„RECEPCE DÍLA JANE AUSTENOVÉ V ČESKÉM PROSTŘEDÍ“

V době, kdy Austenová své romány napsala, tedy na začátku 19. století, sledovala česká překladová literatura zejména cíle vlastenecké a utilitární, začínala se teprve postupně formovat a vyjasňovat si své další směřování, a tak pro převod románů Jane Austenové do češtiny nebylo v té době vhodné společenské ani jazykové klima. Pozoruhodné ovšem je, že na první český překlad románu této spisovatelky si čtenáři museli počkat více než sto let, tedy až do čtvrté dekády 20. století. Proč česká překladová literatura neobjevila Austenovou už na konci 19. století, kdy v Británii kulminovala vlna nekritického austenovského obdivu a v Čechách se čtenáři seznamovali s překlady románů anglických klasiků, jako byl např. Dickens, Scott nebo Brontëová, se lze jen dohadovat. Nejblíže pravdě je nejspíše domněnka, že ideové poselství a estetické hodnoty ukryté v románech Jane Austenové jednoduše neoslovily žádného ze soudobých překladatelů, a nakladatelé tak postrádali dostatečné pohnutky pro vydání jejího díla.

Zaměřme se však na třicátá léta 20. století. V té době je již česká překladatelská scéna plně konstituovaná a na vydávání překladové literatury se podílí čím dál větší počet nakladatelů a nakladatelských domů; za všechny jmenujme namátkou ty nejznámější, jako bylo např. Ottovo nakladatelství, Melantrich, nakladatelství Jana Laichtera, J.R.Vilímka nebo B. Kočího a další. Čtenáři projevují zájem zejména o prózu, a to nejen o díla nesporných literárních kvalit, ale také o literaturu komerčního rázu. Na knižním trhu si však vybere každý; pro zájemce z řad náročných čtenářů jsou připraveny celé ediční řady uvádějící hodnotná literární díla, ostatní mají na výběr z velkého množství oddechové a zábavné literatury.

První český překlad románu Jane Austenové vychází v roce 1932 pod názvem Elinor a Marianna, autorkou překladu je Jiřina Horská, nakladatelem Antonín Reis. V originální verzi nese román název Sense and Sensibility, je tedy na první pohled patrné, že se překladatelka rozhodla titul románu změnit, a to zjevně inspirována jmény hlavních ženských postav. Jaký k této úpravě měla důvod, dnes už nelze přesně zjistit. Nelze však vyloučit možnost, že název románu vybralo samo nakladatelství ve snaze maximálně podpořit prodejnost knihy na trhu plném konkurentů pomocí jasné a čtenáři snadno identifikovatelné indicie vypovídající o povaze románu; atraktivní, jednoduchý název v podobě dvou ženských anglických jmen totiž nepřímo charakterizuje cílovou skupinu čtenářů, které chtěl nakladatel nejspíše oslovit, tedy mladší čtenářské publikum pohlaví ženského.

V roce 1934 byla v Praze publikována česká verze dalšího románu Jane Austenové Emma. V českém podání se však z Emmy stala Ema, a to v překladu Josefa Hrůši, který vydalo nakladatelství Družstevní práce. V souvislosti s tímto překladem je zajímavá hlavně studie od Františka Chudoby, která ho provází. František Chudoba, literární historik, anglista a profesor na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, totiž napsal jednu z prvních českých studií o Jane Austenové, která se v kostce zaobírá nejen jejím dílem, ale i životem. Jane Austenovou vidí především jako vnímavou a domácky založenou ženu, která i navzdory svému staropanenství a finanční závislosti na rodině prožila idylický, šťastný život. Zanícení, se kterým popisuje její spisovatelské začátky, vyzdvihuje pozorovací talent a vykresluje její nevšední, mírnou povahu, koresponduje s idealizovanými představami o životě této spisovatelky, jak je prezentovali soudobí angličtí biografové.

Ve čtyřicátých letech 20. století vyšly krátce po sobě dva překlady románu Pride and Prejudice. V roce 1946 to byl překlad od Františka Nosky pod záštitou nakladatelství Škubal & spol., doplněn pouze o krátkou anonymní poznámku, jejíž autor, zřejmě sám Noska, shrnul do několika povrchních odstavců jak biografické údaje o Jane Austenové, tak zdroje její literární inspirace. Poznámka se nese v nekritickém duchu romantizujících názorů na život a dílo Jane Austenové, jejichž stoupenci ještě kolem poloviny 20. století tvořili početně nezanedbatelnou skupinu.
Druhá česká verze románu Pride and Prejudice se na knižním trhu objevila v roce 1949. Román přeložila Božena Šimková a vydalo ho nakladatelství Jana Laichtera. Na předsádce tohoto vydání je otištěna krátká informace o povaze románu a tvůrčích metodách jeho autorky. Je pod ní podepsán František Chudoba a již po prvním prozkoumání je patrné, že vznikla stručným výtahem z výše zmíněné studie o Jane Austenové, kterou Chudoba uveřejnil v roce 1934. Zajímavý je však zejména úvodní odstavec, ve kterém Chudoba objasňuje genezi překladu Boženy Šimkové: ,,Tento první český překlad románu Jany Austenové byl připraven k vydání již za nacistické okupace, ale úředními zásahy jeho uskutečnění bylo pozdrženo.” Z tohoto tvrzení vyplývá, že vycházíme-li z chronologie vzniku překladů románu Pride and Prejudice, a ne z chronologie jejich vydání, předchází překlad Boženy Šimkové překladu Františka Nosky.

Padesátá léta 20. století nezaznamenala téměř žádný ohlas na dílo Jane Austenové a tato klasička anglické románové tvorby zůstala téměř nepovšimnuta až do roku 1967. V roce 1967 zařadilo nakladatelství Odeon do edičního plánu Klubu čtenářů v pořadí již třetí překlad románu Pride and Prejudice, tentokrát z pera překladatelky Evy Kondrysové. Doslov napsal Radoslav Nenadál a pokusil se v něm čtenářům představit Austenovou takovou, jaká ve skutečnosti byla, tedy bez sentimentálních příkras. Byl bezpochyby obeznámen s cizojazyčnými pracemi soudobých literárních historiků, a tak není divu, že již život Jane Austenové nevykreslil tak idylicky jako předchozí kritici a recenzenti. O románu Pride and Prejudice se Nenadál vyjádřil jako o kombinaci ,,reality, hodné ironizování, a velikého snu.” Tím snem měl na mysli touhu Jane Austenové a mnoha dalších žen 19. století docílit společenského uznání pomocí svého intelektu a schopností, a ne pouze prostřednictvím svého líbivého zevnějšku. Jak konstatuje Nenadál, byla to myšlenka na svou dobu převratná, a tak není divu, že se první čtenáři románu nad způsoby hlavní hrdinky pohoršovali a vytýkali jí impertinentní chování. A přestože Nenadál stejně jako většina jeho kolegů Austenovou vnímá jako ojedinělý zjev anglické literatury, stojící mimo veškeré literární proudy své doby, přeci jen nachází jeden styčný bod její tvorby s tvorbou romantiků: je to právě onen nesplněný sen, ze kterého se rodí celá ústřední fabule vztahu Elizabeth a Darcyho v románu Pride and Prejudice.

Radoslav Nenadál doprovodil svou předmluvou také první české vydání románu Persuasion. Román přeložila Eva Ruxová a vyšel roku 1968 pod titulem Anna Elliotová v nakladatelství Odeon. Nenadál ve své předmluvě víceměné zopakoval vše, co již uvedl o rok dříve při příležitosti vydání překladu románu Pride and Prejudice, avšak hlouběji rozvinul své úvahy o charakteru postav Jane Austenové: ,,Je zajímavé, že když sledujeme podrobněji všechny hlavní hrdinky Austenové a díváme se, jak se pohybují v okruhu svých známých a jak reagují, máme dojem, že přes onen živý styk s okolím jsou vždy vnitřně poněkud osamělé, značně uzavřené do sebe, a hlavně cítíme, že převyšují všechno okolí o několik hlav […] Totéž však nemůžeme říci o mužských protějšcích autorčiných hrdinek. Jsou většinou příliš dokonalí, příliš krásní a čestní…”

Oldřich Kosek, autor recenze z roku 1969, která vyšla v Mladé frontě k příležitosti vydání českého překladu románu Persuasion, pro změnu pohlíží na literární svět Jane Austenové s jistou blahosklonností. Její dílo má pro něj ,,kouzlo uplynulého”, které je s to vyvolat v českém čtenáři už pouze ,,úsměvnou pohodu s nádechem ironie.”

Radoslav Nenadál si z četby románů Jane Austenové odnáší jiný dojem než Oldřich Kosek; dojem, který lze přirovnat k ,,pocitu, jakým na nás zapůsobí krása staré miniatury, na níž se před námi odhalují křehké nemuzeální a nestrnulé tváře lidiček žijících a milujících před více než sto padesáti lety.” Alespoň tak to Nenadál uvádí v doslovu k dalšímu vydání románu Pride and Prejudice z roku 1974, opět v překladu Evy Kondrysové. Nenadál nepokládá literární odkaz Jane Austenové za dědictví minulosti, naopak ho považuje za stejně živoucí a sdělný, jako byl v době svého vzniku, přestože ho ,,každá generace objevuje po svém, v nových barevných odstínech a v novém lesku.” V dalších úvahách kopíruje Nenadál svůj již výše zmíněný doslov z roku 1967, avšak doplňuje ho ještě o zajímavý postřeh. Přirovnává Pride and Prejudice k dramatu: ,,Vyprávění je postaveno zásadně na dialogu. Text nepřímých řečí lze označit za minimální scénické poznámky. A sdělnost dialogu je natolik hutná a provokující, že sotva tři stránky stačí na expozici celé brilantní komedie.”

Poněkud kuriózní ohlas na vydání románu Pride and Prejudice z roku 1974 nalezneme v článku uveřejněném v Rudém právu z 21.5. 1974 pod názvem Základní zkušenost a tradiční hodnota. Autorka článku Věra Kastnerová si Austenové cení zejména z toho důvodu, že ,,ve svém románu Pýcha a předsudek tak mistrně i působivě předznamenala základní ideově tematickou osnovu třídní ideologie a buržoazní kultury vůbec.” Román Pride and Prejudice Kastnerová charakterizuje jako ,,,líbezný’ obraz rozkladu základních hodnot třídní společnosti” a současně jako ,,pokus jejich zvětralou slupku naplnit novým obsahem.” Nositelkou nového obsahu je pro recenzentku ,,nehezká, upřímná a rozumná” Elizabeth, avšak její rozchod se starou společností je pouze domnělou vzpourou, protože nakonec zakotví ,,v pohodlí a přepychu konvence rodového a rodinného sídla pana Darcyho na Pemberley”, čímž se de facto potvrzuje ,,tragická dialektika třídního světa, neměnnost třídní společnosti”. Kastnerová si všímá také ironie a satiry v románu Pride and Prejudice, která je podle ní namířena ,,na opěrné body nebo strážné ohně třídního světa”, tedy tam, kde ,,haraburdí a veteš životních hodnot nebo postojů zřetelně povoluje, kde parazitismus feudálně kapitalistické společnosti zastírá přezíravá lhostejnost”. Je na první pohled zřejmé, že literární názor Věry Kastnerové je poplatný své době. Z dnešního hlediska ho lze považovat za zajímavý doklad vlivu panujících politických poměrů na zdánlivě apolitickou sféru literární kritiky.

V osmdesátých letech 20. století se objevilo v tisku několik krátkých anonymních recenzí, jejichž autoři sledovali jediný účel: upoutat čtenářovu pozornost a přimět ho, aby si na základě zveřejněných informací přečetl romány Jane Austenové. Tento cíl si klade také článek Románová procházka milostným parkem, který vyšel v Lidové demokracii v lednu 1990. Austenová podle mínění anonymního recenzenta zpodobňuje život anglické venkovské šlechty, který plyne pomalu a nevzrušivě jako zvolna tekoucí proud řeky, pod jeho povrchem se však odehrávají ,,citová dramata, mající pro hlavní aktéry existenční význam.” Románům Austenové nechybí dle jeho slov ani napětí, které vzniká tím, že ,,do hry vstupují mentálně tak odlišní účastníci”, jako jsou ,,střízlivě uvažující matky a sentimentálně poddajné dcery”.

K dvou set dvacátému pátému výročí úmrtí Jane Austenové byla v Literárních novinách publikována esej od Michala Sýkory nazvaná První dáma anglického románu. Sýkora je toho názoru, že romány Austenové zdaleko nejsou tak idylické, jak se na první pohled může zdát. Hlavní hrdinky totiž nacházejí pravou lásku až v okamžiku, kdy přijmou za svůj mužský pohled na svět, jinými slovy ve chvíli, kdy pochopí, že láska k nim nepřijde samovolně, ale že si ji musejí zasloužit, často i za cenu utrpení. Jsou to však muži, v porovnání s ženami často pasivní a méně výrazní, na koho jsou kladeny vyšší nároky. Důvod se zdá být nasnadě; ženy jsou na nich existenčně i citově závislé, a proto je možné s jistou nadsázkou konstatovat, že negativní vlastnosti žen jako např. pošetilost, marnivost a lehkomyslnost jsou především výsledkem mužského selhání a nezájmu. Z toho vyplývá, že kolik v románech Jane Austenové najdeme dobrých žen, tolik je tam i dobrých mužů; většinou to bývá ústřední pár. Ostatní hrdinové vytvářejí více či méně disfunkční svazky, což paradoxně odporuje tradičnímu označení románů Austenové jako domestic novels. Dokladem toho je např. otec Bennet, který se vysmívá hlouposti své ženy a některých dcer, avšak ve chvíli, kdy má projevit odhodlání a rozhodnost, se ukáže jako slaboch.

Posledním příspěvkem k české recepci díla Jane Austenové v rámci této kapitoly je feministicky laděný článek Být mou matkou od Aleny Dvořákové , který otiskl literární obtýdeník Tvar v roce 2002. Pro přesnost je nutné dodat, že Dvořáková se v článku zamýšlí především nad vztahem matek a dcer v povídkách sebraných pod názvem Modrovousovo vejce, jejichž autorkou je Margaret Atwoodová. Při té příležitosti si mimo jiné klade také otázku, zda vůbec existuje nějaká specificky ženská literární tradice, a odpověď se snaží nalézt také prostřednictvím srovnání Atwoodové s Jane Austenovou a George Eliotovou. Středobodem ,,malého světa” Jane Austenové je manželství, které je pojímáno jako osudotvorný fenomén a zároveň jako rozporuplná společenská instituce. Pro příslušníky vyšších vrstev je manželství prostředkem k zachování třídní hierarchie, pro nemajetné a neurozené jedince představuje manželství možnost společenského vzestupu, což však třídní hierarchii destabilizuje. Pro ženy je potřeba manželství zásadnější než pro muže a tako skutečnost se odráží i na manželském trhu. Ženy se chovají vesměs ,,tržně”, výhodně uzavřený sňatek považují za otázku prestiže, muži naopak berou manželské tržiště zejména jako zdroj zábavy, i když poněkud riskantní. Napětí a drama pak na manželský trh přináší láska, a to jak předstíraná, tak i skutečná. Jako nejstabilnější se pak jeví manželství z ,,rozumné” lásky, které dokonce může do jisté míry vybočit z rámce společenských konvencí, avšak nesmí ohrozit soudržnost společenství.

V porovnání s anglickou recepcí je tedy na první pohled patrné, že v Čechách si Jane Austenová mnoho odborné pozornosti nevysloužila. V první třetině 20. století, kdy vyšel její první český překlad, už byla Austenová více než sto let po smrti, a její dílo tedy mohlo soudobým literárním kritikům připadat poněkud časově vzdálené; jejich pozornost se upírala hlavně na původní literární tvorbu. Navíc v Čechách po roce 1948 panovalo nepříznivé politické ovzduší, které anglosaské literatuře příliš nepřálo, a knižní produkce se neřídila skutečnou čtenářskou poptávkou, nýbrž edičními plány nařízenými shora. Když se pak v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století začaly v anglosaském světě objevovat nové proudy kritiky, u nás se tato skutečnost téměř neprojevila. Teprve dnes, kdy se např. feministická kritika už ve světě dávno etablovala, přichází s dvacetiletým zpožděním i k nám; stále však velmi nesměle.

Zmiňme se však ještě blíže o českých překladech románů Jane Austenové. Následující graf zobrazuje počet jejich vydání v jednotlivých desetiletích, počínaje rokem 1932 až do současnosti. Jak lze z něho vyčíst, v padesátých letech 20. století se na trhu neobjevil ani jediný překlad, naopak po roce 2000 počet vydání jednotlivých překladů narostl, lze tedy předpokládat, že romány jsou v současné době komerčně úspěšné. Romány Northanger Abbey a Mansfield Park byly poprvé do češtiny převedeny až v osmdesátých, respektive devadesátých letech minulého století, tedy nejpozději ze všech. Podrobný přehled jednotlivých vydání je uveden v následujícím grafu.

Dvorní překladatelkou Jane Austenové se stala Eva Kondrysová. Zatímco až do roku 1967 se románů Austenové ujímali různí překladatelé, od té doby je to výhradně Kondrysová; román Persuasion vychází dodnes v překladu Evy Ruxové, avšak v roce 2007 se na knižním trhu objevil překlad tohoto románu také od Evy Kondrysové, a to pod názvem Pýcha a přemlouvání. Kondrysová jako první a také zatím jako poslední převedla do češtiny romány Mansfield Park a Northanger Abbey. U románů Pride and Prejudice, Sense and Sensibility a Emma není sice Kondrysová jedinou překladatelkou, ale dnes v jiném než v jejím překladu tyto romány na knižní trh nepřicházejí.

Bibliografie:

Kapitoly z dějin českého překladu. editor Milan Hrala. Praha : Karolinum, 2002. 272 s.