Renčina červená knihovna

Příjemné ránko,

vždycky tak nějak přemýšlím, jak se vypořádat se stresem. poslední dobou mám pocit, že je toho na mě moc a že nestíhám ani polovinu toho, co bych měla. Natož aby mi zbyl čas na nějakou zábavu. Aspoň u psaní se můžu trochu odreagovat, takže si užijte čtení.

Vaše C.ind.ere.lla

P.S.: Pořád můžete vymýšlet kostýmy na maškarní.

 ***

Caroline se vrátila domů ve zvláštní náladě. Zakázané ovoce každého láká, ale jeho chuť je zrádná. Dívka si připadala jako omámená. Na jednu stranu pociťovala vinu za nesprávné chování, zlobila se sama na sebe a na stranu druhou konečně začínala chápat sestru.

Když ji William doprovodil až ke dveřím a políbil jí ruku, nebyla ani schopná zvednout k němu oči. Měla strach, že by zrudla do krvava hanbou z toho, co mu dovolila. Nechtěla, aby si o ní myslel, že je slabá, když tak snadno podlehla a že si s ní může dělat, co chce. Beze slůvka rozloučení proto zmizela za dveřmi.

V chodbě se s úlevou opřela o zeď, zavřela oči a zhluboka dýchala. Tohle se nikdy nemělo stát. Ale přestože její hlava to moc dobře věděla, tělo by se nebránilo dalším polibkům. Přiložila si prsty ke spánkům. Jak může na něco podobného vůbec myslet? Copak už ten jeden nebyl dost špatný? To Amber se chovala jako běhna, ne ona.

V duchu napočítala do deseti, aby vyhnala všechny nepříjemné a dotěrné myšlenky na dnešní vyjížďku. Baron to musel plánovat, vždyť se královsky bavil jejím odhodláním dokázat mu, že se nebojí jezdit. Věděl, že se jeho výzvy chopí. Dostal ji přesně tam, kde ji chtěl mít.

Zaťala ruce v pěst. Skutečně je tak snadno zmanipulovatelná? A proč ji ten hloupý polibek navíc tolik vyvádí z míry? Dovolila to. Vztekle uhodila do zdi. Nebyla o nic lepší než Amber.

Nesmí připustit, aby s baronem Higginsem zůstala ještě někdy o samotě. Musí mu dát jasně najevo, že dnešní vyjížďka byla jeden velký omyl. Byla odhodlaná chovat se k němu pokud možno co nejpřezíravěji, aby nemohl využít situace ve svůj prospěch. Její dobrá vůle, kterou pro jednou projevila, se jí hrubě nevyplatila

„Jsi doma nějak brzo,“ na schodech se objevila Amber. Caroline sebou trhla a prudce se k ní obrátila. Doufala, že si sestra nevšimla, jak je rozrušená. Ale pokud ano, nedala to na sobě znát. Sjela ji pohledem, aby se ujistila, že se jejím šatům nic nestalo a vešla do salónu. Za chvilku už se odtamtud ozval klavír.

Caro si stáhla rukavice a odložila je na stolek. Úplně zbytečně si uhladila šaty a následovala Amber. Dívka přehrávala nějakou skladbu a potichu si při tom broukala. Blondýnka se posadila, znovu urovnala šaty a vzápětí se za to v duchu proklela. Jestli bude jednat tak roztržitě, její sestra za chvíli zjistí, že je něco v nepořádku. A s její inteligencí nebude trvat dlouho, než si dá dvě a dvě dohromady. Takovou ostudu by Caro nepřežila. Sepjala si tedy ruce v klíně a s pohledem upřeným z okna na Amber promluvila: „Co jsi dělala celé dopoledne.“

„Pokoušela se vymyslet nějaký převlek na maškarní ples,“ pokrčila rameny.

„A?“ blondýnka se na ni podívala.                 

„A nic,“ Amber se pobaveně ušklíbla, „nějak nejsem schopná přijít s ničím vhodným a přitom originálním.“

Vymyslíš něco i pro mě,“ Caroline to jednoduše oznámila. Nezajímalo jí, jestli se do toho sestře chce nebo ne. Pořád ještě u ní měla dluh.

Rusovláska se zasmála a přikývla. Něco podobného čekala. Doufala jenom, že to Caro bude stačit, aby mlčela. Tak strašný přestupek, aby za něj musela platit víc než je nutné, přeci neudělala. Společnost by na to nejspíš měla jiný názor, ale na tom nezáleželo. Vůbec se jí to netýkalo. Smetánka sama byla zkažená do morku kostí. Jen si ráda hledala záminky, aby dokázala, že existují i horší než jejich prohřešky.

Amber dobře věděla, že bohaté londýnské paničky si hledají stejně bohaté a vlivné milence a všichni nad tím přivírají oči. Nebylo spravedlivé, že vdaná žena mohla téměř beztrestně provozovat, cokoliv si zamanula, ale pro svobodnou dívku se to neslušelo.

Caroline si vzala výšivku a zapíchla do ní jehlu. Pořád byla v jezdeckých šatech a Amber měla chuť poslat ji, ať se převleče, ale něco ji zadrželo. Sestra vypadala poměrně rozzlobeně, i když dívka netušila, proč tomu tak je. Jestli za její špatnou náladu může vyjížďka s baronem, nejspíš by se rozčílila ještě víc, kdyby jí ho nějakým způsobem připomněla. Raději proto mlčela a přehrávala skladbu.

***

Frederic se se smíchem sbíral ze země a pomáhal na nohy i Isabelle. Neúmyslně se mu podařilo vjet na nějaký podivný hrbol a ztratit rovnováhu. Protože Bella se ho držela jako klíště, poroučeli se na led společně.

„Jsem nešika, omlouvám se,“ nasadil kajícný výraz a opatrně dívku přidržel, aby znovu nespadla.

„Vždyť se nic nestalo,“ Bella si oprášila ledovou drť ze sukně a usmála se. Všude okolo se váleli po zemi méně zdatní bruslaři, takže nevypadali tak zvláštně, aby na sebe upozorňovali. Dívka sice pochybovala, že by se někdo zbytečně namáhal a vybral si za objekt zájmu právě ji, ale přesto bylo lepší zůstat obezřetný.

„Už víte, za co se převlečete k Fitzroyovým?“ zeptal se Frederic, když už znovu bruslili kolem dokola.

„Ještě ne, ale jsem si jistá, že na něco včas přijdu. Zajímalo by mě, co letos uvedou jako senzaci sezóny.“

„Senzaci sezóny?“ mladík povytáhl obočí. O něčem podobném zatím neslyšel. Na venkově to nebylo zvykem a ve městě trávil první sezónu.

„Ano,“ dívka se zasmála, „každý rok si Fitzroyovi vyberou nějakou úžasnou novinku, kterou je potřeba sdělit světu – třeba zasnoubení, nové obchodní partnerství nebo něčí bankrot. Ovšem musí se jednat o skutečnou senzaci. Něco, co se denně nestává, nebo něco neočekávaného. O půlnoci, když spadnou masky, a tím skončí hra na schovávanou, odhalí skutečnou tvář některého z přítomných.“

„To je zvláštní zvyk.“

„Možná,“ připustila, „ale je to zábava. Zvláště pak očekávání toho, co přijde. Mnozí se, snad i oprávněně, děsí nejhoršího, a pak se jim ohromně uleví, když to není jejich jméno, které zazní.“ V duchu se zaobírala myšlenkou, že by to mohla být Amber a vikomt Jennings, kdo se letos dostanou do popředí zájmu. Málokterá žena, jestli vůbec nějaká, totiž předtím stála vikomtovi za to, aby ji bavil. Protože však nechtěla zbytečně zacházet do neopodstatněných úvah, otočila se s otázkou k Fredericovi: „Vy už máte kostým?“

„Spoléhám na to, že Amber ho vymyslí za mě. Nemám talent na podobné věci,“ šibalsky se ušklíbl. Sestra určitě nebude nic namítat proti návrhu navíc. A kdyby ano, určitě ji nějak přesvědčí

„Nechcete si dát horkou čokoládu? Musíte být úplně zmrzlá,“ navrhl mladík po dalším kolečku a vyčkávavě si ji prohlížel. Už skoro necítil nohy, venku byl nepříjemný mráz. Občerstvení v kavárně by mu rozhodně přišlo vhod a jí bezpochyby také.

„Ráda,“ usmála se. Dojeli ke břehu a vyměnili brusle za boty. Po poměrně dlouhé době na ledě se Isabella cítila na zemi nejistá. Zdálo se jí, že se při chůzi houpe a nějak jí chyběly úzké nože bruslí. Byl to však jen počáteční pocit a brzy přešel.

Kráčeli volným krokem ven z parku a na hlavní ulici, kde se na ně ze všech možných stran usmívala okna kaváren. V jedné malé s dostatečným prostorem pro soukromí se usadili a objednali si.

„Proč vlastně žijete s babičkou?“ obrátil se k ní Frederic, když jim přinesli kouřící šálky.

„Abych jí dělala společnost,“ pokrčila rameny, „a trávila co nejvíce času v Londýně. Moje matka si přeje, abych využila všech možností, které mi město skýtá. Vyrůstala na venkově, a tak si myslí, že si podobně nudný život nezasloužím.“

„Venkov může být velmi vzrušující,“ namítl. On sám město rád neměl. Večírky ho unavovaly a nedokázal se najít ani v bezduché konverzaci. Užíval si snad jedině plesy, protože divadlo šlo také zcela mimo něj. Přestože jeho sestra byla schopná básnit i představení třeba celé hodiny, on se jen těžko ovládal, aby nezíval nudou.

Nerušeně si povídali víc jak půl hodiny. Když se pak konečně odhodlali zkontrolovat čas, zjistili, že Isabella už měla být dávno doma. Stará lady by se proti jejich nevinnému programu určitě nepostavila, ale přesto bylo lepší zbytečně jí nezavdávat důvody nespokojenosti.

***

„Píšou aspoň něco zajímavého?“ Agnes poodstoupila od okna a posadila se na pohovku vedle bratra.

„Hmm?“ podíval se na ni přes vrchní okraj novin. Měl je otevřené na nejnovějších pohybech financí a snažil se spočítat, kolik vydělá a jaké budou ztráty.

Dívka si s povzdechem vzala knížku. Snažit se Olivera přimět k hovoru bylo neuvěřitelně těžké. Rozhodně postrádal jakoukoli chuť začít mluvit a většinu času vypadal, že se smrtelně nudí. Agnes marně uvažovala, proč na venkov vůbec jezdil. Ano, psala mu. Ale za normálních okolností by maximálně poslal dopis se slibem, že se objeví, nepřijel by uprostřed noci. V Londýně se muselo něco stát, ale netušila co.

„Agnes,“ složil noviny a podíval se na ni, „co bys řekla na Vánoce ve městě?“

„Myslíš v Londýně?“ dívka překvapeně pootevřela rty. To bylo vůbec poprvé, co ji bratr zval do svého domu v hlavním městě.

„Jistě, kde jinde,“ pobaveně se usmál nad její reakcí. Byla překvapená, a doufal, že ne nepříjemně. V místnosti zavládlo ticho. Oliver čekal, co mu sestra odpoví. V duchu doufal v kladnou reakci.

„Ráda bych, ale nemůžu,“ řekla po chvíli se sotva znatelným povzdechem, „musím zůstat s matkou.“

„Může jet taky,“ Oliver jenom mávl rukou. Jedna osoba navíc, nebo dvě. To už nehrálo roli.

Agnes se ušklíbla: „Víš stejně dobře jako já, že do města nepojede. Nemá ráda lidi. Tady má svůj klid a soukromí. Nemůžu ji tady nechat samotnou.“

„Tak jí najmu společnici,“ pokrčil rameny. Na ten nápad ho před nějakou dobou přivedla Amber, a když nad tím tak přemýšlel, vůbec nebyl špatný. Musel si upřímně přiznat, že jeho snaha, dostat se co nejdříve do Londýna pramení i z touhy znovu ji vidět. Její hbitý jazyk už mu začínal chybět.

„Proč jen si všechno představuješ tak jednoduše?“ Agnes smutně pokývala hlavou.

„A co je na tom tak složitého? Matka je stejně nejradši sama a se společnicí jí nebude nic chybět. Zasloužíš si užít trochu zábavy.“ Mrzelo ho, že ji do města nepozval už dřív. Než se však mohl začít připravovat na svátky, musel zařídit ještě jednu věc. A vůbec se mu do toho nechtělo.

Edmund už ukázal, že očividně dokáže něco obětovat a nechat se zavřít, ale vězení pro dlužníky nebylo rozhodně tak strašným místem, za jaké ho pokládala Agnes. Se zdejšími obyvateli se zacházel slušně, protože většinou šlo o vysoce postavené šlechtice, kteří nějakou nešťastnou shodou náhod přišli o všechno.

Jeho bratr se měl vlastně docela dobře. Rozhodně lépe, než by si zasloužil. Oliver by ho nejradši strčil do šatlavy, protože podle něj byl Edmund prostě nepoučitelný. Ale protože to sestře slíbil a chtěl být v Londýně co možná nejdřív, musel se vydat do Brightonu. Stačilo by pouze poslat peníze, ale bude lepší mít bratra pod kontrolou, aby zase něco neprovedl.

„Pojedu do Brightonu,“ vstal a noviny položil na své místo na pohovce.

„Proč?“ Agnes se na něj podívala, ale ta otázka vlastně ani neměla smysl. Dobře věděla, jaký je účel bratrova odjezdu do lázní.

„Protože tam musím něco zařídit.“ I on věděl, že zná jeho skutečný důvod.

„Vrátím se…,“ zaváhal, „zítra nebo pozítří.“ Nevěděl, jak dlouho může trvat vyřídit všechny potřebné formality. Ovšem peníze všechno urychlují, takže se všechno mělo odbýt rychle.

„Vyřiď to matce,“ řekl ještě a vyšel ze dveří.

***

Mladík se probíral hromadou papírů a snažil se v nich objevit nějaký systém. Pan Brown mu ochotně vyšel vstříc, když si vyžádal spisy k případu pana Sparklese, ale ukázalo se, že úředníci jsou nejspíš neustále natolik zavaleni prací, že nemají kdy vést pořádnou kartotéku.

Edmund vzal do každé ruky jeden papír a bezradně se díval z jednoho na druhý. Bylo to nějaké pokračování jednoho z mnoha argumentů, na základě kterých Sparkles o všechno přišel, ale začátek se povaloval bůhví kde. S povzdechem položil dokumenty zpět na stůl. Už několikrát měl chuť zlostně je hodit do krbu, ale vždycky se ovládl.

Vytáhl čistý list, namočil si pero do inkoustu a rozmáchle začal psát poznámky. Snažil se nějak seřadit všechny informace, které měl k dispozici. Bohužel, přestože Sparklesova složka byla poměrně objemná, většinu obsahu tvořili nepodstatné soupisy majetku a různých dluhů. Po smlouvách, které měli zapříčinit úpadek, však nikde ani vidu ani slechu.

Edmund se musel sám pro sebe ušklíbnout. Ten zeť rozhodně věděl jak na to. Buď se sám vyznal v právech, nebo najal někoho geniálního ve svém oboru. A úředníci v Brightonu se očividně nijak nenamáhali dát složku do pořádku a ujistit se, že obsahuje všechno, co by měla.

Aby se dostal k potřebným listinám, musel by se zřejmě spojit přímo s mužem, který je psal. Jenže ten žil podle všeho v Londýně. A Edmund ve své současné situaci rozhodně nebyl schopen vydat se za ním, ani od něj získat smlouvy.

Připsal si dvě krátká hesla a podrbal se brkem na nose. Když se znovu pustil do psaní, ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ pozval neznámého dovnitř. Bylo už dost pozdě, takže to mohl být pouze někdo žijící ve vězení. Skutečně, do místnosti vstoupil klíčník se svým chrastícím kroužkem. Edmund právě začal uvažovat, co by zrovna on mohl chtít, když muž sám promluvil: „Někdo by s váma chtěl mluvit, pane.“

To bylo rozhodně zvláštní. Brána vězení se zavírala a v noci se nikdo nemohl dostat dovnitř ani ven. Pokud nenabídl na oplátku slušnou sumičku. V Brightonu nežilo moc bohatých lidí, kteří by se zajímali o dlužníky, a i tak chodili přes den, kdy jim v přístupu nikdo nebránil.

„Tak ať jde dál,“ mladík odložil brk a zašrouboval lahvičku inkoustu. Napůl popsaný list položil na vrchol hromádky a natočil svou židli ke dveřím.  Klíčník za nimi zmizel, ale vzápětí se objevil doprovázen ještě jednou osobou v klobouku a dlouhém cestovním plášti. Když v místnosti osaměli, muž si odložil a zvedl hlavu: „Přeju ti krásný večer.“

Edmund šokovaně vstal. Tuhle návštěvu tedy rozhodně nečekal. —————————————————————-

—————————————————————-