Dobrý večer,

je tu neděle a s ní nový díl TN. Dnes jsem psala téměř až do poslední chvíle, proto omluvte prosím případné chybičky – opravím dodatečně. Doufám, že vás tímto dílem nezklamu.

A na co se můžete těšit příště? Především na Storm a její další výstup 🙂

Vaše Sirael

P.S.: Buona notte bellezza (ital.) = dobrou noc, krásko

Umělé světlo uprostřed sklepní místnosti bylo rozsvícené. Domenico by se však hravě zorientoval i bez něj. Podle pachu řeckých fíků a směsi kokosu a čokolády ihned věděl, kde se Gerasimo s Gaby nacházejí. Jeho přítel ležel v truhle, kterou Domenico se západem slunce opustil, a Gaby seděla na zavřeném víku truhly Connorovy matky a klátila nohama ve vzduchu.

„Mám dojem, že jsem ti zabral místo.“ Gerasimo se s vynaložením nemalé námahy v truhle posadil, ale to už u něj byl Fabbris, aby mu jemným, avšak rozhodným gestem zabránil v dalším pohybu.

„Lež, příteli. Dej svému tělu šanci na regeneraci.“

„Ještě ty začínej. Stačí, že mi z bojiště muselo pomáhat tohle štěně.“ Gerasimo kývl směrem ke Gaby, která se okamžitě naježila.

„Vidím, že jste se za těch pár dní celkem spřátelili,“ okomentoval nastalou situaci Domenico suše a opřel se zády o velkou rustikální skříň. „Truhly jsou vaše. Spokojím se s tímhle kusem nábytku.“

„Myslím, že proto jste sem nepřišel,“ řekla Gaby a zkoumavým pohledem přejela Domenica od hlavy až k patě.

„Ne. Ale to podstatné už víte. Z obývacího pokoje to sem není daleko.“ Fabbris opětoval její pohled.

„To opravdu není. Naštěstí jste s Joyce mluvili tak tiše, že vám nebylo příliš rozumět.“ Dívka nespokojeně zamlaskala, nohama však klátit nepřestala. „Váš plán nebude fungovat.“

„Dejte mu šanci. A mimochodem, jsem rád, že jste nám dopřála soukromí.“ Poslední slovo vyslovil se zvláštním důrazem. Jakoby snad nějakého soukromí bylo třeba.

„Mě se ten plán celkem zamlouvá. Každopádně jsi Ravličovi zamotal hlavu,“ zapojil se do hovoru Řek.

„Tuším, že ji dnes zamotal více lidem.“ Zlověstně se jí zablýsklo v očích. Jeho chování se jí pranic nelíbilo. Nemá právo zahrávat si s city lidské dívky, kterou znal sotva pár dní a nic o ní nevěděl. Joyce si dle jejího mínění něco takového nezasluhovala.

Domenico přešel její poznámku beze slova. „Kdyby tě napadlo něco jiného, Gerasimo, budu jedno velké ucho.“

„Nebudu radit staršímu a zkušenějšímu,“ Řek udělal odmítavý posunek rukou. Přitom poprvé vystavil světlu nepěkné stopy po Robertově stříbrném řetězu. Na několika místech oslabil dotek stříbra jeho kůži natolik, že vypadala téměř jako průhledná. Domenico se na přítele zadíval s lítostí v očích.

„Udělali jsme chybu. Podcenili jsme Laskavé, když jsme si mysleli, že jsou všichni tak omezení, jako ti, kteří hlídali tenhle dům. Je vidět, že jsou mezi nimi i schopnější jedinci. Mrzí mě to, co se dnes stalo, Gerasimo. Gaby,“ obrátil se k mladé upírce, kterou jeho proslov překvapil, „asi vím, co si teď o mě myslíte. Ale dokážu vám, že se v obou věcech mýlíte.“ Nijak ty „dvě věci“ nespecifikoval a otočil se k odchodu. Však ona už bude vědět, o co se jedná. Žena si vždy dříve nebo později dá dvě a dvě dohromady.

„Tohle vás učí ve škole pro Ultrixe?“ Křikla za ním ještě Gaby, než se za ním definitivně zavřely dveře. Domenico se ani neotočil, jen zvedl pravou ruku na pozdrav a vyšel z místnosti.

Drahnou chvíli lelkoval v kuchyni a zkoušel přijít na to, co Gaby svými slovy myslela. On že někomu motal hlavu? A nemotala takhle náhodou Joyce hlavu jemu? Už v tom začínal mít trochu zmatek. Na každý pád se nedopustil ničeho, z čeho ho dívka podezírala. Na druhou stranu byl rád, že mu Gaby tímto netaktním způsobem připomněla, že už není jediným upírem v domě, a tudíž je nutné dávat si pozor na jazyk. Nerad by o sobě nepovolaným osobám prozradil víc, než je nutné.

Co se týkalo Joyce, tu za nepovolanou osobu nepovažoval. Jejich rozhovor pro něj byl rozhodně nejhezčí částí dne. Klidně by si s ní povídal celou noc, ale nevydržel by se dívat na její vzrůstající snahu neusnout. V první chvíli mu instinkt zavelel popadnout ji do náručí a odnést ji do postele, ale včas si uvědomil, že na podobné chování nemá právo. Nejspíš by ji to vytrhlo z polospánku a začala by se bránit stejně jako na univerzitě. I když je pravda, že od té chvíle se jejich vztah mírně proměnil.

Zatímco se v myšlenkách zabýval příčinou té změny, jeho nohy ho odnášely do horního patra vily. Nejprve se zastavil před pokojem, který Joyce obývala až do té nešťastné události se Storm. Pevným krokem vstoupil do místnosti, aby zkontroloval, jak Connor zabednil rozbité okno. Svým bystrým zrakem ihned zaznamenal, že střepy na podlaze jsou již zametené a záclona na okně urovnaná. Jedinou stopou po incidentu bylo okno vyspravené kusem kartonu. Stormy, Stormy. Tvé nápady mě nikdy nepřestanou udivovat.

Vyšel opět na chodbu a pozorně se zaposlouchal do zvuků v domě.  Občas někde zavrzala podlaha nebo nábytek, ale tyto zvuky pro něj nebyly podstatné. Mnohem víc ho zajímala dvojice pravidelných srdečních ozev. Joyce a Connor. Stačila mu sekunda, aby od sebe srdeční činnost těch dvou rozeznal. Joycein tep byl pomalejší a slabší. Evidentně spala. Otevřel dveře vedlejšího pokoje, který teď dívka po vynuceném stěhování obývala, a vklouzl dovnitř. Jeho kroky teď byly tak tiché, že ani Gerasimo by nedokázal přesně určit, kde se Domenico v domě právě nachází.

V místnosti panovala naprostá tma, pro Fabbrise to však neznamenalo žádnou překážku. Řídil se svými instinkty, ostatně tak jako vždy, a hravě našel křeslo, do kterého se mohl posadit. Ocitl se tak pouhý metr od nic netušící Joyce a zavřel oči. Proč sem vlastně přišel? Co ho hnalo po schodech nahoru a donutilo ho vyhledat její blízkost? Byla to její lidská podstata, po níž toužil, nebo to byla samotná Joyce? Ještě dnes po svém probuzení by bez váhání označil možnost číslo jedna, v tuhle chvíli si však už tak jistý nebyl. Události dnešní noci se nedaly přejít pouhým mávnutím ruky.

Předně tu byl jeho ochranitelský pud – ten se však dal vysvětlit zcela racionálně. Nemohl dopustit, aby se Storm dostala k Joyce natolik blízko, aby jí zkřivila byť jediný vlas. Když ji viděl stát u okna, přeběhl mu mráz po zádech. Stačilo málo a Storm mohla Joyce klidně ošklivě zranit. To, že ji zakryl vlastním tělem před padajícími úlomky skla, byla naprosto automatická reakce.

Dobrá, co tu máme dál? Ach, jistě. Jejich slovní výměnu zakončenou poměrně neúspěšnou lekcí sebeobrany. Domenico ještě jednou povzdychl. Mrzely ho hned dvě věci: zaprvé to byl Joycein strach z něj, který se jí však snad nakonec podařilo úplně překonat, a pak to bylo násilné přerušení jejich flirtování. Ač se to zdálo neuvěřitelné, neflirtoval spoustu let a musel přiznat, že mu to docela chybělo. Bylo příjemné vést s krásnou dívkou takovou dvojsmyslnou konverzaci, aniž by si musel dávat pozor na její špičáky.

A pak ten rozhovor u krbu.

Domenico si levou rukou prohrábl své krátké tmavé vlasy a zadíval se do tmy, kde ležela Joyce zachumlaná pod přikrývkou. Proč, Joyce? Proč jsi jen musela být tak vnímavá k pocitům starého upíra? A k tomu všemu být ve světle ohně ještě navíc naprosto neodolatelná? Tak lidsky teplá, plná života? Fabbris potřásl hlavou. Jestli Joyce není magnet na problémy, pak už nikdo. Jakoby jí nestačil Ravlič a jeho sekta. Ještě si musela způsobit další, podstatně závažnější problém.

Alespoň většina lidí by okouzleného upíra za problém považovala.

Rychlost, s jakou k tomuto závěru došel, ho děsila více než samotný fakt, že ho pobláznila lidská dívka. S tím se ještě dokázal vyrovnat, ale zjištění, že o tom jeho podvědomí celou tu dobu vědělo, bylo zvláštní. Celé roky se totiž domníval, že je vůči ženám po zkušenosti se Storm imunní.

Nebyl.

Joyce se v posteli neklidně zavrtěla. Zřejmě nastal čas jít. Nechtěl riskovat, že ho tu zastihne jen tak vysedávat. Nejspíš by nejásala nad tím, že ji tu bez jejího dovolení špehuje. Pomalu se zvedl a opatrně vycouval z místnosti. Buona notte bellezza.

* * *

Zoufalé situace vyžadují zoufalé činy. Storm přecházela po pokoji a v pravé ruce drtila svůj mobilní telefon. Právě se vrátila ze suterénu, kde se setkala tváří v tvář s Yennefer.  Když se v Maynardu rozkřikla zpráva, že se Laskavým podařilo chytit Fabbrisovu přítelkyni, musela se jít přesvědčit na vlastní oči. Yennefer byla i její přítelkyně, tedy do určité doby, než se začala až příliš vybavovat s Nicem a otravovat ho svými depresivními myšlenkovými pochody. Na to Storm už zkrátka neměla trpělivost.

A teď je Yennefer zavřená v suterénu, hlídána dvěma staršími upíry, bez nejmenší možnosti útěku.

Toho by se mělo využít. Copak by asi Nico udělal, kdyby věděl, že se jeho drahou Yenn za několik hodin chystají popravit sluncem?

Její mozek začal horečně pracovat. Samozřejmě, že Ravlič nic podobného se vzácnou zajatkyní neplánoval, ale to nebylo podstatné. Nico na to skočí – pro přátele by se vždycky rozkrájel – a dům na okraji Chicaga zůstane bez ochrany. Jak lákavé. A pak by už jen stačilo donutit lidské nájemníky překročit práh vily, což byla ta nejprimitivnější část plánu. K tomu by docela dobře mohla posloužit výhrůžka, že dům zapálí. A kdyby jí na to náhodou neskočili, Ante někde schovává dýmovnice a podobné hlouposti, na které lidé až přehnaně reagují.

Dokonalé.

Svou nadlidskou rychlostí vytočila Nicovo telefonní číslo a stiskla zelené tlačítko určené pro volání. Přesto, že přesně věděla, co mu řekne, byla nervózní. Znal její hlas natolik dobře, aby dokázal odhadnout, zda mu říká pravdu či ne. Ale Storm nebyla jen finskou princeznou, ale také dobrou herečkou.

„Ahoj, Nico. Nezavěšuj, jestli ti na Yennefer alespoň trošku záleží.“

„Mluv.“ Odsekl jí přísný Fabbrisův hlas. Zřejmě nesdílel její radost, že jsou opět v kontaktu.

„Mám pro tebe novinku. Hádej, kde je Yennefer teď?“

„Někde uvnitř Maynardu. Nejsem včerejší, Storm.“

Jak to jen mohl tušit?!

„Zřejmě jsem tě překvapil. Ante ti nejspíš neříká všechno, viď, drahá?“

„Možná na tohle zapomněl, ale rozhodně mi řekl, co s Yennefer bude dál. A nebude to vůbec nic příjemného.“ Zavrněla jako kočka a vychutnávala si náhlé ticho na druhé straně. „Nezeptáš se mě, co to bude?“

„Ne, protože ty přímo hoříš touhou mi to povědět. A také mi to povíš.“

„Výjimečně máš pravdu. Víš, vždycky jsem si myslela, že by Yenn neškodilo navštívit solárko. Je taková nezdravě bledá. A jak se zdá, Ante tento můj názor sdílí.“

„To neudělá,“ odvětil Domenico rychle. „Ravlič není blázen, Storm, takže si vymysli něco lepšího. Ještě něco?“

„Dnes, v sedm, na břehu jezera v McKinleyově parku. Je to na tobě.“ Zavěsila a mrštila mobilem proti zdi.

* * *

Neuplynula ani minuta a jeho telefon se rozezvonil podruhé. Domenico po přístroji vrhl nevrlý pohled, ale přesto příchozí hovor přijal.

„Nevěřte jí ani slovo.“

Bjarne.

„Já vím. Je to lest.“

„Myslím, že vás hodlá navštívit.“

„Už je půl čtvrté. Ale budu ve střehu, díky.“

„Možná se ještě dnes uvidíme. Zatím.“ Bjarne zavěsil.

Fabbris vyhlédl z okna do temné, mrazivé noci. Do východu slunce zbývaly celé čtyři hodiny. Jestli byla nějaká z jeho nocí nekonečná, pak to byla ta dnešní. Cítil, že během dneška zestárl nejméně o rok. A to bylo i na upíra trochu moc.

Nahoře v patře zavrzala podlaha. Joyce je vzhůru. Nejspíš ji probudilo vyzvánění telefonu. Sakra, ta má ale dobrý sluch. Skoro jako upíři. Možná by za ní měl zajít a připravit ji na další návštěvu své bývalé přítelkyně. Nechtěl, aby zažila další šok podobný tomu předchozímu. Ale dokáže se s ní normálně bavit potom, co zjistil pravdu o svých citech k ní? Zarazil se. Vážně použil slovo city?

„Děje se něco?“ Joyce náhle stála vedle něj a starostlivě na něj upírala své modré oči. Na sobě měla župan, který objevila v koupelně svého nového pokoje, a černé rozježené vlasy lemovaly její bledý obličej.

„Ne, ne, všechno je v pořádku.“ Všechno až na jeho nepřiměřenou touhu chránit tuto dívku až do poslední chvíle jeho existence.

„Neříkáte mi pravdu, Domenico. Ven s tím.“ Založila si ruce v bok a nedůvěřivě si ho měřila.

„Dobrá. Je tu jistá šance, že se tu opět objeví ta upírka, co má na svědomí okno ve vaší ložnici. Ale můžete být klidná, postarám se o ni.“

„Vaše bývalá,“ podotkla Joyce s náznakem nelibosti v hlase.

„Ano, má bývalá,“ potvrdil rezignovaně. Škoda, že předtím Storm nezapřel. Co si asi Joyce pomyslí o jeho vkusu? Že se mu líbí napůl šílené, hysterické upírky?

Kdyby stávající situace nebyla tak vážná, Joyce by se nejspíš hlasitě rozesmála. Domenicův výraz mučedníka, který se mu na tváři rozhostil při slově „bývalá“, byl zkrátka naprosto neodolatelný.

„Ještě něco, o čem bych měla vědět?“ Ovládla se a promluvila zcela vážným hlasem.

„Nic důležitého. Můžete klidně spát,“ odpověděl tiše a povzbudivě se na ni usmál.

Joyce mu úsměv oplatila. „Dobrá. Budete někde nablízku?“

To je otázka! „Samozřejmě, že ano. Nenechal bych dům bez dozoru.“

„Fajn. Nerada bych vaší ex čelila sama. Dobrou noc, Domenico.“

Au. Tak tohle bolelo. Mohlo mu být jasné, že se na to neptá proto, že by toužila po jeho blízkosti z jiného důvodu, než jakým byla bezpečnost. Co poznal tuhle Joyce Fieldsovou, připadal si v některých ohledech jako naprostý pitomec.

„Dobrou,“ odpověděl o dvě sekundy později, když už byla Joyce na odchodu.

* * *

V půl sedmé sešel Domenico do sklepa a požádal Gaby, aby se přesunula do horního patra a až do východu slunce hlídkovala před Joyceiným pokojem. Sám se pak vydal obhlédnout okolí domu. Hodlal si na Storm počkat v dostatečné vzdálenosti od domu, aby to s ní vyřídil o samotě. Nehodlal nikoho dalšího zatahovat do jejich soukromého sporu víc, než bylo nutné.

Stačí, že tuto nepříjemnou scénu uvidí Bjarne.

Domenico jej spatřil na konci ulice ležérně opřeného o kmen silného dubu. Vzápětí mu v horní kapse kabátu zavibroval krátce telefon. „Za minutu je tu. Chytit?“ Zněla sms od jeho nového spojence.

„Znehybnit a dostat co nejrychleji do domu.“ Odpověděl rychle a schoval mobil zpět do kapsy. Teď bylo zapotřebí zkoncentrovat veškeré síly na nadcházející boj. Storm dokázala být zákeřnou protivnicí a jejich téměř stejný věk jí značně nahrával. Ale Domenico si byl jist vítězstvím. Nebyl Ultrixem pro nic za nic.

Slaná vůně severních moří naplnila jeho chřípí a napověděla mu, z jakého směru má nevítanou návštěvu očekávat. Vyběhl dřív, než si Storm mohla uvědomit, že na její lež neskočil, a než si svůj plán mohla rozmyslet. Koutkem oka zahlédl Bjarneho, jak upíří rychlostí míří stejným směrem jako on sám. Výborně. Pomoc se mu bude nepochybně hodit.

Storm ucítila důvěrně známý pach oliv jen o několik sekund později po svém odhalení. Zaslepena vidinou zúčtování však pokračovala ulicí dál a naprosto ignorovala dva upíry kdesi ve vedlejší uličce. Dokáže to. Teď nebo nikdy. Musí se k domu dostat dřív než oni a jednou provždy to skoncovat.

„Storm.“ Nico se zastavil přímo před ní a zablokoval jí cestu. Za sebou okamžitě ucítila nepříjemný pach alkoholu. Dán.

„Nico. Tak ráda tě zase vidím.“

„Rád bych řekl to samé, ale na můj vkus se vídáme až příliš často.“

„Copak? Že by ti tvá nová známost zatrhla staré přátele?“

„Nic takového. Joyce je velice tolerantní žena. Na rozdíl od tebe,“ dodal s úsměvem.

„Podruhé mě již nevyprovokuješ, jestli ti jde o tohle.“ Přimhouřila oči jako kočka připravená ke skoku.

Fabbris zavrtěl hlavou. „Mám lepší nápad.“ Vrhl se na ni rychlostí blesku a okamžitě jí společně s Bjarnem strhl k zemi. Storm se zuřivě bránila, ale proti přesile neměla šanci. Brzy se jí kolem rukou vinul úzký stříbrný řetízek, který zaručoval, že  svým věznitelům nevyškrábe oči.

„Jsi hajzl, Domenico Filippo Fabbrisi,“ syčela Storm, zatímco ji ne právě jemně postavili na nohy.

„Konečně vím, co si o mě doopravdy myslíš, drahoušku. Jdeme.“ Cukl s ní prudce kupředu. Byl nejvyšší čas. Třicet minut do svítání.

Na prahu Connorovy vily se zastavili. „Potřebujeme pozvání,“ podotkl Bjarne. „Je rozumné brát ji dovnitř? Nebylo by jednodušší zbavit se jí tak, jak to ona plánovala s Yennefer?“

„Možná jsem hajzl, ale tohle bych neudělal. Navíc ji budeme ještě potřebovat.“ Otočil se směrem ke dveřím a zabušil. „Gaby, probuď Connora a přiveď ho sem.“

Za tři minuty již všichni stáli v hale vily – Domenico s nečitelným výrazem ve tváři, Storm vrhající nenávistné pohledy po všech přítomných, Bjarne prohlížející si ošklivě zjizveného Gerasima, Gaby se stovkou otázek v očích, Connor v županu, jako vždy naprosto klidný, a na schodišti ohromená Joyce s pravou rukou přitisknutou k hrdlu.

Domenico její přítomnost zaregistroval jako první. Jeho instinkty mu velely ihned se postavit před ní a bránit ji před každým, kdo by jí chtěl jakkoli ublížit, ale věděl, že jeho hlavním úkolem je udržet Storm pod kontrolou. Zůstal proto na svém místě a pouze kývl na Gaby, aby zaujala obranné postavení.

„A hleďme. Slečna Fieldsová osobně,“ zapředla Storm, jakmile ji uviděla.

„Nech ji na pokoji,“ zavrčel Domenico varovně.

„Nebo co? Bojíš se, že tvé přítelkyni prozradím něco z našeho vztahu?“

„Nic z toho mě nezajímá,“ odpověděla jí Joyce tiše a všechny pohledy se stočily k ní.

„Přítelkyni?“ Divila se Gaby, ale nikdo jí neposlouchal.

„Nelži, holčičko. Každou ženu zajímá, co byla zač ta předchozí.“

„Dost. Do sklepa.“ Zavelel Domenico a společně s Bjarnem odváděli vzpouzející se upírku ke kuchyni.

„Za dvacet minut svítá.“ Podotkl Gerasimo a následoval trojici.

„Přítelkyni?“ Zopakovala Gaby nevěřícně, tentokrát s pohledem upřeným do Joyceiných očí.