POPELČIN STŘEVÍČEK ZÁVĚR

Krásný večer,

podle hesla jak na Nový rok, tak po celý rok, jsem strávila den v práci. Doufám, že mi to pomůže, abych strávila pracovní rok, bylo by to potřeba :). Ale to zbytečně odbočuju. Mám tady konec ke svojí povídce Popelčin střevíček. Jeho autorkou je Gentiana, jejíž nápad mě při čtení skutečně dobře pobavil. Doufám, že se bude líbit i vám.

Přeju vám hodně zdraví, štěstí, lásky a pohody do nového roku 2011. Ať ho přečkáte co nejlépe a splní se vám všechny sny a přání. V dnešní hektické době je to zapotřebí čím dál víc.

Vaše C.ind.ere.lla

P.S.: Kdybyste měli zájem i o moje vlastní zakončení příběhu, ozvěte se do komentářů. Uvidím, kolik vás bude, a zařídím se podle toho. 🙂

***

Do svého pokoje doběhla Viktorie celá uzardělá z rychlého běhu, který, jak věděla, je pro dámu krajně nevhodný. Z horního odpočívadla ještě chvíli Andrease pozorovala a v hlavě se jí začal líhnout zajímavý plán. Takový, se kterým by její rodiče dozajista nesouhlasili. Ale to ona se zasnoubením také ne. U okna chvíli pozorovala světla v zahradách otcova sídla, byla hodná dcera a věděla, co by jakýkoliv skandál pro její rodinu znamenal. O půlnoci bude zasnoubená s mužem, kterého jí vybral otec. Tolik si přála jednu romantickou noc, jeden krásný sen, než se tak stane. Její plán byl nevinný a odpovídal duchu maškarního plesu, rozverný úsměv jí vykouzlil v pravé tváři rozkošný dolíček.

Ozvalo se zaklepání a Viktorie se vesele otočila ke dveřím. Klepání její nové komorné Mariel se nadalo splést. Když souhlasila se zasnoubením, přála si, aby otec na místo její komorné přijal její kamarádku z dětských let. Mariel byla dcerou jednoho z otcových zahradníků a měla jen velmi malou šanci dostat zaměstnání její komorné. S Viktorií byli stejně staré a často si spolu jako malé hrály. Později spolu sdílely sny a trápení dospívání. Bylo to velmi neobvyklé přátelství, ale protože Mariel byla milé, tiché a slušné děvče, rodiče je tolerovali.

Když Mariel vešla a zavřela za sebou dveře, podívala se na Viktorii s otázkou v očích. „Na plese je prý mnoho zajímavých hostů…“

„To ano, ani nevíš jak moc ” rozesmála se Viktorie.  

„Potom nerozumím tomu, proč se schováváš v pokoji,” Viktoriina změna nálady jí začínala dělat starosti. Vždyť teprve před hodinou jí Mariel upevnila poslední šperk a viděla ji sklesle odcházet na ples. Znala její sen o velké lásce a chápala její smutek, se kterým ho opouštěla.

Viktorie viděla starosti, které se daly Mariel tak snadno vyčíst z tváře: „Neboj, nechystám se utéct ani nic podobného, vím co je mojí povinností”

„Ale…?“ pozdvihla Mariel obočí.

„Jen jednu kouzelnou noc, na kterou budu vzpomínat” zatočila se zasněně Viktoria, „s princem samozřejmě,” dodala, když klesla na lenošku.

„Hádám, že ten záhadný rytíř už tě netrpělivě hledá v sále, jinak bys asi nebyla tak veselá” Mariel stále netušila, co vlastně Viktorie zamýšlí.

„Víš, ráda bych využila tvého neobyčejného talentu a trochu se proměnila” začala Viktorie vysvětlovat kamarádce svůj plán. Čas totiž neúprosně běžel a každá chvilka byla drahá.

A tak ho Viktorie nechtěla ztrácet dlouhým vysvětlováním.

„Chtěla bych se převléct do jiných šatů a taky budu potřebovat jinou škrabošku. Vlastně několik,” usmála se Viktorie.

„Povíš mi alespoň, co se stalo?” nedala se Mariel cestou do Viktoriiny šatny, která sousedila s jejím pokojem.

„Později určitě,” usmála se Viktorie, „teď si pospěšme.“

„S šaty nebude problém, teprve předevčírem doručili několikery nové. Škrabošky k nim ale nejsou,” poznamenala Mariel.

„Naštěstí mám šikovnou komornou…“ prohlásila Viktorie vesele.

„To skutečně máš, ale zázraky neumím. Chvilku to potrvá.” 

„Nevadí, k prvním škrabošku nepotřebuji,” Viktorie se vynořila zpoza stojanu s tmavě modrými šaty, které si nechala ušít její matka a omylem byly uloženy v její šatně. „K těmto je klobouk se závojíčkem a je docela hustý.”

„Viktorie, to jsou cestovní šaty.”

„Nevadí náhrdelník a šerpa z nich udělají plesové.”

„Budou tě považovat za dámu bez vkusu a možná i rozumu.”

„Tím lépe, není to snad maškarní? Rychle, pomož mi prosím.“

Už deset minut poté měli hosté možnost uchichtávat se nad nevkusem neznámé dámy. Viktorie se tím bavila a jen dávala pozor, aby se nepřipletla do cesty rodičům. Její oči s dychtivostí hledaly postavu neznámého „hvězdáře”. Po dlouhé době se cítila svobodně a s veselím, jež patřilo k jejímu mládí a povaze, si užívala plesu. Ne jako bohatá, mladá hraběcí dcerka, ale jako neznámá podivínka.

Andrease neopouštěla myšlenka na krásku, jejíž střevíček schovával pod vestou. Vlastně netušil, co by si s ním měl počít. Představa, jak zkouší střevíček všem přítomným dámám, byla docela zábavná. Pohled se mu stočil na drobnou postavu hraběnky de Soibre, té by asi padla, pomyslel si a je vyhlášenou kráskou, jeho dědeček o ní nepřestával mluvit. A bylo pravdou, že i ve svých šedesáti vypadala pěkně, ale přece jen by radši mladší nevěstu. Tím si připomněl, co se má o půlnoci stát, a už mu tak veselo nebylo. Kdo ví, jaká snoubenka mu dnes bude stát po boku.

Viktorie si všimla Andrease právě v tomto okamžiku. Nenapadlo ji nic jiného, jak se s ním dát do řeči, než vrazit do něj a „roztrhnout si rukáv” o jeho sponu na rukávu. Nebylo to sice originální, ale fungovalo to. Andreas se neznámé dámě nepřítomně omluvil ale při „Nic se neděje mladý muži” pronesené velmi nosovým sopránem se málem zakuckal smíchy. Večer byl najednou plný hvězd a on našel tu svoji. Trochu ho zmátla ta změna kostýmu. Proč by se kráska měnila na postarší podivínku?

„Nezatančíme si?” nabídl Viktorii rámě.

„Oh, děkuji ráda, ovšem jsem špatná tanečnice.” V tom Viktoria nelhala, nácvik tance ji prostě nebavil. A po jednom kole jí Andreas nabídl radši procházku ke stolům s občerstvením. Ta žena ho fascinovala, byl skvělý tanečník a tak lehce poznal, že neznalost tance nepředstírá. To se dívkám z dobré společnosti nestávalo. Čemupak asi dává přednost před hodinami tance?

Ke stolům s občerstvením dorazili zadýchaní.

„Smím vám donést sklenici vína?” nabídl se Andreas.

„Děkuji, bílé prosím.”

Andreas jí podal sklenici a díval se, jak s požitkem víno ochutnává.

„Hrabě podává výtečné víno,” poznamenal.

„To ano, jedinečné,” pro skutečné uznání kvality otcova vína na chvilenku zapomněla Viktorie na nosový hlásek, „tento ročník má mimořádně plnou chuť.”

Andreas byl překvapený. Jeho kráska je znalkyní vína. I když jeho otec měl také velké vinice, nepamatoval se, že by někdy v jeho hlase slyšel takové zaujetí. Další půlhodinu strávil velmi příjemně. Stačilo jen málo a dívka se rozpovídala o víně. Bylo to, jako by seděli uprostřed vinohradu a podzimní slunce barvilo listy révy do rezava, odráželo se v plodech a klouzalo po světlých kadeřích vypravěčky. Vyprávěla o sklizních, lisování i zrání vína. O vůni dřeva starých sudů a jiskření vína nalévaného do sklenic.

Viktorii bylo jako by se po milovaném vinohradu procházela s ním. Viděla, jak pozorně poslouchá, jak mu oči ožívají a smějí se s ní. Ještě nikdy se tak s nikým necítila. Zpravidla svůj zájem o vinohrad spíše tajila. Nepatřil k běžnému zájmu mladých dívek ze šlechtických rodin. Ani Mariel, její nejbližší duše s ní tento zájem nesdílela. Vyrušila je právě hraběnka de Soibre, která se šla pozdravit s Andreasem. Viktorie se omluvila a ztratila se v davu, ještě než k nim hraběnka přišla.

Rychle vyběhla do svého pokoje a tam už Mariel dokončovala poslední úpravy na škrabošce ke světlounce zeleným šatům. Viktorie znovu užasla nad zručností své přítelkyně. Jednoduchá a rafinovaná škraboška udělala z obyčejných plesových šatů kostým lesní víly. Mariel dokázala vykouzlit z několika kousků látky, korálků a pentliček neobyčejně krásné drobnosti, které už udělaly radost nejednomu děvčátku.

Andreas se ve společnosti staré hraběnky nedokázal dost dobře soustředit, i když byla výbornou společnicí, a jen automaticky odpovídal na její dotazy na dědečkovo zdraví. Kdepak se mu ztratila?

„Andreasi, doprovodil byste mě prosím trochu na vzduch?” taková žádost se nedala odmítnout. Jen nerad opouštěl taneční sál.  

Po dvaceti minutách marného hledání se Viktorii chtělo plakat. Kde může být? Noc tak rychle utíká, cítila se zoufalejší než ráno. Nerozuměla svému srdci, poprvé cítila, jak se jí svírá hruď, jak rychle tepe v naději, že za příštím sloupem uvidí jeho vysokou postavu. Rozhodla se přidat ke dvěma dámám, které právě vyšly směrem do zahrad. Připojila se k jejich plytké konverzaci a zoufale hleděla do tmy. Andreas právě doprovázel starou hraběnku směrem k domu, když ji zahlédl, ten způsob, jakým si odhrnula neposlušný pramen vlasů, byl nezaměnitelný. Byla nádherná. Jak stvoření z dětských pohádek. Pozoroval ji, jak zašla k altánku, viděl, jak se nenápadně odpojila a zmizela v zahradě.

Viktorie ho viděla přicházet a poznala také hraběnku. Pochopila, že se zná s dámami, ke kterým se připojila, a chtěla se vyhnout představování, které nutně muselo následovat.

Andreas se hraběnce mile omluvil a předal ji do péče přítomných dam. On teď musel najít svoji Popelku. Našel ji ve skryté besídce.

„Neruším?” oslovil dívku. Viktorie se polekala, tahle besídka byla daleko od osvícených částí zahrady. Neměla v plánu se tu sejít s Andreasem, chtěla se jen vyhnout představování a po chvíli se vrátit do sálu.

„Ztratila jsem se” špitla nejistě.

„Potom mi dovolte doprovodit vás do sálu.”

Viktorie netušila, jestli ji poznává nebo ne. Každopádně si slíbila, že nevyvolá skandál, a tak nenápadně vedla Andrease tak, aby se naprosto nenápadně vmísili mezi hosty. Andrease její hra bavila, ale respektoval a chápal její obavu. Při cestě ze zahrady ji pozoroval a uvědomil si, že toto je žena, o které snil. Dokázal si představit celý život po jejím boku. Měla v sobě vášeň, laskavost i hravost.

Jak jen může za pouhou hodinu stanout po boku jiné žen?. Viktoriiny myšlenky byly velmi podobné, a tak cesta noční zahradou proběhla v rozechvěném mlčení. Právě míjely „její” bylinkovou zahrádku, když se jí šaty zachytily za keř. Andreas se sklonil a vymotával jemnou látku z větví keře. Pozorovala jeho paže, zručné prsty i pramínky černých vlasů, které se mu trochu neposedně v týle vlnily. Nemyslela na nic než na něj. Na prchavou chvilku zapomněla, kým je, a dotkla se špičkami prstů jednoho z nich. Bylo to tak přirozené, jako by to tak mělo navždy být. Chvěla se po celém těle a propadala něčemu zcela novému. Jako by všechny hvězdy začaly tančit valčík a měsíční orchestr jim k tomu hrál ty nejkrásnější melodie. Když Andreas vstal a podíval se jí do očí, úplně se v jejich modři ztrácela. Něžně ji vzal do náruče a připojili se ke hvězdám. Jen na jeden nekonečný okamžik se jejich rty dotkly v něžném polibku. Jako by se čas v ten okamžik zastavil, oba ve stejnou chvíli pocítili, že patří sobě a ve stejný moment procitli ze snu.

 Andreas zůstal stát ve ztichlé zahradě a díval se za mizející dívkou. Co si teď počít? Kdo je vlastně jeho neznámá? Je možné ještě zrušit ohlášení zasnoubení? Měl jen střevíček a dívčin šál, který jí při útěku spadl z ramen. Jeho krásná Popelka. Pomalu se vracel k zámku a uvědomil si, jak hluboko v zahradách byli a jak šikovně jej kráska vedla. Pochopil, že tu zahradu musela velmi dobře znát. Stejně jako podávané víno a její popis vinic přesně odpovídal vinícím hraběte de Chambonne. Navštívil je s otcem právě minulý měsíc. A jen dívka, která bydlí přímo v zámku, se může tak rychle převléci. Měl pocit, že mu srdce radostí vyskočí z hrudi. Možná našel svoji Popelku a pro jednou mohl dát zapravdu svému otci. Viktorie de Chambonne je tou nejlepší ženou pro něj.

Viktorii tekly po tvářích slzy, nezdržovala se vysvětlováním a okamžitě padla Mariel, která právě dokončovala další škrabošku, do náruče.

„Nebude už potřeba, kouzelná noc je u konce. Mariel, já se teď přece nemohu zasnoubit. Nemůžu žít jen z jednoho večera… já …já …”

Mariel nemohla kamarádku nijak utěšit. Vyrušilo je zaklepání na dveře. Mariel šla otevřít a převzala od lokaje vzkaz a balíček. Udiveně jej položila plačící Viktorii do klína. Byl to šál, který ztratila v zahradě, a v něm byl zamotaný její vlastní střevíček. Rozechvěle rozbalila lístek. Stálo tam jen:

Ta, které padne tento střevíček, se stane mojí ženou. Našel jsem svoji nevěstu?

Andreas du Fabian

Viktorie tomu nemohla uvěřit, a jak se zoufalství měnilo v radost, rostla její vděčnost za tuto kouzelnou noc. To, co mělo být pouhou pěknou vzpomínkou, se stalo začátkem něčeho nádherného.

A když hodiny v sále odbíjely půlnoc a hosté odkládali škrabošky, scházela tento večer už podruhé do sálu. V patách schodiště ji čekal Andreas, který ještě stále nemohl uvěřit faktu, že tato nádherná a fascinující dívka se právě stává jeho snoubenkou.

O autorovi: C.ind.ere.lla (3 článků)


Článek napsala C.ind.ere.lla dne 1.1.2011 v 19:44 a je zařazený do rubriky Čtenářky píší. Můžete sledovat komentáře k tomuhle článku pomocí RSS 2.0 feed. POD TÍMTO TEXTEM MŮŽETE ZANECHAT KOMENTÁŘ. Pinging: off.

Komentáře k článku “POPELČIN STŘEVÍČEK ZÁVĚR”

  1. C.ind.ere.lla podotýká:

    Peťule: No,snad se se zítra dočkáš 😉

  2. Peťule podotýká:

    Jak to já se těšila na tvůj závěr když jsi to tak pěkně načala 🙁 dokonce jsem si to vytiskla a čtu si to jako pohádku před spaním 😉

  3. Zuzka podotýká:

    Tak to je škoda – píšeš totiž velice pěkně…

  4. C.ind.ere.lla podotýká:

    Asi vás zklamu holky. Já to nebudu.

  5. Zuzka podotýká:

    Peťule: Aha – tak to už mi také došlo…

  6. Peťule podotýká:

    No přece naše popelka 😀

  7. Zuzka podotýká:

    A kdopak ho bude psát???…

  8. C.ind.ere.lla podotýká:

    D.J.: Neboj, nového románu se dočkáte. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEZAPOMEŇ odkliknout, že nejsi robot, pokud jsi tu bez přihlášení.
Pro vložení hvězdičky stačí napsat :mrgreen:

*