Renčina červená knihovna

Příjemné ráno,

jako obvykle pro vás mám nové pokračování Kdo s koho, tentokrát bohužel o něco kratší, kvůli předcestovním přípravám a bez ankety. Možná nějaká přibude příště, ještě uvidím. Ale ať tu zbytečně dlouho neřečním, příjemné počtení.

Vaše C.ind.ere.lla

***

Amber počkala, až Frederic odejde z domu a matka s Caroline se usadí v salónu. Sabina už tam byla a cvičila stupnice, otec jako obvykle vyrazil do kanceláře. Dívka znovu rozložila lístek a přelétla ho očima. Udělala to od chvíle, co vstala, už několikrát a na papíru se to začínalo podepisovat. V záhybech se pozvolna trhal.

Přestože ještě večer byla Amber pevně odhodlána na schůzku dorazit, teď už si nebyla jistá, jestli je to tak dobrý nápad. Chvíli váhavě přecházela po jídelně a sledovala hodiny na krbové římse. Vikomt neudával žádný konkrétní čas. Psal pouze dopoledne. To byla dost široká doba. Mohl myslet devět stejně jako půl dvanácté. Velká ručička se mezitím přemístila k devítce. Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na jedenáct. Amber se na ně podívala, pak pokývala hlavou a rázným krokem zamířila do salónu.

„Vyšla bych si na procházku, smím?“ posadila se vedle matky a zahleděla se na její ruční práci.

„Jistěže,“ baronesa se usmála a vyhlédla z okna, „počasí dneska vypadá slibně. Ale nezapomeň se vrátit k obědu.“

„Děkuji,“ Amber matku spěšně políbila na tvář a vyšla ze dveří. Po schodech do prvního patra doslova vyletěla. Chtěla se na procházku připravit, než si to zase stači rozmyslet. Vzala si kabát, klobouk a rukavice a už byla na zpáteční cestě do haly.

Jen pár minut před jedenáctou se dívka objevila před domem a odbočila k Britskému muzeu. Na ulicích panoval obvyklý denní shon. Rusovláska lidi míjela a soustředila se na nadcházející setkání. Čím víc se místo schůzky blížilo, tím větší chuť měla otočit se a vrátit domů. Nechápala, co ji vlastně přimělo k tomu dostavit se. Druhá část jejího já však byla ráda, že se s Oliverem uvidí znovu tak brzy a popoháněla ji vpřed.

Budova muzea už byla na dohled. Aby se dostala do parku rozkládajícího se před ní, stačilo přejít silnici. Rozhlédla se na obě strany, aby ji nesmetl projíždějící kočár, a přeběhla přímo k bráně. Tady si uhladila šaty a vykročila po pískem vysypané cestě k muzeu.

Vikomt už byl na místě. Pohodlně seděl na lavičce s nohama nataženýma před sebe a líně pozoroval své okolí. Když Amber spatřil okamžitě se zvedl a s úsměvem zamířil k ní.

„Skutečně jste přišla,“ zvedl si její ruku ke rtům a zlehka ji políbil.

„Nečekal jste to?“ zhoupla se v kolenou na pozdrav s očima tázavě upřenýma na svého společníka.

„Ve vašem případě jsem si rozhodně nemohl být jistý,“ pokynul jí rukou směrem dopředu po cestě a volným krokem se po ní vydal.

„Proč jste mě sem vůbec vylákal?“ rusovláska se mu držela po boku.

„Abych vás viděl.“

„Viděli jsme se přeci včera,“ namítla tiše.

„Abych vás viděl někde mimo chumel lidí, který se na vás tlačí ze všech stran a dožaduje se vaší pozornosti,“ opravil se se smíchem, „mimochodem, jak se vám líbila druhá půlka představení?“

Amber měla nutkavou potřebu se po něm něčím ohnat, ale ovládla se. Rozhodně se nehodilo, aby na veřejnosti takhle zapomínala na slušné vychování. Oliverovi to pochopitelně neuniklo: „Snad byste mě nechtěla bít?“

„To by vám jedině patřilo,“ odsekla, „Hamleta zjevně znáte zpaměti. Alespoň vaše včerejší zaujetí tomu nasvědčovalo.“ Vikomtovi zacukaly koutky, ale zůstal zticha.

Když Amber viděla, že jí k tomu nic neřekne, rozhodla se vrátit ke včerejšímu rozhovoru: „Proč jste vlastně jel do Brightonu?“ Pochopitelně byla zvědavá, zvlášť když věděla, že se na cestě vyskytly nějaké potíže.

„Vyřídit rodinné problémy,“ odpověděl s téměř neznatelným povzdechem, „buďte ráda, že nemáte zodpovědnost za všechny své sourozence.“

„To ještě neznamená, že s nimi nemám problémy,“ ohradila se.

„Určitě za ně nemusíte platit horentní sumy prohrané v kartách nebo je posílat do vězení,“ znělo to téměř posměšně, ale Amber v jeho slovech cítila skrývanou hořkost. Rozhodně nebyl na své sourozence pyšný, ale očividně ani na sebe, že je nucen uchylovat se k tak radikálním krokům.

„Takže váš bratr…“ nechala otázku nedokončenou a čekala, jestli bude pokračovat. Byl k ní upřímný, ale tato vzájemná důvěra prozatím byla dost křehká a dívka si nebyla jistá, kam až může zajít.

„Je to nezodpovědný floutek. Dělá jen to, z čeho má sám prospěch. A přitom je vynikající ve své profesi. Je právník,“ dodal na vysvětlenou, „ale nezná meze. Pokud zasedne za karty, má za to, že štěstí je na jeho straně a to si myslí až do chvíle, než všechno prohraje a nadělá dluhy, které někdo musí splatit.“

„Copak nemá peníze? Sám říkáte, že je dobrý advokát.“

„Myslíte si, že mu stačí?“ otočil se k ní. Nečekal odpověď, ani ji nemusel sám říkat. Amber dobře věděla, že by bylo příliš optimistické myslet si, že v kartách se dají prohrát jen nízké sumy. Vždyť v klubu, jak tvrdil Frederic, částo vystupovaly částky ke stovkám liber.

Oliver šel zamyšleně dál. Uvažoval o tom, jaká je šance, že se Edmund skutečně dá zavřít do vězení. Moc velké naděje si nedělal. Jeho bratr byl schopen klidně opustit zemi, jen aby se vyhnul potížím spojeným ze zatčením. Neměl dost odvahy zodpovídat se ze svých činů.

„Máte ještě jiné sourozence?“ vrátil ho Ambeřin hlas zpátky do reality.

„Sestru,“ příkývl, „od smrti otce žije na venkově a pečuje o naši nemocnou matku.“

„Proč si nenajmete ošetřovatelku nebo společnici?“ Amber se na něj podívala. V duchu si představovala, jak těžké musí být pro dívku asi jejího věku, snad o málo starší, zůstávat izolovaná od světa na venkovském sídle pouze s matkou. Měla venkov ráda, ale pouze proto, že ji vždy obklopovala spousta milujících příbuzných, takže o zábavu nebyla nouze. Navíc, když zavítala na sezónu do Londýna a poznala zdejší radovánky, venkov jí najednou připadal neskutečně nudný. Pro někoho zvyklého žít ve městě celý život musel být venkov něco jako nechat se pohřbít zaživa.

„Proč?“ vikomt na ni překvapeně pohlédl.

„Vaše sestra přeci žila dlouhou dobu ve městě,“ pokusila se rusovláska uvést argument, který podle ní vysvětloval všechno, „nemyslíte, že je trochu sobecké nutit ji snášet samotu venkovského prostředí? Věřte mi, že vím, jak nekonečné mohou být studené zimní večery.“ Vyčkávavě ho pozorovala a čekala na jeho reakci.

Oliver se usmál: „Nikdy jsem přeci netvrdil, že nejsem sobec. Venkov mi nikdy nepřipadal tak děsivý.“

„To proto, že jste muž a můžete ve chvíli, kdy vás omrzí, naskočit na koně a odjet zpátky do města,“ oponovala mu Amber, „možnosti ženy jsou mnohem omezenější.“ Rozčilovalo ji, že jako dívka má tak malou možnost volby ať šlo o cokoliv a soucítila s jeho sestrou, která neměla jak uniknout z vězení lesů a polí.

„Když myslíte,“ pokrčil rameny, „ale o sobě už jsem tobo navykládal dost. Znám vaši sestru i bratra. Máte ještě další sourozence?“

„Dvě mladší sestry, jednu z nich vdanou,“ odpověděla. Udivovalo ji, jak snadno dokáže smést problémy své sestry. Ale nechtěla se s ním přít. Položil jí ještě pár otázek ohledně její rodiny, ale potom si zvolil úplně nové téma. Vyměnili si názory na umění, divadlo, sbírky Britského muzea a nejnovější knihy. Amber překvapeně zjišťovala, že vikomt je velmi dobrým společníkem, pokud mu na tom záleží. Když svoji obvyklou povýšennost nechal zamčenou doma, měl najednou spoustu světlých stránek, které stály za to poznat.

Dívka si vůbec neuvědomovala, jak čas plyne, takže když konečně zamířila k domovu byly už skoro dvě. Vikomt trval na tom, že ji doprovodí a ona neprotestovala. Jeho společnost jí vlastně byla docela příjemná.

„Doufám, že se lady Barckleyová brzy vrátí a my budeme moci pokračovat v našem souboji,“ otočil se Oliver k Amber, když se zastavili přede dveřmi na Stapleském náměstí.

„Déle jak týden jí to určitě trvat nebude,“ usmála se Amber, „ale jestli se vám nebude chtít čekat tak dlouho, zastavte se na čaj. A vezměte s sebou pana barona.“ Druhého návštěvníka si vyžádala spíše proto, aby měla záminku k popichování sestry. Jí osobně pramálo záleželo na tom, jestli vikomt přijde sám nebo s přítelem. Vlastně by byla radši, kdyby se objevil sám.

„Tak tedy zítra?“ Oliver jí na rozloučenou znovu políbil ruku.

„Ráda vás uvidím,“ rusovláska přikývla a vyšla schody. Vikomt počkal, až zmizí za dveřmi, a pak se vydal k domovu.

***

O pár desítek mil dál seděl za stolem mladík a hypnotizoval dopis ležící na dřevěné desce. Edmund Jennings měl před sebou soudní předvolání a právě zvažoval své možnosti. Pochopitelně mohl utéct a ze všech povinností se vyvléci. Nebo mohl jít před soud a být odsouzen k několika měsícům vězení. Ta první možnost mu zněla o dost lákavěji.

Prozatím na něj nebyl vydán zatykač, nespáchal žádný trestný čin. V případě, že by odjel, však potřeboval peníze k uhrazení cestovních výloh. To byl problém. Jeho osobní finance se už dávno rozkutálely a silně pochyboval o tom, že ve městě se najde někdo ochotný mu půjčit.

Přitáhl si k sobě čistý list papíru, brk a lahvičku s inkoustem. Na chvíli se zamyslel a potom se svižně pustil do psaní. Netrvalo to ani pět minut a celý papír byl popsán drobným, i když nijak zvlášť úhledným, písmem. Edmund si po sobě list přečetl, aby si ověřil, že vyznívá přesně tak, jak má. Nenašel žádnou zásadní chybu, takže dopis složil, roztavil pečetní vosk a do změklé hmoty otiskl svůj prsten.

„Hej, kde jsi?“ zakřičel na svého majordoma.

„Volala jste mě?“ do místnosti se přišoural starý muž.

„Jistě, koho jiného,“ utrhl se na něj mladík. Hloupé otázky personálu ho rozčilovaly. „Tohle pošleš.“

„Expresem?“ dotázal se muž a dopis si převzal.

„Ne, stačí normální poštou,“ usoudil Edmund. Vstal od stolu, předvolání, které na něm leželo, si strčil do kapsy a vyrazil z místnosti. Ve dveřích se ještě otočil: „Na večeři se neobjevím.“ Majordomus se uklonil a začal se šourat za svými povinostmi. Mladík sebral klobouk a rukavice a vyrazil z domu.

***

„Kdes byla tak dlouho?“ ozvala se Sabina od piána, sotva Amber vstoupila do salónu.

„Na procházce,“ usmála se na ni sestra. Měla bláznivou chuť všemu se smát, i když vůbec nevěděla, z čeho pramení. Dopolední rozhovor s vikomtem ji zvedl náladu.

„Za chvíli se bude podávat oběd,“ upozornila ji matka, odložila vyšívání a opustila místnost. Caroline si sestru přeměřovala nepříjemným pohledem, který jasně říkal, že nevěří, že během procházky neprováděla nic nekalého. Amber to přešla. Nemělo smysl se s Caro dohadovat a dokud nezačne sama, rozhodla se dívka mlčet.

O zítřejší plánované návštěvě se zatím nezmínila. Měla za to, že pro sestru bude mnohem větší šok, když se baron Higgins objeví nečekaně a nechtěla jí dát šanci se na něj připravit nebo se nějakým způsobem vykroutit. Těšila se na sestřinu reakci, až zítra vejde do salónu.

„Isabella tě zdraví a zve na čaj,“ přitočil se k sestře Frederic, který už se vrátil z návštěvy, „nás oba,“ dodal spiklenecky.

„Kdy?“ Amber se k němu obrátila, „a co říkala na svůj portrét?“

„Že je skvělý,“ zasmál se mladík, „nic jiného se ani nedalo čekat. A neurčila, kdy přesně za ní máš přijít, jen, že tě mám přivést s sebou.“

„Aha, takže to pozvání platí spíš tobě než mně,“ rusovláska se pobaveně zasmála, „v tom případě ho ovšem určitě využiju.“

„Platí nám oběma,“ opravil ji Frederic, aby zdůraznil, že mu na Isabelle nezáleží zase tolik, kolik sestra myslí. Jeho sestra jen mávla rukou na znemení, že dobře ví, co se mu honí hlavou. Bylo jasné, že Fred Bellu přinejmenším obdivuje, i když zatím ještě netušila do jaké míry.

Známý zvonek oznámil podávání oběda. Všichni se ze salónu přemístili do jídelny, kde už bylo prostřeno. Rozhovor u jídla se točil převážně kolem nejnovějších vzorů látek a nových pařížských klobouků. Amber ho nijak zvlášť nevnímala. Pouze ve chvíli, kdy se na ni matka otočila s přímou otázkou, odpovídala přiměřeně nadšeně. Skutečné myšlenky se jí toulaly někde úplně jinde.

Po obědě se rodina vrátila do salónu. I přes Sabininy protesty ji Amber vystrnadila od klavíru, do ruky jí vtiskla knížku francouzských veršů a za nástroj zasedla sama. Chvíli se jenom nahodile probírala klávesami, jako by se rozhodovala, co zahrát, a nakonec spustila Mozarta. To byl skladatel, který se jejich domem ozýval nejčastěji. Vzhledem k jeho neuvěřitelně hravým skladbám se nebylo čemu divit.

Amber hrála po paměti a prsty tloukly do kláves spíše automaticky, takže se dívka nemusela nijak zvlášť soustředit. Místo toho přemýšlela o dnešním dopoledni. Ať chtěla nebo ne, začínala se cítit vikomtovi stále blíž. Měla pocit, že do toho muže, kterým dneska byl, by se mohla velmi snadno zamilovat. Už k tomu měla nakročeno. Některé jeho názory a hlavně vystupování ji přesto stále rozčilovaly. Zvláště přezíravý postoj k ženám. Ačkoliv k ní se poslední dobou choval poměrně pozorně, to co jí dnes řekl o své sestře, jasně naznačovalo, že dost dobře nechápe postavení ženy ve společnosti.

„Ach bože, nemůžeš zahrát něco jiného?“ vytrhla ji Caroline za zamyšlení.

„A co by sis představovala?“ odsekla Amber, aniž by skladbu přerušila.

„Cokoliv, co nebude Mozart. Mám ho plné zuby!“ blondýnka se opřela v křesle.

„Můžeš něco zahrát sama,“ Ambeřiny prsty se zastavily a dívka uvolnila sestře místo. Caroline se ke klavíru nijak zvlášť nehrnula. Hrát se jí nechtělo, ale Amber jí nedala příliš na výběr. Posadila se tedy k nástroji a spustila skladbu dle vlastního výběru. Rusovláska ji podle poslechu znala, ale byla příliš líná přemýšlet. Opřela si hlavu a znovu se ztratila v myšlenkách.

***

Edmund rázoval po ulici přímo k budově soudu. I přes absolutní nechuť se nakonec rozhodl pro vězení. Nyní směřoval k panu Brownovi, protože považoval za mnohem důstojnější přijít před soud sám než se nechat v nepřítmnosti odsoudit a potom potupně odvést biřici. Navíc, když pořádně zvážil všechna pro a proti, z vězení by mu mohly kynout i určité výhody.

Oliver se zapřísahal, že za něj už nic platit nebude, čemuž se ovšem nedalo příliš věřit. Edmund věděl, že bratr ho nenechá hnít ve vězení navěky a nejúčinnější způsob, jak ho dostat ven, je vypořádat se s věřiteli. Mimoto, pokud si nějaký čas pobude v chládku, možná potom dostane nazpět přiměřenou rentu, ze které by mohl profitovat. A navíc, rozhodně by neprospělo jeho dobrému jménu a důvěryhodnosti, kdyby se s bratrem rozkmotřil.

Když na to přišlo, všechny Edmundovy důvody nebyly jenom prospěchářské. Měl svého bratra vlastně rád a nerad by ztratil příbuzného. Starší bratr mu už mnohokrát pomohl z problémů a bylo jen otázkou času, kdy pohár jeho trpělivosti přeteče. Edmund měl riskování v krvi, stejně jako jeho otec, takže si s Oliverovou trpělivostí pohrával tak dlouho, až překypěla. Stalo se to právě teď a neexistoval žádný způsob, jak tomu zabránit.

Mladík stanul před budovou, ke které směřoval. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. Jako Oliver před pár dny, i on se nechal nasměrovat k panu Brownovi.

„Pan Jennings,“ právník vzhlédl od stolu a ukázal židli před sebou, „přeji vám krásné odpoledne.“

„To jak pro koho,“ utrousil Edmund tiše spíše sám pro sebe, pozdrav oplatil a posadil se.

„Jdete za mnou ve věci vašeho sporu?“ pan Brown se začal probírat papíry před sebou.

„Nenazval bych to sporem. Vlastně jsem vás přišel požádat o laskavost.“

„Ano?“ pan Brown tázavě zvedl obočí, „jestli potřebujete obhájce, upozorňuji vás,…“

„Můžu se docela dobře obhajovat sám,“ skočil mu Edmund do řeči, „chtěl jsem vás poprosit o zrušení soudního přelíčení.“

„Z jakého důvodu?“ advokát se předklonil a podepřel si bradu rukama.

„Vy jste přeci právník, pane Browne, takže víte, jak je těžké vydobít si dobré jméno. Myslím, že advokát soudící se kvůli dluhům nevyvolává v lidech příliš důvěry. Pochopitelně bych byl raději, kdyby se o tom nikde moc nemluvilo.“

„Takže chcete uzavřít s druhou stranou dohodu o odškodnění?“

„Myslím, že by se to tak dalo nazvat,“ připustil Edmund a vyčkával, co mu muž sdělí dál.

Pan Brown uvažoval. „Dobře,“ pronesl po chvíli, „můžu poslat obsílku vašim věřitelům, se kterými potom sepíšeme dohodu o odstraňování vašich dluhů. Vše ale bude záležet na jejich vyjádření. Souhlasíte?“

„Ano, naprosto,“ Edmund věděl, že nemá na výběr, „velice vám děkuji.“ Zvedl se a opustil Brownovu kancelář. Jakmile byl zpátky na ulici a soudní budovu nechal za sebou, stočil své kroky ke klubu.

—————————————————————-

—————————————————————-