Renčina červená knihovna

Krásnou sobotu,

je tady už poslední díl Kdo s koho. Příští týden vás čeká už pouze epilog, a potom se s našimi hrdiny definitivně rozloučíme. Doufám, že dnešní pokračování se vám bude líbit.

Užijte si čtení,

vaše C.ind.ere.lla

***

Celý sál doslova zalapal po dechu. Tohle rozhodně bylo to nejsenzačnější, co shromáždění za dlouhou dobu slyšeli. Caroline cítila, jak rudne. Sama sice chtěla, aby ji William přesvědčil o tom, že mu na ní záleží, ale nečekala, že to udělá takhle veřejně.

Lidé si mezi sebou začínali šeptat a hledat tu, které byla otázka určena. Caroline to nedokázala vydržet. Vrhla jeden rychlý pohled na sestru stojící kousek dál s mírně šokovaným, ale jinak pobaveným výrazem, a obrátila se k východu. Už v místnosti nemohla zůstat ani o chvíli déle. William neměl právo něco podobného udělat.

Protáhla se kolem postaršího manželského páru a vyšla dveřmi do haly. Nevěděla, co si počít. To, k čemu právě došlo, bylo šílené. Copak se úplně zbláznil? Ze sálu za jejími zády se ozvalo několik rozladěných hlasů. Nerozuměla tomu, co říkají, ale kvůli něčemu se zlobily. Pak za sebou uslyšela kroky.

„Caroline.“ Byl to baron. Kdo jiný, ušklíbla se. Nechtěla, aby ji s ním viděli. Popošla pár kroků ke schodišti a teprve tam se otočila.

„Co si o sobě vůbec myslíte?“ zašeptala a přeměřovala si ho pohledem. Nemínila vyvolávat scénu.

„Nechtěl jsem vás rozčílit,“ natáhl k ní ruku, ale uhnula mu.

„Proč pokaždé, když začínám mít pocit, že nejste úplně zkažený, provedete nějakou hloupost?“

„To mě tolik nenávidíte, že to říkáte?“ o krok se přiblížil.

„Nic nechápete,“ zavrtěla hlavou. Co mu měla říct? Neexistovala slova, kterými by dokázala vyjádřit své zmatené pocity.

Ze sálu se pomalu začínali trousit lidé a sledovat jejich rozhovor. Caroline dobře věděla, že se právě stala na několik týdnů předmětem klepů. Všechny staré klevetnice si ji náležitě vychutnají, jen co k tomu dostanou příležitost. Nechtěla se před nimi dál ponižovat. Ples skončil a ona už neměla důvod tady zůstávat. Nedokázala čelit všem těm pohledům. V očích ji začínaly pálit slzy. Odstrčila nějakou dívku v tmavých šatech a vyběhla hlavním vchodem ven.

„Caroline!“

Slyšela, jak na ni William volá a zdálo se jí, že se k němu přidala i její sestra, ale nemohla se vrátit. Její rodiče museli už brzy přijít. Její útek rozhodně vzbudil patřičný ohlas.

Otřásla se. Byla zima, sněžilo a ona neměla kabát. Proč se všechny špatné věci musejí stávat právě jí? Cítila, jak jí slzy zvolna stékají po tvářích. Nedokázala je potlačit. Někdo se dotkl jejího ramene.

„Caro“ byla to Amber a podávala jí plášť, „jsi v pořádku?“

S povděkem ho přijala a zavrtěla hlavou. Cítila se strašně. Všimla si, že nahoře na schodišti už se zase vytvořil početný houf zvědavců. Rychle si osušila tváře. Sestra ji pozorovala.

„Pojedeme domů?“ zeptala se jí tiše.

Rusovláska přikývla: „Otec už nechal poslat pro náš kočár. Musí tu být každou chvíli.“

Téměř vzápětí skutečně uslyšela známé hrčení kol na dláždění, i když trochu tlumené sněhovou pokrývkou. Lokaj otevřel dvířka a pomohl oběma nahoru. Caroline zahlédla, že její rodiče i Frederic s Isabellou si sedají do druhého kočáru. Potom kočí práskl do koní a vyrazili.

Dům Fitzroyových se vzdaloval. Caro viděla, jak se lidé se smíchem začínají vracet dovnitř i barona stojícího na schodech a hledícího za odjíždějícím kočárem. Amber naproti ní mlčela a jen ji pozorovala.

„Jak mi to mohl udělat?“ blondýnka zamrkala, aby zahnala nové slzy.

„Miluje tě,“ pronesla její sestra, jako by to bylo zcela zřejmé.

„Zvláštní způsob, jak to říct,“ Caroline se ušklíbla.

„Byla to od něj odvaha,“ namítla Amber tiše, „a od tebe zase pěkně zbabělé utéct.“

„Nedal mi na výběr,“ ohradila se její sestra. Dobře ale věděla, že lže. Nerada dávala Amber za pravdu, ale tentokrát se nemýlila. Nejspíš měla Williamovi odpovědět. Ale nedokázala to. Prostě to nešlo, po způsobu, jakým svoji žádost přednesl.

„To ho vážně nemáš ráda?“ Amber položila po chvíli ticha další otázku. Na předchozí Carolininu odpověď se rozhodla nereagovat. Její sestra se zdála dost zmatená sama sebou.

„Já ho přeci mám ráda,“ zašeptala Caro sotva slyšitelně. Nevěřila, že to skutečně přiznává. Dnes večer už nevěřila ničemu. Amber se po těch slovech jen spokojeně usmála. Až na Stapleské náměstí pokračovaly mlčky.

Jakmile všichni vkročili do haly, Caroline se omluvila a odešla do svého pokoje. Potřebovala se vyrovnat se vším, co se večer odehrálo. Nejradši by se následujícího rána probudila a zjistila, že všechno byl jenom zlý sen. Jenže to bylo až příliš reálné. Když zavřela oči, viděla Williamův prosebný pohled. Věřila, že to myslel vážně, nikdy by neriskoval veřejné ponížení před tolika lidmi kvůli žertu. Ale copak mu mohla odpovědět ano? S pláčem se sesunula na postel a nakonec vyčerpaně usnula.

***

Edmund si otevřel noviny a začetl se do článku o nejnovějším soudním přelíčení s Dawsnovými. Stejně jako řada jiných, i on byl včera večer přítomen překvapivému prohlášení barona Higginse i útěku slečny Simpsonové, který následoval. Ta událost měla vynikající předpoklady stát se skutečnou senzací sezóny.

„Dobré ráno,“ do jídelny vešel Oliver a posadil se vedle sestry. Edmundovi neušlo, že má podezřele dobrou náladu. Předpokládal, že to má něco společného s jeho včerejší návštěvou zimní zahrady u Fitzroyových. Ani se mu nedivil. Amber byla mimořádně přitažlivá žena, a kdyby se vytratila s ním, taky by měl důvod usmívat se na celý svět.

„Včerejší incident s tvým přítelem tě zřejmě nezdrtil,“ Edmund nedokázal odolat pokušení trochu bratra pozlobit.

„William má vlastní rozum a vlastní zodpovědnost,“ vikomt si nevzrušeně nalil kávu. Považoval sice baronovu žádost za vrchol bláznovství, protože předem dokázal uhodnout, jak skončí, ale neměl důvod se nějak zvlášť znepokojovat. Byl si jistý, že William si s pomlouvačnými jazyky velmi snadno poradí a díky své tvrdohlavosti stejně dosáhne svého.

„A sebevědomí mu taky zjevně nechybí,“ ušklíbl se Edmund, „rád bych tě upozornil, že se hodlám vrátit do Brightonu.“

„Jen přes mou mrtvolu,“ Oliver na něj vrhl výstražný pohled. Rozhodně neměl v úmyslu spustit bratra tak rychle z očí. Na to ho stál příliš mnoho peněz.

„S dovolením jsem plnoletý a tebe jako chůvu nepotřebuju.“

„Očividně ale potřebuješ moje peníze,“ vikomt se napil ze svého šálku, „takže zůstaneš pod dohledem.“

„Možná ti to ušlo, ale mám práci,“ ohradil se Edmund. O tom, že za své úsilí nejspíš nedostane zaplaceno, raději pomlčel. Bratr měl totiž pravdu, bez jeho renty byl absolutně na mizině.

„A jak jsem viděl, jsi schopen ji vykonávat stejně dobře i v Londýně,“ opáčil Oliver, „je mi líto, zatím zůstáváš v mém domě. Musím si něco zařídit, Agnes na tebe dohlédne.“

Edmund jenom odfrkl, jeho sestře dalo hodně práce nevyprsknout smíchy. Žabomyší války jejích bratrů byly zkrátka neskutečné. Nechápala, jak se můžou stále hádat o stejné nesmysly, ale přesvědčovali ji o tom, že předmět jejich sporů se nikdy nevyčerpá. Ať už to jsou finance nebo ženy.

„Něco?“ podívala se na Olivera s povytaženým obočím. Ten se však jen tajuplně usmál: „Jen se nech překvapit, sestřičko.“ Pak vstal od stolu a jídelnu opustil. Ani se nenamáhal dopít svoji kávu.

Po tom, co mu Amber večer před tím řekla, ji musel znovu vidět. Zvlášť když z plesu odešla tak brzo. Nerozuměl tomu, co dělá pro sestru, se kterou nemá nijak blízký vztah, ale Carolinino chování pochopit dokázal. William se nezachoval zrovna na výbornou.

Vzal si od majordoma kabát, klobouk a rukavice a vyrazil na Stapleské náměstí. Mohl si vzít kočár, ale dal přednost procházce. Chůze mu vždycky pomáhala srovnat si myšlenky. Věděl přesně, co Amber řekne, jen ještě nevěděl jak.

Komorník mu otevřel, jen co stačil zaklepat a téměř okamžitě ho uvedl do salónu. Na pohovce seděla Amber a vyšívala.

„Jste doma sama?“ trochu ho to překvapilo. Očekával, že přinejmenším její matka a nejmladší sestra doma budou.

Zavrtěla hlavou a odložila práci na stolek: „Caroline je nahoře. Posaďte se.“ Pokynula ke křeslu, ale Oliver to schválně přehlédl a přisedl si k ní na pohovku.

S úsměvem se odsunula, ale nabídla mu ruku k polibku: „Proč jste přišel?“

„Kvůli vám,“ konečky prstů ji pohladil po tváři.

„Ano?“

„Musel jsem vás vidět,“ přisvědčil a vytáhl z kapsy jemný zlatý prstýnek, „tohle je pro vás.“

Amber na něj překvapeně pohlédla, když jí ho vložil do dlaně. Byla to krásná práce prvotřídního zlatníka. Prstýnek byl jemně kroucený a ozdobený zelenými kamínky. Dívka dobře věděla, co to znamená a hned následující vikomtova slova jí to potvrdila.

„Stanete se mojí ženou?“ tázavě na ni hleděl.

Nedokázala pochopit, že o tom pochybuje. Zvlášť po jejich včerejším rozhovoru.

„Ano,“ usmála se, „a dobře to víte.“

„Neustále mě přesvědčujete o tom, že s vámi nikdy nemůžu mít jistotu.“

Amber jenom pobaveně zavrtěla hlavou a nechala si prstýnek navléknout. Hned vzápětí si ji k sobě přitáhl a políbil ji, nedbaje na skutečnost, že kdokoliv může do salónu vejít. Dovolila mu to, ale velmi rychle se odtáhla. Nepřála si, aby je někdo nevítaný vyrušil. Byli sice zasnoubení, ale ještě ne oficiálně.

Oba se domluvili na tom, že na cestě odsud se vikomt zastaví v kanceláři jejího otce a přednese mu formální žádost. Amber měla pocit, že její rodiče další svatba určitě překvapí, ale proti nebudou. I přes to, co se stalo u Fitzroyových.

Baronet nikdy nebyl tak zaskočen, jako když William předchozí večer požádal o ruku jeho dceru. V jistém směru to od něj byla neuvěřitelná drzost a od Caroline zcela rozumné, že utekla. Proti případnému zasnoubení by se sice nepostavil, ale určitě by ho nevítal. O tom, že i druhá sestra má nápadníka neměl tušení.

Oliver se zdržel necelou hodinu. Krátce po jeho odchodu do salónu sešla Caroline. Vypadala unaveně. Amber ji od rána neviděla, protože snídani si nechala donést do pokoje. Dívka působila dost nešťastně, zdálo se, že velkou část noci proplakala.

„Jsi v pořádku?“ Amber skoro mrzelo, že se cítí tak šťastná, když Caro se trápí.

„Není mi o nic líp, než mi bylo, když ses ptala naposledy,“ blondýnka se posadila, „byl tady vikomt?“

Rusovláska přisvědčila a zazvonila na služku, aby donesla další čaj. Caroline vypadala, že ho skutečně potřebuje.

„Co chtěl?“

„Požádal mě o ruku,“ usmála se Amber a ukázala sestře ruku ozdobenou prstýnkem. Doufala, že to Caro nerozzlobí ani nepřiměje k pláči. Sestra však jenom vyrovnaně přikývla: „Myslela jsem si to. Gratuluju ti.“

„Přála bych si, aby i ty byla šťastná,“ rusovláska si sedla zpátky na pohovku.

 „Zase budu,“ blondýnka mávla rukou. Za její smutek mohla konec konců jedině její hloupost a strach. Kdyby se tolik nebála mínění ostatních lidí, mohla být zasnoubená i ona. Proč jen se William vždycky musí chovat tak zvláštním způsobem?

Během neklidné noci měla dost času přemýšlet a probírat se svými pocity. Nechtěla věřit, že je zamilovaná hlavně proto, že se toho bála. Měla strach, co se stane, až připustí, že si baron získal její srdce. Nechtěla mu věřit, protože se bála, že jí ublíží. Ale ukázalo se, že nejvíc si ublížila ona sama. V podstatě dvakrát odmítla Williamovu žádost o ruku. Nedalo se čekat, že by ji požádal potřetí.

„Mademoiselle,“ do salónu vešel komorník, „tohle právě doručili pro slečnu Caroline, poslíček čeká na odpověď.“ Teprve když předal obálku Amber, si všiml, že její sestra je s ní v salóně. Než se však stačil začít omlouvat, dívka ho gestem ruky poslala pryč a podala dopis sestře.

„Nechám tě tu s tím o samotě. A opovaž se nechat toho poslíčka čekat dlouho.“ Pobaveně se usmála a odešla pryč. Doufala, že se ve svém předpokladu o autorovi dopisu neplete.

Caroline počkala, až se Amber vytratí a teprve potom rozlomila pečeť. Skoro se bála přečíst si kartičku, která byla uvnitř. Nesnesitelně se jí klepaly prsty, takže chvilku trvalo, než se jí podařilo vzkaz vyndat a začíst se do elegantních řádků.

Drahá Caroline,

říká se, že láska dělá z lidí blázny. Pokud s tím souhlasíte, pak určitě chápete mé včerejší jednání. Nechtěl jsem vám ublížit ani vás rozplakat. Je mi líto, každé slzy, kterou jste prolila. Prosím, odpusťte mi, protože jsem pouze zamilovaný blázen.

Snažil jsem se získat si vaši důvěru a lásku, protože jsem pochopil, že jste pro mě nejdůležitějším člověkem na světě. Miluji vás a ten pocit, pro mě byl vždycky tou nejkrásnější odměnou. Neříkejte, že na to nemám právo, tvrďte pouze, že si nezasloužím vaši lásku, což už sám dobře vím.

Modlím se za vaše odpuštění a doufám, že se mi ho dostane. Musím se však ptát, a vězte, že vaše odpověď je pro mě nadmíru důležitá: Mám ještě nějakou naději, že mě jednou budete milovat a stanete se mojí ženou?

S láskou

William

Caroline cítila, že se jí po tvářích znovu koulejí slzy. Nevěřila, že ještě stále nějaké má, po tom, kolik jich v noci předtím prolila. William jí psal, že si nezaslouží její lásku, ale přitom ona si nezasloužila tu jeho. Nechápala, jak ji může po tom všem ještě milovat. Ona by se nenáviděla, vždyť byla celou tu dobu sobecká a nespravedlivá. Je vůbec možné, že po tom všem by si ji pořád ještě chtěl vzít?

Cítila se jako ve snu, když se zvedla a došla k dopisnímu stolku. Položila před sebe prázdný list, otevřela lahvičku inkoustu a vzala si brk. Nevěděla, co napsat. Jak odpovědět na takový dopis? Nakonec se spokojila s jediným krátkým slůvkem: ANO. —————————————————————-

—————————————————————-