Renčina červená knihovna

Krásné ráno,

a máme tady už dvaatřicáté pokračování Kdo s koho. V úvodu se ještě trochu probereme vztahy, a pak už na vás čeká dlouho očekávaný maškarní ples. Doufám, že si čtení užijete.

Vaše C.ind.ere.lla

P.S.: Na závěr jednoduchá otázka, kdo tentokrát vyhraje?

***

„To nebylo právě to nejromantičtější vyznání,“ ušklíbla se Rosalie a vsunula do vysoké vázy několik lilií, „od muže, který ti posílá růže, bych očekávala víc.“

„Copak na tom záleží?“ Amber pohodila hlavou. Na tváři jí zářil úsměv a neexistovalo nic, co by jí dnes mohlo zkazit náladu. Dokonce ani poznámky její přítelkyně. Svěřila se Rosii s tím, co se odehrálo na včerejším banketu mezi ní a vikomtem, protože se chtěla o svou radost s někým podělit. A částečně také z vlastních sobeckých důvodů. Pamatovala si svůj příjezd do města a první ples, kdy jí přítelkyně řekla, že vikomt Jennings je pro ni příliš velké sousto.

„Vlastně jsem vyhrála,“ stáhla si vlasy z čela a podala Rosalii další květinu, „vzpomínáš si přeci na tu několik týdnů starou sázku?“

„Spíš několik měsíců,“ utrousila Rosie koutkem úst, „ale jen se neraduj. O ruku tě zatím nepožádal.“

„Předmětem dohody nebyla svatba,“ namítla rusovláska, „měl se do mě zamilovat. A to se stalo.“

„A ty do něj?“ přítelkyně si ji zkoumavě přeměřila, „cítíš k němu totéž?“

Amber jenom potřásla hlavou na znamení, že nehodlá odpovídat a sedla si. Na jejích vlastních citech zas tak moc nezáleželo. V jednou totiž měla Rosalie pravdu, k žádnému zasnoubení nedošlo. A ona se bála pojmenovat to, co cítí, láskou, protože i přes Oliverovo vyznání si stále nemohla být jistá, že ho v příští chvíli neztratí. Už to, že ji miluje a přízná to, bylo samo o sobě dost neuvěřitelné.

„Amber,“ Rosalie se posadila k dívce na pohovku, „co když si tě vážně bude chtít vzít? Vždycky jsi tvrdila, že se odmítáš vdát bez lásky. Řekla bys mu ano?“

Rusovláska se k ní otočila: „Ještě se to nestalo. A třeba ani nestane.“

„Ale přesto,“ přítelkyně na ni naléhala, „máš ho ráda dost na to, aby ses za něj provdala?“

„Nechtěj to vědět,“ požádala Amber tiše. Oliver rozhodně nebyl rytíř na bílém koni. Nebyl dokonalý, už jen to, jak se choval ke svému bratrovi, to dokazovalo. Ale z nějakého důvodu byla ochotná to všechno přehlédnout. A odpověď na Rosaliinu otázku byla ano. Vlastně si nepřála nic víc, než se za vikomta provdat.

Když jí řekl, že ji miluje, zdálo se, že si není jistý jejími city. Nic od ní nechtěl, dokonce ani odpověď. Jenom aby přišla na maškarní ples. Amber už se ho nemohla dočkat. A protože Rosalie spolu s baronem Higginsem určili poslední soutěž právě na tento večer, zdálo se, že je na co se těšit.

„Co jste vlastně vymysleli za úkol?“ obrátila se rusovláska k přítelkyni. Ta se však jen tajemně pousmála. Amber se z ní pokoušela už nějakou dobu vyzvědět, co ji na bále čeká. Bezúspěšně. Rosalie jí nechtěla soutěžení nijak usnadnit a vlastně ani nemohla, protože sama netušila, čeho se dočká. Stejně jako to nevěděli baron s vikomtem.

„A to si říkáš přítelkyně,“ Amber odfrkla a vstala, aby kytici doaranžovala sama.

***

Caroline včerejší večer překvapivě uspokojil. Ukázalo se, že baron dokáže být velmi příjemný společník, pokud si dá záležet. Vlastně to už věděla, v jeho přítomnosti se pokaždé bavila. Pokud si s ní nehrál a nemluvil hlouposti. Na banketu se ke své nesmyslné nabídce naštěstí nevrátil a ona díky němu strávila příjemný večer.

Se zívnutím k sobě přitáhla košík s vyšíváním. V noci toho moc nenaspala. William se jí totiž nějakým zvláštním způsobem dostal do hlavy. Nevěděla jak, prostě se to stalo. Sama na sebe se zlobila, obviňovala se, jak je hloupá, ale ani jedno jí nepomohlo, aby stále neměla před očima baronův úsměv a zářící oči.

„Bezesná noc?“ Amber vešla do salónu, sundala si klobouk a odhodila ho do křesla.

„Zato ty ses vyspala do růžova,“ Caro znovu zívla. Její sestra přímo zářila. „To už jsi byla venku? Takhle brzo?“

„Přesněji u Rosalie,“ přikývla, „a nejspíš bych se měla zastavit i za Isabellou, abych poděkovala její babičce za včerejší banket.“

„Myslím, že Frederic se o to postaral,“ blondýnka zabodla jehlu do svojí ruční práce, „co že záříš, jako sluníčko?“

„To bys tak ráda věděla, sestřičko,“ Amber se zasmála a opustila pokoj. Caroline jenom zavrtěla hlavou. Zdálo se, že oba její sourozenci se zbláznili. Bratr se zamiloval až po uši a její sestra očividně taky. Caro si o lásce nikdy nedělala iluze, a přestože se jednou chtěla provdat, velel jí to spíš rozum než srdce. Nerada by zůstala rodičům na krku. Amber s Fredericem se na rozdíl od ní vznášeli na růžových obláčcích. Dívka měla jenom strach, aby její sestra brzy nedopadla tvrdě na zem. Vikomt Jennings totiž rozhodně nepatřil k mužům, kteří by si budovali jakékoliv závazky.

„Slečno,“ dveře salónu se otevřely a dovnitř vešla mladá komorná, „tohle právě přišlo.“

„Ano? A pro koho?“ Caroline ani nevzhlédla od vyšívání.

„Pro vás,“ dívka se spěšně uklonila, odložila zásilku na stolek a zmizela. Blondýnka s povytaženým obočím pohlédla ke dveřím, pak na kytici lilií, kterou služka právě přinesla. Nechápala, proč se vytratila tak rychle. Čekala snad, že bude zuřit? Ušklíbla se a sebrala přiložený lístek.

Troufale si u vás zamlouvám první dva tance na plese u Fitzroyových a nemyslete si, že mě můžete odmítnout. Jak vás mezi všemi maskami poznám? Váš William

Caro nevěřícně zavrtěla hlavou. Baron se z nějakého důvodu vrátil ke svým starým způsobům. Nechápala, kde se v něm bere ta drzost. Na druhou stranu se však k němu včera nechovala tak odmítavě, jak možná měla. Právem v něm mohla vzbudit naděje, že se s ním bude chtít i nadále stýkat. Což byla pravda. Pokud tohle nebyla další z jeho nesmyslných her.

Skousla si ret. Protentokrát jí bylo líto hodit květiny do krbu. Něco jí říkalo, že William si to nezaslouží. Tón vzkazu sice nebyl právě nejzdvořilejší, ale byl baronovi tak dokonale podobný, že ho za něj nemohla odsuzovat.

„Nejspíš toho budu litovat,“ zabručela tiše, odsunula vyšívání stranou a přešla k psacímu stolu. Na čistý papír napsala několik slov jako odpověď a poslala ho po lokajovi do domu barona Higginse.

***

Frederic s Isabellou se procházeli okolo jezírka na zahradě dívčina domu. Venku byla několik centimetrů silná vrstva sněhu a díky mrazu se vodní hladina pokryla ledovou krustou. Stará lady svým sloužícím poručila, aby alespoň vymetli několik cestiček vhodných k procházení. Kvůli venkovním podmínkám omezila své projížďky po městě a okolí na procházky parkem. I tak však trvala na maximálním pohodlí. Snoubencům to přišlo vhod. Nemuseli se brodit bílou peřinou, což by zvlášť pro Bellu bylo v dlouhých šatech dost nepříjemné.

„Mí rodiče přijedou na Vánoce do města,“ pronesla dívka po chvíli ticha. Když se s Fredericem procházeli, nikdy necítila zvláštní potřebu mluvit. Stačila jí jeho přítomnost. Ještě pořád dokázala stěží uvěřit tomu, že ji skutečně miluje stejně jako ona jeho.

„Rád je poznám,“ mladík se na ni usmál.

„A určitě s sebou přivezou i kupu mých mladších sourozenců,“ dodala, „dej si pozor, abys svých slov nelitoval.“

„Myslíš, že si neporadím se skupinkou dětí?“ postavil se naproti ní a pohlédl jí do očí.

„Noooo, v případě, že to budou moji bratři,“ se smíchem mu pohled oplatila. Nepochybovala o tom, že si ho její sourozenci zamilují stejně jako ona. O rodičích neměla žádné pochyby. Oba chtěli jediné, aby byla šťastná. A Frederic navíc splňoval všechny požadavky na ideálního manžela.

„Víš, že tady jsem tě poprvé políbil?“ zeptal se, aniž by přerušil oční kontakt, a přitáhl si ji do náruče.

„Uděláš to znovu?“ mírně se pousmála a naklonila hlavu na stranu. Frederic se k ní ochotně sklonil, aby jí vyhověl, ale těsně před tím, než se jejích rty setkaly, hbitě vyklouzla.

„Tak si mě zkus nejdřív chytit,“ zasmála se a rozběhla pryč.

„Ty ještěrko,“ mladík ji bez váhání začal pronásledovat. Nebyla nijak zvlášť rychlá a navíc se nemohla pohybovat jinde, než po vymetených cestách. Pokud si tedy nechtěla namočit nohy. Chvilku se honili zahradou jako před pár týdny, ale pak se rozesmátá Bella svezla na překvapivě čistou lavičku.

„Dobrá, vzdávám se,“ zvedla ruce do vzduchu na důkaz.

„Jaká bude cena pro vítěze?“ mladík se nad ní sklonil. Nesedl si, ale jejich obličeje byly těsně u sebe. Oba stále popadali dech po předchozí honičce.

„Co třeba…“ zašeptala tiše, objala ho kolem krku a sama políbila. Očividně ho to trochu překvapilo, ale bez váhání začal jejím rtům odpovídat. Posadil se vedle ní a prsty jí vnořil do hustých havraních vlasů. Bella pro něj stále byla zavřená kniha. Vždycky, když už si myslel, že ji zná, se před ním otevřela nějaká nová a dosud neprobádaná stránka. Byl rád, že má celý život na to, aby si v ní mohl stále donekonečna číst.

„Měli bychom se vrátit,“ dívka po chvíli přerušila polibek, „babička se po nás už určitě bude shánět.“

„I ona byla kdysi zasnoubená,“ zaprotestoval Frederic a chtěl si ji přitáhnout zpátky do náručí, ale Bella byla rychlejší. Postavila se a vyčkávavě na něj hleděla. S povzdechem se zvedl taky a nabídl jí rámě. Jeho snoubenka měla jako obvykle pravdu, bylo by nezdvořilé nechat lady Sullysbereyovou čekat. Zvlášť když jí v podstatě přišel poděkovat za včerejší vydařený banket.

„Zdá se, že teď už je jedinou blížící se událostí ples Fitzroyových,“ nadhodil, když pomalým tempem směřovali k domu.

„Kdo by v tuhle chvíli plýtval časem na vlastní večírky?“ Isabella pokrčila rameny, „všichni jsou natěšení na událost sezóny. Babiččin banket je příjemně navnadil. Včera se celý večer šuškalo o možných odhaleních. Sama jsem zvědavá, kdo vlastně senzací bude.“

Frederic pouze přikývl. Pochopitelně i on napjatě očekával, koho hodlají Fitzroyovi na svém plese zdiskreditovat a jenom doufal, že to nebude žádné nepříjemné překvapení.

***

Posledních několik dní uběhlo jako voda a toužebně očekávaný večer byl konečně tady. Londýnská společnost se mohla podívat do kalendáře a s uspokojením konstatovat, že se v něm skví datum konání plesů u Fitzroyových. Už od rána se veškerá smetánka chystala na onu tajemnou noc, kdy skryje své tváře za maskami a promění se v neznámé lidi.

I na Stapleském náměstí téměř pulsovala nervozita. Sabina se sice vztekala a mračila na každého, kdo kolem ní jenom prošel, ale všichni ostatní proplouvali domem v nervózním očekávání. Amber se marně snažila popohnat ručičky hodin. Čas si poklidně ubíhal svým vlastním tempem bez ohledu na přání členů domácnosti.

I Caroline byla jako na jehlách. Jí však plynoucí minuty naháněly strach. Nevěděla, jak mohla souhlasit s baronovou žádostí o první dva tance. A zatímco její sestra se snažila přimět hodiny k rychlejšímu tempu, ona by je nejradši zastavila. Jenže čas si nedá poručit, a tak něco po šesté stáli všichni členové rodiny, kteří se na ples chystali, v hale, a čekali, až předjede kočár.

Baronet si obě dcery i syna v kostýmech pozorně prohlédl. Všichni měli přes obličej škrabošky, takže nebylo na první pohled zřejmé, kdo jsou ve skutečnosti.

„Vypadáte nádherně,“ baronesa s úsměvem přešla k dcerám. Caroline v tmavě modrém i Amber v modro-růžovém působily jako princezny. Za kterou se ani jedna z nich nepřevlékla.

„Myslím, že se mi tam nechce,“ Caro polkla a roztáhla svůj vějíř. Matka ji však neslyšela. Objevil se totiž kočár, což signalizovalo, že je načase prožít výjimečnou noc.

Frederic se tentokrát připojil ke svým sestrám a rodiče se posadili do kočáru spolu. Když kočí práskli do koní a vozy se daly do pohybu, Caroline citelně zbledla a začala se ovívat. Amber snad poprvé od příjezdu do města vypadala také poněkud nesvá. Caro však pochopitelně nevěděla, jaké myšlenky se jí honí hlavou, stejně jako sestra nedokázala přečíst ty její. Jedině Frederic působil naprosto vyrovnaně. Dívka měla obrovskou chuť obořit se na něj kvůli tomu, ale ovládla se. Nechtěla si večer kazit hned na jeho začátku.

„Netvař se, jako bys snědla citrón,“ zasmál se mladík, když kočár zastavil a on pomáhal sestrám ven. Blondýnka se jenom ušklíbla: „Jdi si najít svou Marianu a nestarej se o mě.“

„To taky udělám,“ Frederic přikývl. V očích mu hrály pobavené jiskřičky. Amber pro něj a Isabellu vymyslela převlek zbojníka Robina Hooda a jeho lásky lady Mariany. A zdálo se, že nemohla vybrat nic vhodnějšího. Romantická legenda se k zamilovaným snoubencům perfektně hodila.

Do sálu vešla celá rodina společně, ihned po vstupu se však každý vydal vlastním směrem. Nebylo záhodno zdržovat se příliš dlouho ve společnosti příbuzných, pokud jste nechtěli být odhaleni. Amber se ujistila, že jí maska dobře sedí a ztratila se v davu.

Sál i celý dům na dívku mocně zapůsobil. Fitzroyovi patřili k nejbohatším lidem v Londýně, dokonce v celé Anglii a dávali to patřičně na odiv. Sál měl bohatou štukovou výzdobu, na stěnách se leskly zlaté svícny, parkety byly z prvotřídního a nepochybně velmi drahého dřeva. Přesto se tu Amber cítila dobře. Sebrala z dlouhého stolu u stěny sklenku růžového vína a vydala se po obvodu místnosti.

Právě se blížila ke vchodu do zimní zahrady, když se sálem rozezněly tóny Figgarovy svatby a vzápětí se na malém pódiu před hudebníky objevil malý zavalitý mužík. Měl na obličeji masku, ale stejně se nedalo pochybovat o tom, že se jedná o hostitele. Třikrát zatleskal. Hudba ztichla a s ní i jako na povel celý sál.

„Vážení a milí,“ rozhodil rukama v teatrálním gestu a pokračoval, „dnes je zvláštní noc. Vy všichni jste skryli totožnost za maskou, abyste mohli alespoň na chvíli uniknout ze světa, ve kterém žijete. Škraboška, halící vám tvář, je ideální pomůckou, která vám pomůže stát se tím, kým chcete být. Ti z vás, kteří žijí obyčejný nudný život, mohou dnes prožít noc plnou vzrušení. A ti, kteří se rádi zamotávají do sítí intrik, mohou být pro jeden večer sami sebou. Je na každém z vás, jakou tvář dnes ukáže. Pod maskou se dá mnoho schovat, anebo naopak všechno odhalit. Je před vámi jedinečná příležitost. Skrývejte se a hledejte. Odhalujte lidi okolo sebe i své vlastní nitro. Máte na to čas do půlnoci. Až zvon odbije dvanáctou, všechny masky spadnou a tato jedinečná noc skončí. Do té doby však máte osud ve vlastních rukou. Nechte ho zamíchat kartami.“

Celý sál se rozbouřil potleskem. Amber stála oněmělá úžasem. Podobnou řeč ani v nejmenším neočekávala, hostitel jí doslova vyrazil dech.

„Perfektní projev, co říkáš?“ ozvalo se jí u ucha. Dívka leknutím málem vyskočila metr vysoko.

„Rosie, proboha. Musíš mě tak děsit?“

Její přítelkyně se zasmála. Byla oblečená v bílé a Amber měla neodbytný pocit, že se převlékla za anděla. Rozhodně však nemohla říct, že by jí to neslušelo, vypadala skutečně dobře.

„Že by špatné svědomí?“ zažertovala a podala jí stočený list papíru s rudou pečetí, „konečně ses dočkala posledního úkolu. Baron vzkazuje, že hádanky mu nikdy moc nešly.“ Po těch slovech se nechala pohltit davem deroucím se na parket.

Rusovláska se ji pokusila najít, ale marně. Všude bylo příliš mnoho lidí a Rosaliiny bílé šaty navíc nebyly jediné. S pokrčením ramen tedy rozlomila pečeť, rozvinula dopis a dala se do čtení. —————————————————————-

—————————————————————-