TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMÁ

trpyt_nociMilé čtenářky,

sobota je opět tady a dnes se máte opravdu na co těšit 🙂 Trochu jsem se rozepsala a výsledkem mého snažení je nezvykle dlouhý díl. Takže přeji příjemnou zábavu.

Komentáře jsou vaše 🙂

Vaše Sirael

Caitlyn pomalým pohybem zaklapla svůj mobilní telefon a její pohled spočinul na odložené učebnici mikrobiologie, se kterou se již čtrnáct dní marně potýkala, a vážně uvažovala nad tím, že první termín zkoušky vynechá. A teď jí z ničeho nic zavolá Joyce Fieldsová, jeden z nejlepších studentů ročníku, a zve ji na kávu! Náhoda nebo osud? Caitlyn na tom nezáleželo. Rozhodně nehodlala zkoumat motivy té šedivé myši Joyce, jen když jí pomůže s přípravou. Co na tom, že spolu během roku a půl prohodily sotva pár slov? Teď může být všechno jinak.

Za patnáct minut, jak slíbila, sjela výtahem do přízemí a našla zamračenou Joyce u jednoho z počítačů. To bude nuda, pomyslela si a roztomile se usmála na několik studentů mužského pohlaví na druhé straně haly. Pak se, s odlehčenou verzí úsměvu na rtech, obrátila k Joyce a s přehnanou veselostí se s ní pozdravila.

„Ahoj, Joy! To je ale příjemné překvapení. Myslela jsem, že jsi přes zkouškové doma.“ Caitlyn si o dívce před sebou matně pamatovala pouze to, že není z Chicaga, ale z nějakého bohem zapomenutého města v Illinois.

„Ahoj, Caitlyn. Díky, že jsi přišla. Ne, zůstávám tady i o prázdniny, mám tu větší klid na učení.“ Joyce vycítila určitou neupřímnost ve slovech své spolužačky, ale neměla jí to za zlé. Sama nebyla o nic lepší.

„Dáme si kávu tady na univerzitě? Nebo vyrazíme do města?“

„Možná by to bylo lepší tady, co říkáš?“ Joyce vrhla rychlý pohled směrem k trojici mužů, kteří dosud setrvávali na svých místech. Nepochybovala o tom, že pokud by se pokusila odejít z haly, okamžitě by se vydali za ní jako honící psi.

„Tak pojď,“ pobídla ji Caitlyn trochu netrpělivě, protože zahlédla, jak se její ctitelé chystali k odchodu, a ona je chtěla ještě jednou pozdravit. Joyce si vzala věci a následovala spolužačku ke kantýně. V zádech cítila tři neodbytné pohledy, ale rozhodla se je ignorovat. Hlavně klid! Teď si nesmí dovolit žádnou chybu a všechno bude v pořádku.

V kantýně si objednaly kávu a posadily se k jednomu z pěti bílých plastových stolků. Rozpačité ticho, které muselo nevyhnutelně nastat mezi dvěma dívkami, které neměly snad jediný společný zájem, trvalo až do chvíle, kdy jim obsluha donesla dvě espresa a jejich lahodná vůně trochu uvolnila napjatou atmosféru.

„Jak si užíváš volno?“ Joyce se nutila do role veselé kamarádky, která jí nikdy příliš nešla. Nicméně nepočítala s tím, že by jí na něco podobného Caitlyn skočila. Možná nijak nevynikala ve studiu, ale sociální inteligence jí rozhodně nechyběla.

„Ale znáš to,“ mávla brunetka rukou a osladila si kávu, „na koleji je to teď samý večírek a do toho plesová sezóna, takže jsem jen málokdy večer doma.“

Joyce zdvořile pokývla hlavou, ačkoliv o trávení volného času na koleji neměla nejmenší ponětí. „A co zkoušky? Už máš něco za sebou?“

„Většinu. Kromě mikrobiologie a biochemie všechny. I když hematologii jsem udělala s odřenýma ušima.“ Caitlyn se na Joyce pozorně zadívala přes horní okraj šálku a upila trochu kávy. „Předpokládám, že ty máš vše za jedna.“

„Taky ještě nemám mikrobiologii,“ vyhnula se Joyce obratně zmínce o svém studijním úspěchu. Hovory o známkách a o jejím intelektu ji vždy uváděly do rozpaků. Nerada se chlubila jedničkami, když věděla, že ostatní jsou na tom hůř.

„A učíš se? Já nad tím můžu sedět od rána do večera a nejsem schopná si něco zapamatovat, natož pochopit.“

Výborně, pomyslela si Joyce, to je moje příležitost. „Mě mikrobiologie vždycky bavila. Možná bych ti s tím mohla pomoci.“

A tak se stalo, že se dívky za deset minut vzdálily z kavárny a zamířily ke čtveřici výtahů, které svážely studenty z horních pater budovy, v nichž se kromě několika učeben nacházely také pokoje studentů. Joyce nevěděla, ve kterém patře její spolužačka bydlí, ale i kdyby to bylo příliš vysoko na zamýšlený útěk oknem, stále to bylo lepší než sedět v hale a čekat na setmění.

Ravličovi poskoci se samozřejmě také zvedli a vyrazili za nimi. V dlouhé chodbě k výtahům však vždy vládl takový zmatek, že se jim dívky v davu dalších studentů brzy ztratily a nastoupily do jednoho z výtahů. Caitlyn stiskla sedmičku a Joyce v duchu zaúpěla. Oknem to tedy nepůjde. Na druhou stranu si mohla být jista, že se do pokoje dostanou dřív, než muži zvládnou prohledat první dvě patra. Pro tuto chvíli je v bezpečí jak před lidmi, tak před upíry.

S učením začaly krátce po dvanácté a pokračovaly až do půl třetí, kdy si daly krátkou přestávku. Joyce Caitlyn několikrát ujistila, že má spoustu času a že jí opakování vůbec nevadí, což byla vlastně pravda. Poté nad knihou vydržely až téměř do čtyř hodin odpoledne, ale pak Caitlyn prohlásila, že má hlavu jako pátrací balon a musí přestat. Joyce, smířena s tím, že se z univerzity nedostane jinak než s upířím doprovodem, mrkla nervózně na hodiny. Ne, ještě nemůže odejít. Ještě je příliš brzy. Musí tu zůstat nejméně do půl páté, aby zavolala Yennefer a přiznala se ke svému nezodpovědnému chování, do čehož se jí pranic nechtělo. Jen kdyby se to nedozvěděl Fabbris, pak by se to dalo snést. Ale nepochybovala o tom, že mu to Yennefer vylíčí barvitě a se všemi podrobnostmi.

„Nedáme si skleničku?“ Vyhrkla Joyce, když zaznamenala neklamné známky toho, že by ji Caitlyn už ráda viděla za dveřmi, a natáhla se po lahvi kubánského rumu, který byl vystaven na čestném místě mezi učebnicemi. Ačkoli sama alkoholu nikdy příliš neholdovala, domyslela si, že spolužačka je na tom s prioritami trochu jinak, a neodmítne si připít na úspěšné studium.

„Vždycky jsem si myslela, že jsi abstinent.“ Caitlyn vstala ze země a došla pro dvě skleničky, které se podle Joyceina mínění na rum rozhodně nehodily.

„Zdání často klame,“ Joyce oběma štědře nalila a pronesla přípitek. „Tak na nás. Ať tu zkoušku obě zvládneme.“

„Na nás,“ připojila se Caitlyn a obrátila do sebe bez mrknutí oka půl skleničky.

Joyce zabloudila pohledem k hodinkám. 16.05. Jestli to tímhle tempem půjde dál, nebude jim ta lahev stačit. A Caitlyn bude mít špičku dřív, než zapadne slunce. Na druhou stranu si alespoň nebude pamatovat setkání s upírem, které ji čeká. Při tom pomyšlení se i ona napila bílé tekutiny, která ji zahřála v těle a částečně zbavila napětí.

O pět minut a jednoho panáka rumu později se Caitlyn rozhodla, že pozve ještě několik lidí a uspořádá menší večírek. Joyce z té myšlenky nebyla nijak nadšená, ale zároveň si uvědomovala, že jí větší společnost zajistí možnost zůstat tu potřebnou dobu, než pro ni přijde Yennefer. Proto teď seděla tiše v koutě a pozorovala Caitlyn, jak obvolává známé na všech patrech a láká je na drink. Když hlučná banda šesti lidí dorazila, vytáhla mobil a vytočila Yennefeřino číslo.

* * *

Domenico vyslechl celý telefonní rozhovor mezi Yennefer a Joyce s kamenným výrazem hráče pokeru. Jeho vzrůstající napětí prozrazoval pouze pevný stisk čelistí a ruce sevřené do pěstí, na kterých mu již úplně zbělaly klouby. Hlavou mu vířily myšlenky jedna za druhou, ale nedokázal zachytit ani jedinou kromě té, ve které spílal Joyce za její nezodpovědné chování. Proč to proboha udělala? Copak jí nevysvětlil jasně, co ji tam venku čeká? Nespolehlivá, svéhlavá ženská! Příště ji doma zamkne nebo si rovnou ustele v její koupelně, aby měl jistotu, že neprovede žádnou další hloupost. A kdyby i přesto zatoužila po svobodě, musela by být Houdini, aby mu proklouzla mezi prsty.

„Nechápu, proč to udělala. Ještě včera mi slíbila, že nepodnikne nic na vlastní pěst. Říkala jsem jí, ať na univerzitu nechodí, ale copak někdy poslechne? Dělá si, co chce.“ Yennefer upřela tázavý pohled na Ultrixe a hledala u něj odpovědi na své otázky.

„Chce najít toho, kdo ji prásknul Ravličovi. Na jejím místě bych udělala to samé.“ Gaby nervózně pomrkávala po starších upírech a čekala, kdy konečně vyrazí. „Jdeme nebo tady budeme jen tak stát? Joyce je v ohrožení.“

„Vy nikam nejdete,“ obořil se na ni Fabbris, „zůstanete tady a pohlídáte byt.“ Jeho obvykle chladný, leč zdvořilý tón se vytratil a nahradil jej ledově ostrý při pomyšlení, že Joyce do této nebezpečné situace dostal svou lží on sám. Hledat informátora! Výborně, to se povedlo. Teď aby ji ten informátor zachraňoval před smečkou svých hladových druhů, kterým ji původně udal. Život je zkrátka jeden velký paradox.

„Ani náhodou! Jdu s vámi!“ Protestovala Gaby a vrhla prosebný pohled na Yennefer. Nemohou ji přece nechat doma, když jim půjde po krku sám Ravlič!

„Ne. Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně. Někdo tady musí zůstat a Yennefer nemohu postrádat. Až dostanu Joyce do bezpečí, zavolám vám, jak to tady vypadá. Možná se sem však dnes večer už nevrátíme. Buďte ve střehu.“ Autorita vyzařující z Ultrixe byla přímo hmatatelná. Gaby sklopila hlavu a už nic neřekla.

„Půjdeme rovnou na univerzitu?“ Yennefer byla bledší než obvykle. „Nebo máš jiný plán?“

„Cestou se zastavíme v Nocturnu. Gerasimo nám pomůže. Jdeme.“ Vyrazil z bytu průměrnou rychlostí dospělého geparda a Yennefer za ním. Ještě předtím se však výmluvně podívala na Gaby, které z toho pohledu bylo téměř do pláče. Beznaděj se jako tenká pavučina usídlila na upírčině obličeji a propůjčila mu zvláštně důstojný, žalostný výraz. Nemáme šanci, říkala tím pohledem Yennefer a Gaby věděla, že má pravdu.

Fabbris doslova letěl temnými, zastrčenými uličkami a veškeré myšlenky vyhnal z hlavy. Teď se soustředil na jediné – dostat se do Nocturna co nejrychleji, sebrat Gerasima a z tajné schránky vyzvednout několik užitečných věcí pro nastávající úkol. Dovedl si velmi dobře představit, co ho na univerzitě čeká. Tentokrát to nebude Ravlič, kdo bude stát v čele uvítacího průvodu, ale Storm, chladná, nevypočitatelná a nebezpečná.

Zastavili se na ulici před barem a Domenico s maskou lhostejnosti vešel dovnitř, následován Yennefer, která se mezi tolika cizími upíry necítila právě nejlépe. Gerasima objevili hned, seděl u baru ve společnosti postarší upírky s rusými vlasy a zřejmě se velmi dobře bavil. Když mu dal Ultrix znamení, trochu neochotně se rozloučil a vydal se za dvojicí do druhého patra podniku, určeného ke skromnému přenocování v ocelových boxech.

„Všichni jsou už pryč,“ prohodil Fabbris k blondýně po svém boku. „Odchází většinou okamžitě po setmění. Jen si tu něco vezmeme a jdeme.“ Vytáhl z kapsy elektronickou kartu a otevřel s ní poslední box v dlouhé řadě. Pak stejným způsobem odemkl tajnou schránku uvnitř a podal Yennefer dřevěný kůl.

„Nebezpečná hračka. Co se stalo?“ Gerasimo se objevil vedle nich a  zatahal se za dlouhý, navoskovaný knír.

„Vezmi si jeden, budeš ho potřebovat.“

„Mám svůj vlastní,“ Řek si poklepal na kapsu saka, „od té srážky u New Orleans, kde mi život zachránila dřevěná noha od židle, bez něj nevycházím. Ale nenech se pobízet a mluv. Stalo se něco kyrii Joyce?“

Domenico si na událost, o níž se zmínil jeho přítel, velmi dobře pamatoval. Ošklivá záležitost. Pro něj jako pro Ultrixe mnoho práce s vykonáním rozsudků nad bandou mladých upírů, kteří si nevážili své nově nabyté existence, a proto se rozhodli rozpoutat menší upíří válku. Trvalo mu téměř celou noc, než všechny navštívil v jejich brlozích a zvěstoval jim vůli jejich královského veličenstva Ostapa VI.

Kyria Joyce dnes utekla na univerzitu, kde ji sledovali Ravličovi lidé. Nevím, jak se jí povedlo se jich zbavit, nicméně teď trčí v pokoji 712 u nějaké své spolužačky a čeká na vysvobození.“

„Čekáš problémy?“ Gerasimo pohlédl zpříma na Fabbrise a v jeho obličeji se zračila jednoznačná otázka.

„Ne, Ravlič nepřijde. Špinavou práci za něj dělají jiní. A jestli tě zajímá, jestli tam bude Storm, tak ať sním klobouk, jestli ne.“ Domenico si rychlými, nacvičenými pohyby nasadil na levou i pravou ruku železného boxera se stříbrnými hroty a ujistil se, že se ho stříbro v žádném případě nedotkne. Uměl však se zbraní velmi dobře zacházet a na rozdíl od většiny upírů měl tento kov rád. Tedy pokud mu zrovna nepropaloval pokožku.

„Storm? Řekla bych, že mi dlužíš vysvětlení, Domenico.“ Yennefer sevřela v dlani dřevěný kůl a vyčítavě na Fabbrise pohlédla.

„To sice dlužím, ale nehodlám tu celou noc stát a tlachat. Máme práci. Jen pro tvou informaci: Storm se přidala k Laskavým. Pojďme.“

Yennefer otevřela ústa, ale už jí nebylo dopřáno nastalou situaci jakkoliv komentovat. Domenico na nic nečekal a okamžitě vyrazil směr Rush Medical College. Blondýna a Řek jej bez dalšího zdržování následovali.

* * *

Storm seděla na nevysoké zídce před hlavní budovou lékařské fakulty a pozorovala pomalu se objevující hvězdy na jasné obloze. Její doprovod, trojice upírů nestejnoměrného věku, ji okázala ignorovala, neboť ji i přes zjevnou Ravličovu důvěru považovali za zrádce. Každý v upířím světě věděl, že byla dlouholetou partnerkou jejich největšího nepřítele, a tu náhlou změnu jí zkrátka odmítali uvěřit. Storm na jejich názoru ani zbla nezáleželo. Nezáleželo jí vlastně na ničem, kromě toho, že dnes opět uvidí Nica. Joyce Fieldsová pro ni byla pouze nepatrnou překážkou, nevýznamným smítkem v prachu cesty za jejím štěstím. Jestli s ní Nico něco měl – ale čert to vem, na tom přece vůbec nesejde. Nico má rád pouze ji, i když se tak zoufale snaží to popřít.

Všimla si, že mezi jejím doprovodem se schyluje k hádce, a rozhodla se zakročit. Jakmile se však postavila, uhodila ji do nosu vůně Itálie, fíků a vlčího máku. Konečně! Nico, Gerasimo a Yennefer. Jak zvláštní – stát na druhé straně barikády po tolika letech, kdy se počítala mezi královy věrné stoupence. Teď bude bojovat proti této trojici, rozhodnuta srazit Nica na kolena, aby si odpykal svou neposlušnost. A pak mu milostivě dovolí vstát a znovu se ucházet o její přízeň.

„Už jsou tady,“ zahuhlal Sebastian, silný bojovník poněkud mdlého intelektu.

„Já vím, hlupáku,“ utrhla se na něj a nakráčela přímo doprostřed skupinky. „Ultrix je za každou cenu můj, rozumíte? Rozeberte si ty dva, ale Fabbrise nechte na pokoji. Poradím si s ním sama.“

Upíři zamumlaly nesrozumitelné protesty, ale Storm už jim opět nevěnovala pozornost. Zvláštní směsice pachů jejích nepřátel náhle zesílila a téměř okamžitě znovu zeslábla. Budeme si hrát na schovávanou, Nico? Nebo mě chceš jenom vyprovokovat k prvnímu výpadu? Storm se pomalu otáčela po směru hodinových ručiček a pátrala po vůni zralých oliv a florentského slunce. Tak kdepak tě mám, lásko? Víš, že nejsem příliš trpělivá.

„Na co ještě čekáme?“ Obořila se na Storm nejmladší z účastníků výpravy, malá, nevzhledná černovláska Priscilla.

„Jestli se ti něco nelíbí, můžeš jít. Ale budeš na kousky dřív, než si stačíš svůj omyl uvědomit,“ odsekla jí blondýna a pohrdavě si přeměřila svůj doprovod. Proč jí Ante dal k ruce tak neschopné upíry? Možná proto, aby mě prověřil, napadlo ji najednou.

„Tamhle jsou,“ Sebastian ukazoval na střechu nízké tělocvičny, kde se proti nebi jasně rýsovaly tři temné postavy. Pak se znenadání rozeběhl a ostatní za ním. Storm zaklela, ale nepokoušela se je zastavit. Věděla, že je to zbytečné. Hlupáci! Copak si myslí, že Ultrix se jich bojí, a proto se schovává na takovém místě, kde by ho našel i slepý? Celá tahle šaráda měla jediný cíl – dostat je z místa, kde je mohl kdokoli zahlédnout. Tohle byla vždycky Nicova slabost – lidé a jejich bezpečí.

Storm však nezbývalo nic jiného než opustit výhodné stanoviště a pustit se za svým doprovodem. Hravě překonala vzdálenost, jež ji dělila od budovy tělocvičny, a na střechu se dostala takřka v rekordním čase. Odtud se jí naskytl pohled na zasněžené fotbalové hřiště a šestici upírů stojících proti sobě. Bez váhání se rozeběhla a skočila dolů. V předklonu dopadla na nohy na svou stranu hřiště. Kdyby nebyla upír, nejspíš by si tím nárazem polámala každičkou kost v těle.

„Bravo. Smysl pro drama tě dosud neopustil.“ Domenico stál široce rozkročen jen několik metrů od ní a ve tváři měl tvrdý, nevyzpytatelný výraz. Storm mu přezdívala „ultrixovský“.

„Ani ty ses nezměnil. Fotbalové hřiště? Měl jsi mi to zavolat předem. Donesla bych míč.“

Nico zavrtěl hlavou. „Fotbal je férová hra. A Laskaví nikdy nehrají fér.“

„Zato král je vrcholem všech ctností, že?“ Vrátila mu stejnou mincí.

„Nepřišel jsem konverzovat, Storm. Odejdi a nech mě dělat mou práci.“

„Jistě, práce.“ Nápadně se zadívala na zpola osvětlenou budovu kolejí a jazykem si přejela po bílých špičácích.

„Myslím to vážně. Sama sis vybrala stranu, které chceš sloužit, takže zapomeň na to přátelské kočkování, na jaké jsi byla zvyklá.“ Upírka vedle Storm se jeho slovům ošklivě zachechtala a Domenico měl chuť uštědřit jí pořádnou lekci.

„Já to také myslím vážně. K té holce se dostaneš jedině přes nás. Tak pojď.“ Doprovodila svá slova vyzývavým pohybem ruky a chystala se na první úhybný manévr. Koutkem oka zahlédla Priscillu, jak vyrazila proti Yennefer, a pak ji plně zaměstnal Nicův odvážný výpad. Nicméně jej hravě odrazila a připravila se zaútočit. Zkusila to zprava, ale byl rychlejší a její ruce se náhle ocitly v pevném sevření. Chvíli se s ním přetahovala, snažíc se obrátit stříbrné hroty boxerů k jeho tváři, a pak ji od sebe odstrčil s takovou razancí, až zavrávorala.

„To je všechno, co umíš?“ Prskala jako navztekaná kočka a znovu se na něj vrhla. Tentokrát mířila na hlavu, ale uhnul dřív, než se ho stačila dotknout.

„Taky jsi toho zatím moc nepředvedla,“ usadil ji a pokusil se jí dostat do zad. Storm však byla připravena a elegantním pohybem se dostala z jeho dosahu. Fabbris zaklel.

„Nuda,“ oznámila mu, když se situace opakovala podruhé. Domenico se však nenechal odradit, provedl stejný výpad potřetí a změnil směr. To nečekala a vypadla z rytmu. Ultrix toho využil, pevně ji chytil za zápěstí levé ruky a přitiskl jí stříbrné hroty na vnitřní stranu předloktí. Storm vykřikla bolestí a zoufale se mu snažila vykroutit. Několikrát ho tvrdě nakopla do holeně, ale držel ji pevně.

„Nico, neblázni! Pusť mě! To bolí!“

„Pustím tě pod podmínkou, že je odvoláš a už se tu neukážeš.“

„Neposlechnou mě. Prosím!“ Zaúpěla, když se žhavý kov přiblížil k její tváři. Z posledních sil sebou škubla a zpola se osvobodila.

„Kdybych chtěl, mohl jsem tě na pár hodin zohavit tak, že by tě Ravlič nepoznal. Ale nerad ubližuju slabším.“ Odstrčil ji od sebe a zesláblá Storm přistála na zemi. Pravou rukou se držela za ošklivou popáleninu a vrhala směrem k němu nenávistný pohled.

„Ještě jsme neskončili,“ křikla na něj, když se k ní otočil zády, aby se podíval, jak si vedou jeho přátelé. Yennefer právě složila Priscillu na zem a vytrhla jí z ruky dřevěný kůl, který ihned neváhala použít. Naneštěstí se však netrefila do srdce, ale i tak už černovlasá upírka nebyla schopna dalšího boje. Bezmocně se svíjela na zemi, kvílela a pokoušela se vytáhnout si kůl z těla, ale spíš se jí ho dařilo zarazit ještě hlouběji. Yennefer, v rozedrané košili a se skelným pohledem, stála nad ní a přihlížela tomu utrpení. Její obličej i ruce byly poznamenány bojem, ale jinak byla v pořádku.

Gerasimo dosud zápolil s dvojicí upírů, ale rozhodně nevypadal, že by potřeboval Fabbrisovu pomoc. Sebastianovi už chyběla pravá ruka a druhý upír byl sice dvakrát rychlejší než zavalitý Řek, ale silou se mu rozhodně nemohl rovnat. Domenico by nejraději jejich zápas ukončil, ale nerad přátelům kazil zábavu. Vrátil se tedy ke Storm a poklekl vedle ní do sněhu.

„Proč tohle děláš, Storm?“ Promluvil tiše a unaveně povzdechl.

„Jdi pryč, Nico. Už tě nechci nikdy vidět.“ Odtáhla se z jeho dosahu, ale nespouštěla z něho oči. Domenicovi připomínala raněné zvířátko, které se poprvé ve svém životě setkalo s dravcem.

„Tohle je jen tvá volba, Storm. Nebudu se kvůli ničemu z toho, co se tu stalo, cítit vinný, rozumíš?“

„Budeš, Nico. Budeš přemýšlet, jestli jsi to nemohl udělat nějak jinak, budeš si tu scénu přehrávat pořád dokola a pokaždé uslyšíš můj křik. Znám tě. Nemá cenu nalhávat si něco jiného.“

„Kruci.“ Věděl, že má pravdu, a bylo mu to nepříjemné. Takhle se ještě po střetu se Storm necítil. Nikdy se vzájemně příliš nešetřili, ale použití stříbra mezi nimi něco nenávratně poškodilo a oba dva si to uvědomovali.

„Vyhrál jsi. Běž si pro tu svou Joyce a užij si ten krátký čas, který jí zbývá. Ravlič ji dostane tak jako tak.“ Do jejího tónu se opět vrátila dřívější arogance a Ultrix se zvedl.

„Na to bych nesázel. Sbohem, Storm.“

* * *

„Ještě jednoho panáka?“ Caitlyn se zastavila u Joyce a automaticky jí dolila skleničku. „Mělas dobrý nápad, Joy. Není nad to se pořádně odreagovat.“

„Na zdraví,“ Joyce do sebe obrátila druhého panáka a vzápětí se rozkašlala. S každou minutou, kdy se ve dveřích pokoje 712 mohl objevit někdo z upírů, byla čím dál tím nervóznější. Kdyby tak přišla Gaby, s tou by si dokázala poradit, ale Yennefer bude neoblomná. Nejspíš jí uloží domácí vězení na deset let dopředu. A kdyby se tu ukázal Fabbris – na to nechtěla ani pomyslet.

Její nejhorší představy se však staly skutečností ve chvíli, kdy někdo hlasitě zaklepal na dveře a Caitlyn se hnala otevřít v domnění, že jsou to další hosté. Na prahu však nestál žádný rozjařený student, ale Fabbris s kamenným výrazem ve tváři. Očima systematicky prohledával místnost před sebou. Joyce se instinktivně přikrčila ve svém koutě, ale jeho pozornosti beztak neunikla.  Věnoval jí krátký, tvrdý pohled a teprve pak se obrátil k hostitelce.

„Jdu vyzvednout Joyce. Byli jsme na něčem domluveni, ale zřejmě na to zapomněla.“

„Zřejmě. Ty jsi její přítel?“ Zeptala se Caitlyn bez obalu.

„Tak nějak,“ odpověděl neurčitě.

„Joyce, máš tu přítele!“ Zahlaholila dívka směrem do pokoje. „A ty pojď dál,“ vybídla Fabbrise, ale to už u ní byla Joyce a zahradila Ultrixovi cestu.

„To je v pořádku. Domenico dál nepůjde. Nerad chodí k cizím lidem na návštěvu.“ Vyhnula se jeho pohledu a nuceně se usmála na svou spolužačku. „On je ze staré školy, víš? Raději půjdeme.“

Tak ze staré školy? Fabrissovo pravé obočí vylétlo vzhůru údivem. Kdy tohle lidské stvoření dostane rozum a začne jej brát vážně? „Ano, půjdeme, ale děkuji za pozvání. Běž si vzít své věci, miláčku.“

Joyce se na něj zamračila, ale poslušně splnila jeho příkaz.

„Jen tak mimochodem, neměla byste k sobě zvát každého, kdo řekne, že je něčí přítel.“ Nebo bys jednoho dne mohla špatně dopadnout.

„Jo, díky za radu.“ Caitlyn se ušklíbla a zmizela v pokoji. Na podivíny vážně neměla náladu.

Fabbris vytáhl z kapsy mobil a vytočil Gabrielino číslo. „Fabbris. Tak jak to tam vypadá?“

„Máte Joyce? Je v pořádku? A co Yennefer?“ Gaby chrlila jednu otázku za druhou.

Proč mají ženy ve zvyku ignorovat otázky druhých? „Všichni jsou v pořádku. Teď mluvte vy.“

„Díky bohu! Já věděla, že to zvládnete. Hlavně se sem za žádnou cenu nevracejte. Vypadá to tady hůř než u Stalingradu. Němec – teda upír – je na každém kroku.“

„Myslel jsem si to. Zůstaňte uvnitř a přes den využijte koupelnu. Zítra vám zase zavolám.“ Bez dalšího prodlužování zavěsil.

Joyce vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře. „Všechno vám vysvětlím,“ začala, ale Ultrix ji pohybem ruky zarazil.

„To si pište, Joyce, že mi to vysvětlíte. Máte na to skoro celou noc. Ale teď buďte zticha, musím ještě něco vyřídit.“ Našel v mobilu kontakt, který hledal, a zmáčkl zelené tlačítko. Dovolal se téměř okamžitě. „Fabbris. Za deset minut otevři hlavní dveře a drž se od nich dál. A nikoho nezvi, i kdyby říkal, že ho posílám já. Zatím.“

„Co se děje? Joyce prahla po informacích. „Jsou tady?“

„Laskaví? Už ne. Ale brzy zase budou.“ Domenico na nic nečekal a popadl překvapenou dívku do náruče.

„Co to ksakru vyvádíte? Můžu jít sama.“ Zaprotestovala slabě a pokusila se mu vyškubnout. Držel ji však pevně, a tak své úsilí vzápětí vzdala.

„Riskuju krk, abych vás zachránil, madam, ale to už jste mohla poznat. Nechte těch hloupostí a přestaňte sebou házet jako tuňák na mělčině. Bojíte se výšek?“

„Nesnáším výšky.“

„Tím líp. Alespoň si to budete pamatovat pro příště.“ Došel se svým nákladem k balkonovým dveřím, které byly po obou stranách chodby koleje, a jedinou ranou pěstí rozdrtil chatrný zámek. Dveře se rozlétly dokořán a Joyce se zachvěla zimou.

„To nemyslíte vážně. Jsme v sedmém patře, Domenico.“ Pomalu začínala chápat, co má v úmyslu. Zbláznil se? Vždyť ji zabije!

„Já vím,“ řekl a skočil.

O autorovi: Sirael (162 článků)

Knihy pro mne znamenají relax, ale také poznání. Na RČK se snažím "pravidelně" zveřejňovat román na pokračování, jinak je zde mou doménou žánr Young Adults.


—————————————————————-
Série Třpyt noci
  1. TŘPYT NOCI: ČÁST PRVNÍ
  2. TŘPYT NOCI: ČÁST DRUHÁ
  3. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘETÍ
  4. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTVRTÁ
  5. TŘPYT NOCI: ČÁST PÁTÁ
  6. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTÁ
  7. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMÁ
  8. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMÁ
  9. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVÁTÁ
  10. TŘPYT NOCI: ČÁST DESÁTÁ
  11. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDENÁCTÁ
  12. TŘPYT NOCI: ČÁST DVANÁCTÁ
  13. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘINÁCTÁ
  14. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTRNÁCTÁ
  15. TŘPYT NOCI: ČÁST PATNÁCTÁ
  16. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTNÁCTÁ
  17. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMNÁCTÁ
  18. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMNÁCTÁ
  19. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVATENÁCTÁ
  20. TŘPYT NOCI: ČÁST DVACÁTÁ
  21. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNADVACÁTÁ
  22. TŘPYT NOCI ČÁST DVAADVACÁTÁ
  23. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘIADVACÁTÁ
  24. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIADVACÁTÁ
  25. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTADVACÁTÁ
  26. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTADVACÁTÁ
  27. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMADVACÁTÁ
  28. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMADVACÁTÁ
  29. TŘPYT NOCI: ČÁST DEVĚTADVACÁTÁ
  30. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ
  31. TŘPYT NOCI: ČÁST JEDNATŘICÁTÁ
  32. TŘPYT NOCI: ČÁST DVAATŘICÁTÁ
  33. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁTŘETÍ
  34. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘIATŘICÁTÁ
  35. TŘPYT NOCI: ČÁST PĚTATŘICÁTÁ
  36. TŘPYT NOCI: ČÁST ŠESTATŘICÁTÁ
  37. TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMATŘICÁTÁ
  38. TŘPYT NOCI: ČÁST OSMATŘICÁTÁ
  39. TŘPYT NOCI: ČÁST TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  40. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ
  41. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
  42. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ
  43. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ
  44. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
  45. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ
  46. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ
  47. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ
  48. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ OSMÁ
  49. TŘPYT NOCI: ČÁST ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ
  50. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ
  51. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ PRVNÍ
  52. TŘPYT NOCI: ČÁST PADESÁTÁ DRUHÁ – ZÁVĚR
  53. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 1. ČÁST
  54. TŘPYT NOCI SPECIÁL – 2. ČÁST
—————————————————————-

Článek napsala Sirael dne 26.2.2011 v 8:33 a je zařazený do rubriky Román na pokračování *Třpyt noci. Můžete sledovat komentáře k tomuhle článku pomocí RSS 2.0 feed. POD TÍMTO TEXTEM MŮŽETE ZANECHAT KOMENTÁŘ. Pinging: off.

Komentáře k článku “TŘPYT NOCI: ČÁST SEDMÁ”

  1. Iris podotýká:

    Kometa: však se strašně stydím 😀 já vím, že jsem hrozně upjatá a prudérní 😀 no ale asi s tím už nic nenadělám 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEZAPOMEŇ odkliknout, že nejsi robot, pokud jsi tu bez přihlášení.
Pro vložení hvězdičky stačí napsat :mrgreen:

*