Renčina červená knihovna

Krásnou sobotu,

dneska tady máme nejspíš předposlední díl Kdo s koho. Pak nám bude zbývat už jenom epilog. Doufám, že se vám bude pokračování líbit.

Vaše C.ind.ere.lla

P.S.: Nebyla bych to já, aby tu nebyla zase otázka Takže, co Caroline odpoví?

***

Na papíře byla krátká básnička:

Od soumraku do svítání žádná není v bezpečí.
Lehký úsměv, krásné lhaní, pohled, který přesvědčí.
V světě intrik v každé chvíli
míří k vytčenému cíli.
Do půlnoci máte čas,
odhalit, kdo hledá vás.

Amber ji dočetla a povytáhla obočí. Očividně měla za úkol najít vikomta a uhodnout jeho masku. To bylo až příliš snadné. Rozhlédla se okolo sebe. Jestli měla zvítězit, nesměla dovolit, aby ji Oliver objevil dřív než ona jeho. Uhladila si šaty a vmísila se mezi kostýmované hosty.

Na druhé straně sálu mezitím William podal podobný svitek svému příteli.

„Co to je?“ Oliver se na něj pochybovačně zahleděl.

„Tvůj poslední úkol v soutěži se slečnou Simpsonovou,“ baron se ušklíbl, „dobře se bav.“

„Ale…“ vikomt ani nestihl větu doříct, protože přítel se uklonil jedné z maskovaných dam a odvedl si ji na taneční parket. Oliver nevěřícně zavrtěl hlavou. Rozvinul vzkaz a prolétl ho očima. Podobně jako v tom Ambeřině, i tady bylo několik veršů:

Když noc ke konci se chýlí,
slunce vstane každou chvíli.
Průvodci mu v jeho voze
rudé mráčky na obloze.
Kdo nad nimi vládu mívá?
Říman, a Řek se jen dívá.
Odhalíte do půlnoci
tu, co červánky má v moci?

Oliver se nevěřícně pousmál. Tenhle úkol byl naprosto absurdní. Fitzroyovi pozvali pochopitelně spoustu lidí, ale jak by mezi nimi mohl Amber nepoznat? Druhá žena jako ona rozhodně neexistovala. Byl si jistý, že i kdyby se schovala na samý konec světa, věděl by, kde hledat.

Přelétl pohledem po hloučku pochichtávajících se dívek s vějíři v rukou a zamířil k pódiu s hudebníky. Dal si záležet, aby děvčata minul velkým obloukem. Ta, po které pátral, mezi nimi nebyla, a s žádnou jinou tančit nechtěl. Maškarní ples se řídil vlastními pravidly. Hostitel sám řekl, že tahle noc je zvláštní. Společnost ve sladkém opojení nad náhlou svobodou ráda zapomínala na zaběhnuté konvence.

„Bavíte se dobře?“ ozval se mu těsně u ucha zastřený hlas, jen co se zastavil před oknem. Málem sebou škubl. Vůbec si nevšiml, že tohle místo už si jako pozorovatelnu vybral někdo jiný. Netušil, zda ho jeho společnice poznala, ale bylo by nezdvořilé na otázku neodpovědět.

„Lady Fitzroyová, jak milé překvapení,“ s lehkou úklonou jí políbil ruku.

„Ale ne,“ žena se zasmála, „co mě prozradilo?“

„Jen slepý by nepoznal svou hostitelku,“ Oliver se usmál, „smím vás požádat o tanec?“

„Pouze v případě, že ihned po něm zapomenete, kdo jsem,“ lady na něj spiklenecky mrkla a zavěsila se do něj. Vikomt způsoby mladé vévodkyně znal až příliš dobře. Provdala se mnohem lépe, než si zasloužila. Byla to koketa, v době svého uvedení do společnosti vzbudila ve městě značný rozruch. Její záliba v aférkách ji však sblížila s vévodou a nakonec došlo k překvapivému sňatku. Londýn tehdy nestačil žasnout. Nezdálo se, že by se za těch pár let nějak výrazně změnila.

Zaujali taneční postavení. Oliver se celou dobu pokoušel nevnímat vévodkyniny flirtovací pokusy. Ta žena si přímo říkala o rozpoutání aférky přímo na plese. Vikomt musel připustit, že před pár měsíci by jejím návrhům ochotně podlehl. Vévoda nebyl právě vzor ctnosti a nepožadoval to ani po své ženě. Pokud byla dostatečně diskrétní. Bylo zvláštní, že právě tito dva lidé si tak libují v odhalování cizích skandálů.

„Bojíte se, že to budete vy?“ lady si ho zkoumavě prohlédla, když hudba dohrála a on ji odvedl ke stolu s občerstvením. Na tváři jí pohrával lehký úsměv.

„Mé svědomí je bohužel zcela čisté,“ vikomt jí podal sklenku vína a uklonil se, „velmi mě těšilo.“ Pak se opět ztratil mezi ostatními hosty. Z vévodkyně strach neměl. Byl si naprosto jistý, že najde chutnější sousto, než právě jeho osobní život. Vytáhl z kapsy báseň a znovu ji otevřel. Na hádanky nikdy nebyl, musel spoléhat pouze na svoji intuici a doufat, že mu poradí, která z desítek zamaskovaných dam je Amber.

***

„Za co jste převlečená?“ William si obdivně prohlížel Carolininu temně modrou róbu.

„Vážně čekáte, že vám to povím?“ dívka se zasmála a elegantně se otočila, jak velely kroky. Přijala baronovu nabídku k tanci, protože dnešní večer byl určen pro zábavu, a navíc jí lichotilo, že ji v její masce poznal.

„Nebuďte krutá,“ přitáhl si ji zpátky k sobě.

„Vy nebuďte zvědavý,“ opáčila. Mezi tolika různými převleky se najednou cítila svobodná. Měla strach sem přijít, ale zdálo se, že její obavy byly zcela zbytečné. Protože nikdo se nezajímal, kdo se ukrývá za kterou maskou. Všichni se nechávali unášet příkrovem tajemství, který je halil.  Mohli zapomenout, schovat se…

„To přeci není hřích,“ namítl.

„A je to snad ctnost?“ dívka se znovu otočila, „vy jste mi svůj převlek taky neprozradil.“

„Neptala jste se,“ lehce jí políbil ruku a uklonil se, protože hudba právě dohrála.

„A kdybych to udělala?“ jenom si ho pochybovačně prohlédla. Měl na sobě žluté kalhoty a modrý kabát se žlutou podšívkou, na obličeji škrabošku. V podstatě hned ve chvíli, kdy ho uviděla, ji napadlo, čí podobu na sebe vzal, ale nemínila mu to prozradit.

„Zeptal bych se, jestli na to nepřijdete sama.“ Parket se pomalu vyprazdňoval, protože hudebníci oznámili přestávku.

„Proč?“ podívala se mu zpříma do očí. Ptala se tím pohledem a on pochopil na co.

„Nevidíte sama, jak mě mučíte?“ zašeptal a sevřel její dlaně ve svých.

„Já nejsem jako Lotta,“ jemně se mu vyprostila, „to byste měl dávno vědět.“

„A přesto vždycky utečete.“

„Třeba tentokrát zůstanu,“ lehce se zhoupla v kolenou v úkloně a s tajemným úsměvem ho opustila. Cítila, jak jí hoří tváře, a byla šťastná, že to může skrýt pod maskou. Uvnitř ji hřál příjemný pocit. Věděla, že by neměla, ale věřila baronovým slovům. Byla to jen jedna noc. A podle všeho se dnes mohlo stát naprosto cokoliv. I to nejnepravděpodobnější se najednou jevilo jako nepříliš vzdálená budoucnost.

Když míjela Frederica, usmála se na něj. Bratr se za ní překvapeně otočil. Nevzpomínal si, kdy naposledy viděl Caroline smát se, nebo si tolik užívat ples. Ona, která vždycky nenáviděla tanec a společnost, je najednou skoro až veselá. Nedávalo to smysl. Nechápal, kdy se s ní stala taková změna. Jediné vysvětlení bylo, že maškarní ples zkrátka působí na každého.

„Mračíš se,“ Isabella mu opřela hlavu o rameno.

„Jak to můžeš vědět?“ natočil se k ní. Oba měli škrabošky, takže mu Bella určitě neviděla do tváře.

„Prostě to cítím. Něco ti dělá starosti?“

„Vlastně ani ne,“ mladík potřásl hlavou, „pojďme si zatancovat dřív, než mi tě ukradne nějaký harlekýn.“

„Mám pocit, že tady žádný není,“ Bella se lehce ušklíbla, ale ochotně se nechala odvést na taneční parket, kde páry právě začínaly valčík.

***

Amber vyhlížela z okna na zasněžený park. Působil tak klidným dojmem, až ji z toho mrazilo. Z nebe se snášející vločky na pozadí temného nebe v sobě měly nádech tajemna.

„Proč ten smutek?“

Dívka se pousmála. Ten hlas dobře znala. Věděla, že ji najde, ještě dřív než k tomu došlo.

„Rozveselíte mě?“ otočila se k němu. Měl bílou škrabošku i šaty. V duchu se ušklíbla. Trochu nepatřičné vzhledem k tomu, čí jméno si vypůjčil.

„Zatančíte si?“ podal jí ruku. Další otázka. Usmíval se. Vložila svoji drobnou dlaň do jeho a nechala se v jeho objetí unést tóny valčíku. Ani jeden z nich nepromluvil. Amber se cítila napůl jako ve snu. Ani smutná, ani veselá, nedokázala svoje pocity definovat. Věděla jenom, že nechce, aby tato noc někdy skončila.

Když hudba dohrála, její společník ji uchopil za ruku a zvedl ji ke rtům. Nebránila se, když ji políbil a následně, aniž by ji pustil, se začal prodírat davem k zimní zahradě. Poslušně šla za ním do soukromí, které jim mohly rostliny poskytnout.

Mezi zelení bylo překvapivě prázdno. Hučela tady fontánka a osvěžovala vzduch jemnými odstřikujícími kapkami vody, ale jinak tady bylo ticho. Pustil ji a došel až k vodní hladině. Amber se posadila na kamennou lavičku a pohlédla na něj: „Proč právě Casanova?“

„Abyste věděla, kdo vlastně jsem,“ vikomt se k ní se smutným úsměvem otočil, „muž, který si nezaslouží ženu jako vy.“

„Neměl by tohle posuzovat někdo jiný?“

„Nikdo mě nezná líp, než já sám,“ zavrtěl hlavou, „a vy si zasloužíte znát pravdu. Když jsem vás poznal, chtěl jsem si s vámi jenom pohrát. Svést vás.“

„Já vím,“ usmála se. To odhalení ji nepřekvapilo. Napadlo ji to už dávno, ale rozhodla se tehdy hlas rozumu potlačit a věřit ve vikomtovo lepší já.

„A přesto jste tady?“ nevěřícně si ji prohlédl.

„Každý dělá chyby,“ pokrčila rameny a vstala.

„Z vlastní ješitnosti jsem s vámi uzavřel nesmyslnou sázku,“ sledoval, jak jde k němu.

„To byl přeci můj nápad,“ namítla.

„Ale já přijal,“ vážně na ni pohlédl, „abych si dokázal, že jsem lepší. Ale vítězem jste plným právem vy. Mytologie mi nikdy moc nešla,“ pousmál se a přejel jí hřbetem ruky po tváři.

„Proč bychom měli soutěžit?“ Amber natáhla ruku, aby mu mohla sundat masku, „co něčí vítězství změní?“ Pomohl jí rozvázat stužku a sám si škrabošku stáhl. Potom odmaskoval ji. Hleděli si do očí v němém porozumění. Sevřel její ruku ve svých dlaních.

„Měla byste odvahu milovat muže, jako jsem já?“ zašeptal.

„Pokud vy jste dost statečný, abyste se zamiloval do mě,“ slabě se usmála. Cítila se rozechvělá, ale každičká buňka jejího těla vyzařovala ryzí štěstí. Miloval ji. A musel jí číst v očích, že ona cítí totéž. Nechal svůj pohled říct všechno. Teprve potom ji k sobě přivinul a sklonil se k jejím rtům.

Ani jednomu z nich nezáleželo na tom, že jsou na slavnosti plné hostů, a kdokoliv z nich je může vyrušit, ani na tom, že mohou Fitzroyovým přihrát cenný trumf. Ani jeden z nich neměl na tváři masku, tudíž by nevítaný návštěvník neměl s odhalením jejich totožnosti vážnější problémy. Jejich jedinými společníky však byla tichá exotická vegetace.

„Jste bohyně, víte o tom?“ Oliver na ni šibalsky mrkl, když po několika minutách ukončil polibek a zasunul jí za ucho pramínek vlasů.

„Vlastně je to můj kostým,“ zasmála se, „Aurora, bohyně jitřních červánků. Nevrátíme se?“

„Myslím, že do půlnoci ještě zbývá spousta času. Určitě nebude vadit, když si vás ještě na chvíli ukradnu pro sebe.“ Letmo ji políbil a odvedl s sebou dál do zahrady.

***

Zbývalo posledních pár minut, než začnou odbíjet zvony. Hostitel vyhlásil poslední tanec večera a spolu se svou ženou ho zahájil. Vzápětí se k nim na parketě přidala celá řada párů. Každý chtěl využít poslední příležitosti zatančit si, aniž by byla známá jeho totožnost. Amber s Oliverem, už opět s maskami na obličeji, se přidali. Kousek od nich právě začínal tančit Frederic a Isabella, minula je Caroline s Williamem. Všude okolo byla spousta dalších lidí. Amber si byla jistá, že je zná, ale pod maskami nedokázala určit, kdo je kdo. Už jen dvě minuty.

Nervozita se stupňovala. Každý věděl, k čemu dojde, až odhodí masky. Všichni však stále tančili. Caro měla pocit, že se vznáší. Bála se, že spolu se škraboškou z ní spadne i bezstarostnost, kterou v baronově náručí cítí, ale zbývala ještě minuta, než hudebníci přestanou hrát.

Vévoda políbil své ženě ruku a postavil se na pódium k hudebníkům. Právě zaznívaly poslední tóny. Tanečníci začali zpomalovat, hudba slábla, než utichla docela. Pak se ozval první úder zvonu.

„Vážení,“ hostitel se zářivě usmíval. V celém sále zavládlo naprosté ticho. Všechny tváře byly otočené k němu.

„Přišla ona chvíle pravdy. Jeden den končí, další se začíná. A do něj už vstoupíte každý sám za sebe. Až zvon zazní podvanácté, bude načase sejmout masky a postavit se tváří v tvář realitě.“

…deset…jedenáct…dvanáct! Poslední rána a zvon opět utichl. Všichni přítomní si začínali sundávat škrabošky. Někteří ochotně, jiní rozpačitě, nikdo se však neodvážil zůstat zamaskován. Na lordu Fitzroyovi bylo znát uspokojení, když pomáhal své ženě na pódium. Sál byl napjatý jako tětiva, co se chystá každou chvíli prasknout. Všichni viseli hostitelům na rtech.

„Skutečný svět k nám někdy bývá krutý. Za ty nejkrásnější chvíle se někdy platí nejdráž,“ lady Fitzroyová se usmála, „všichni jsme hříšnici, a dnes jsem to já, kdo má v rukou tu moc ukázat, kdo se nejvíc provinil.“

Nikdo se neopovážil ani špitnout. Vévodkyně už se nadechovala k vyslovení jména, které všichni chtěli a zároveň se báli slyšet, ale byla přerušena.

„Obávám se, že vás budu muset připravit o to potěšení,“ z davu vystoupil William a postavil se naproti lady, „protože to já hřeším víc, než se smí.“ Sálem to zašumělo.

„Barone,“ lady se ušklíbla a pokynula k místu vedle sebe, „čípak bráníte čest?“

„Pouze svoji,“ William se usmál a chladně jí pohlédl do očí, „moje nejtěžší provinění je láska. Miluji okouzlující ženu, která mi ovšem nechce věřit, že k ní jsem upřímný. Chci jí dokázat, že svá slova myslím smrtelně vážně.“

Dav se zachvěl očekáváním. Něco podobného se ještě nikdy nestalo. Touha po skandálu najednou všechny přešla. To, že se někdo jako baron Higgins dobrovolně vydává všanc řečem, byl senzace sama o sobě.

William našel v davu Caroline a vyhledal její pohled. Jejich oči se střetly, baron se pousmál: „Rád bych ženě svého srdce položil jednoduchou otázku. Provdáte se za mě, Caroline?“

—————————————————————-

—————————————————————-