ruku. Právě on patřil ke spokojeným ženáčům, kteří stereotypní domácí prostředí občas rádi vyměnili za pánskou společnost. Frederic odpověděl kývnutím hlavy ještě na několik dalších pozdravů a posadil se. Muži kolem něj se sdružovali do hloučků a tiše spolu hovořili. Ukázalo se, že hlavním tématem je pohyb financí na burze.

„Ať se vrtnu, kam chci, všude se mluví jenom o penězích. Celé dopoledne jsem strávil v otcově kanceláři a snažil se pochopit nepochopitelnou změť čísel. Jeden by si myslel, že alespoň u oběda budu mít klid,“ promluvil otráveně Fred směrem k příteli.

„Finanční politika a politika vůbec je vždycky na přetřesu,“ pokrčil Richard rameny, „jak se má tvoje sestra? Chystá se večer do opery? Rosalie doufá, že se tam s ní potká.“

„Ano, Amber by si nenechala operu ujít. Miluje hudbu.“

„Bude to podle všeho skvělá podívaná,“ usmál se Richard, „sejde se tam obrovská společnost. Dona Giovanniho chtějí vidět všichni.“

„Pokud mám mluvit za sebe, rád bych si to potěšení odpustil, ale otec nedá jinak, než že musím doprovodit své sestry. Pozice staršího bratra je složitá.“

„Je určitě jednodušší než pozice manžela, to mi věř,“ zasmál se Richard, „dokud jsi svobodný, ženy ti motají hlavu a ty motáš hlavu jim, ale jakmile se nějakou necháš ulovit, nepustí tě ze spárů.“

„Vždycky jsem si myslel, že Rosalie je příjemná manželka,“ pobaveně se ušklíbl Frederic.

„Rosalie je velmi náladová. Občas je lepší se jí vyhnout. Dej na mé rady a nežeň se.“

Frederic zavrtěl hlavou a začal se věnovat předkrmu, který před něj právě jeden z číšníků postavil. Rozhodně neměl v úmyslu přivézt si z Londýna ženu. Jeho staromládeneckému životu nebylo co vytknout. Pokud se nemusel mořit s účetnictvím.

***

Caroline se vrátila domů v nevrlé náladě. Litovala, že se nechala přinutit k šachové partii, kterou prohrála na celé čáře. Pan Higgins byl brilantním šachystou a nezaváhal ani na okamžik. Využil každé její chyby a svojí hrou absolutně pohřbil veškeré dívčiny naděje na vítězství. Tvrdohlavá Caroline prohrávala nerada a tak drtivá porážka byla pěkně ledovou sprškou pro její ego.

Když vstoupila do domu, viděla Sabinu s nasupeným výrazem opouštět salón. Odložila deštník a rukavice a vydala se tam. V místnosti našla pouze vyšívající matku.

„Stalo se něco?“ natáhla ruce ke krbu a otočila k matce hlavu.

„Sabina se zlobí, že nemůže jít večer do opery,“ odpověděla baronesa stručně.

„Mileráda jí přenechám svoje místo,“ ušklíbla se Caroline.

„Je moc mladá na uvedení do společnosti. Není vhodné, aby se vystavovala v opeře. Což o tobě neplatí. V Londýně nejsme každý den, měla by sis zdejší pobyt užívat.“

„Nemám ráda divadlo,“ ohradila se Caroline.

„Ale večer do něj půjdeš,“ pokrčila její matka rameny a dál se věnovala vyšívání. Blondýnka byla v náladě kdy by nejraději odsekla něco nepatřičného, ale zarazila se včas. Rozhodně se nechtěla podobat svojí drzé sestře. Amber vždycky zkoušela trpělivost rodičů nevhodnými poznámkami. Ona se nehodlala snížit na nejí úroveň.

Klaply domovní dveře a ta, o které právě přemýšlela, vstoupila do místnosti. Pozdravila se s matkou a usedla do křesla před krbem.

„Jaká byla návštěvu muzea?“ baronesa zapíchla jehlu do výšivky a vzhlédla k dceři.

„Zajímavá,“ usmála se Amber, „Isabella je velmi příjemná společnice.“

„O tom nepochybuju, chová se přesně jako Rosalie,“ ušklíbla se Caroline.

„Nikdo tě neprosí, abys s ní někam chodila. Mimoto, projevila zájem o přátelství se mnou, ne s nudnou jeptiškou,“ pohlédla rusovláska na sestru.

„O takovu přítelkyni rozhodně nestojím,“ Caro nakrčila nos, „nespoutaná a drzá přesně jako ty. Určitě má absolutní neúctu k jakýmkoliv pravidlům.“

Amber si musela zkousnout ret, aby nevyprskla smíchy. Při té poznámce si vzpomněla na příhodu s květináčem. Pravda, Isabella byla živá, ale její temperament si s tím Ambeřiným v ničem nezadal. Byla to společnice, kterou ve městě potřebovala a navíc přítelkyně. Rusovláska měla za to, že všichni Carolininy přátelé, pokud by nějaké měla, by museli být upjatí nudní lidé, velmi podobní její sestře.

„Závidíš, jen proto, že sama žádné nemáš,“ ušklíbla se. Blondýnka zavrtěla hlavou: „Jdu se převléct k obědu.“ Potom zmizela ve dveřích. Amber okamžitě zaujala její místo před krbem, aby se trochu ohřála. Po pár minutách se na doporučení matky i ona odešla převléknout.

***

Ve foyer opery se tísnil početný dav. Veškerá londýnská smetánka se shromáždila, aby zhlédla Dona Giovanniho. Amber v tom houfu pátrala po známých tvářích. Byla si jistá, že tady někde najde Rosalii a také Isabellu. Její hledání se však setkalo s nezdarem. Nechala se tedy od bratra odvést do příslušné lóže a posadila se.

Jejich místa jim nabídl lord Falconer. Otcův dávný známý, který se nemohl na představení dostavit a nechtěl lóži nechat jen tak propadnout. Amber mu byla vděčná. Na představení se těšila. Opřela se o zábradlí a naklonila se. Celé přízemí bylo zaplněno do posledního místa. V ostatních lóžích i na balkonech sedělo mnoho dalších lidí.

Amber našla Rosalie. Kývla ji na pozdrav hlavou. Seděla v protější lóži s Richardem a pane Redfordem a ještě několika dalšími lidmi, které dívka neznala. Přítelkyně i oba pánové ji pozdravili a Rosie naznačila, že o přestávce ji v její lóži navštíví. Na víc nebyl čas, protože se zvedla opona, zazněly první tóny a na jevišti se začal odehrávat příběh slavného svůdníka.

Celé první dějství seděla Amber bez pohnutí s pohledem upřeným před sebe. Osud dona Giovanniho si ji získal, přestože se muž choval jako prorardník. Když opona klesla, jakoby se probrala z transu, do kterého ji příběh uvrhl.

Vyšla z lóže do foyer, aby tady počkala na Rosalie a mohla s ní o opeře porozprávět. Byl to ale úplně jiný hlas, který ji přiměl se otočit: „Slečna Simpsonová. My dva na sebe máme skutečně zvláštní štěstí.“

„Nenazvala bych to štěstím, pane Jennigsi,“ Amber se uklonila.

„Jak se vám líbí opera?“ vikomt se s ní dal do řeči, jakoby nic. Několik lidí se na něj ohlédlo. Bylo skutečně vzácné, když věnoval svoji pozornost ženě. Ještě k tomu neprovdané.

„Přesně odráží můj názor na muže,“ ušklíbla se rusovláska, „a vám?“

„Naprosto přesně odráží můj názor na ženy,“ zopakoval pobaveně s menší úpravou její větu.

„Takže myslíte, že ženy jsou zrádné a pomstychtivé?“ Amber povytáhla obočí.

„A vy, že muži jsou přelétaví, sebestřední a lstiví?“ odpověděl otázkou.

Dívka se usmála: „Ano, příběh trochu přehání, pokud jde o ženy. Ale muže vystihuje naprosto přesně.“

„Teď jste mě ranila,“ vikomt se teatrálně chytil za srdce.

„Snažte se to přežít, nerada bych vás tady křísila,“ odsekla Amber potlačujíc smích.

„Myslím, že vy byste mi pomohla leda do pekla.“

„To je přeci vaše zbožné přání,“ ušklíbla se, „jakpak se tvářil kněz, když jste mu ho vyjevil?“

Pan Jennings se chystal odpovědět nějakou dobře mířenou ranou, ale nestihl to. Vedle Amber se totiž najednou objevila Rosalie v doprovodu manžela a pana Redforda.

„Lorde Barckleyi, lady, pane Redforde,“ uklonil se vikomt a sotva stačili nově příchozí odpovědět na pozdrav, vytratil se jako pára nad hrncem. Litoval, že přišli, protože překazili jeho zábavu. Slečně Simpsonové se podařilo už podruhé v krátké době vyjít z jejich rozhovoru vítězně. A to tozhodně nemohl nechat jen tak.

„O čem jste se bavili?“ zajímala se Rosalie pohotově.

„Vyměňovali jsme si názory na operu,“ zasmála se Amber, „pan vikomt má ke klasické tvorbě velmi svérázný postoj. Jak se daří, pak Redforde?“

„Výtečně a vám?“ muž se na ni přátelsky usmál.

„Velmi dobře,“ usmála se dívka, „co si myslíte o Donu Giovannim?“ Rozproudil se hovor o představení a teprve těsně před druhou půlkou se Amber vrátila do lóže, aby ji mohla v klidu doposlouchat. Snadno se znovu ponořila do příběhu, který si ji získal a zaposlouchla do Mozzartovy hudby, která musela chytit za srdce každého. Pokud ten každý nebyla Caroline bez zájmu pozorující dění na jevišti. Amber litovala, že Sabina nemohla jít do divadla s nimi. Určitě by si představení naplno užila.

Po skončení druhého dějství se baronet zastavil na kus řeči se známými a Amber toho využila, aby si promluvila s Isabellou. Dívka byla představením nadšená. Líčila všechno, co se odehrálo, jako by snad ostatní přítomní kus právě nezhlédly. Po pár minutách však byly všechny potřebné zdvořilosti vyměněny, baronet naložil svoji rodinu do kočáru a zamířil směrem k jejich pronajatému domu.

BlueBoard.cz

—————————————————————-

—————————————————————-