Renčina červená knihovna

Minule jste měli možnost poprvé rozhodovat o dalším osudu hlavních hrdinů. A jak to dopadlo? Hlasovalo vás celkem 71, z toho 76% z vás usoudilo, že by Annabel měla přijmout pozvání lorda Doolishe na večeři.

Dnes vás na konci dílu opět čeká anketa, tentokrát s pikantní otázkou. Za rozhodující budu považovat výsledek ze čtvrtka 9.10. v 6.00. Takže hlasujte, jsem sama zvědavá, jak to dopadne.

Henry v očekávání pozdvihl pravé obočí a upřeně se na ni zadíval. Annabel jeho pátravý pohled opětovala s jistou dávkou potěšení.

Ještě stále na něj upírala své oříškové oči, jemně orámované hnědou tužkou, když odpovídala na Johnovu otázku.

„To je dobrý nápad, půjdu ráda.“ Se zadostiučiněním, které způsobil Henryho prudký stisk čelistí, se se zářivým úsměvem otočila k lordu Doolishovi a zavěsila se do něj.

„Půjdeme k Bulerbymu?“ John byl viditelně v dobré náladě, napětí mezi jeho společnicí a hrabětem si nevšiml.

„Místo nechám na vás, Johne.“

Oslovení mu udělalo radost. Teprve teď si však uvědomil, že mu neprozradila své křestní jméno. Aby skryl své rozpaky, začal očima bloudit po foyer. Hledal obsluhu, aby vrátil prázdné sklenky a mohli odejít.

V tu chvíli se Henry naklonil k Bel a pošeptal jí do ucha větu, která ji ještě dlouho poté pálila jako sůl v čerstvé ráně.

„Uzavíráš mesalianci, miláčku.“

Annabel zrudla. Zas musí narážet na její touhu dostat se do vyšších kruhů. Nakonec nemusí být zrovna hraběnkou. Být lady Doolishovou by jí úplně stačilo. Její myšlenky se však zatoulaly ještě dál. Být manželkou hrabě Suffolka – to by byla neskonale lepší parketa. Už jednou se jí to málem podařilo. Tak proč ne podruhé?

„Uvidíme se v pátek na plese. Doufám, že sebou přivedete svou okouzlující přítelkyni.“ V Henryho hlase zazněl náznak ironie. Doolish to ovšem nepostřehl.

„Samozřejmě, Henry. Pokud tedy nedostanu košem,“ zasmál se John nahlas.

„Já myslím, že ne.“ Annabel se stále usmívala a teď se obrátila tváří ke svému bývalému snoubenci. V jeho obličeji spatřila neklamné známky toho, že je načase se stáhnout. Ačkoli by potyčka mezi muži přitáhla pozornost a pro ni by znamenala dobrou reklamu, nestála o to, aby John přišel k úrazu. Vše by samozřejmě skončilo soubojem – Henry je horká hlava. A také vynikající střelec.

„Nashledanou v pátek, hrabě,“ loučila se Bel rychle. Henry se prkenně uklonil, ale neřekl už nic.

Annabel a John vyšli z divadla do krásného srpnového večera. Na obloze svítily první hvězdy a měsíc byl skoro v úplňku. Jejich kočáry předjely před vchod a koně netrpělivě přešlapovali. Hraběnka si s lordem vyměnila pobavený pohled.

„Pojedeme každý zvlášť?“ Zeptala se.

„Raději bych se těšil vaší společnosti, pokud proti tomu nic nenamítáte.“

„Váš kočár nebo můj?“

„Nechci, abyste mě z něčeho podezírala, ale dal bych přednost svému.“

„A co když vás zase neposlechnou koně? Pojeďme mým.“ Annabel se v očích objevily čtverácké jiskřičky.

„Dobrá, vzdávám se.“

Nastoupili do Belina kočáru a John nasměroval kočího. Ještě předtím udělil instrukce svým sluhům. Měli na něj čekat před Bulerbyho restaurací.

John přenechal dámě místo po směru jízdy a sám si sedl naproti ní. Musí se k ní chovat nejlépe, jak dovede, a prokazovat jí nejrůznější drobné laskavosti, které si k ní smí dovolit, pomyslel si. Druhou takovou už nepotká. Bohyně se po Londýně neprojíždějí každý den.

Lord Doolish ve své dobrotě a okouzlení vůbec nepomyslel na to, že jeho vyvolená musí mít jistě dost peněz a její společenské postavení je vyšší než jeho. Ta krásná Francouzka ho úplně pobláznila a na ničem jiném teď nezáleželo.

Annabel se ve stejnou chvíli zabývala v duchu večeří, která ji právě čekala. Znovu si nenápadně prohlédla svého společníka, tentokrát od bot až k poslední kudrně. Byla spokojena. John Doolish byl vhodným klínem, jenž jí prorazí cestu do nejvyšších kruhů anglické smetánky.

„Ještě jste mi neprozradila své jméno,“ ozval se John jemně. Nechtěl, aby to znělo jako výčitka.

„Marianne. Úplně jsem zapomněla, promiňte.“

„To nevadí. Krásné jméno. Bude se v mých sonetech pěkně vyjímat.“

„Vy píšete poezii?“ Zeptala se se zájmem.

„Jen trochu. Pro zábavu. Nic zvláštního,“ vysvětloval skromně a přitom si ženu proti sobě nepřestával prohlížet. Ačkoli už byla téměř úplná tma, dokázal by rozeznat každý záhyb na jejích atlasových šatech.

Kočár zastavil před vyhlášenou restaurací a oba mladí lidé vystoupili. John oplýval galantností a jistou elegancí, jež se projevovala ve všech jeho pohybech. Annabel musela uznat, že v tomhle má nad Henrym navrch.

Číšník je usadil do rohu místnosti, odkud měli o všem přehled. Bel se rozhlédla kolem. Za ty dva roky, kdy tu nebyla, se nic nezměnilo. John objednal bílé víno a konverzace se nějakou dobu točila kolem výběru jídla. Pak probrali operu a nakonec se řeč stočila k aktuálním drbům ze společnosti. John se ukázal být hotovou kronikou všeho, co se kde šustlo, a Bel mu pozorně naslouchala.

„Vy jste lepší než všechny anglické noviny dohromady,“ řekla se smíchem, když skončil.

„Mám dvě sestry asi ve vašem věku.

Tak to vysvětluje vše. Tvoje sestřičky budou asi pěkné drbny, blesklo jí hlavou. Nahlas však neřekla nic.

Po krátkém tichu jej vyzvala, aby jí pověděl něco o své politické činnosti. Rozhovořil se s nadšením o svém návrhu na vyřešení otázky přistěhovalectví. Domluvil teprve u poslední sklenky vína. Bel po celou dobu tiše přikyvovala. Už pochopila, v čem je slabina lorda Doolishe. A co ji nejméně těšilo, bylo, že musela dát za pravdu Henrymu.

„Teď už pojedeme každý svým,“ promluvila Annabel, když vyšli z restaurace. John se jen pousmál a pomohl jí nastoupit do kočáru.

„V pátek se pro vás zastavím. Jen mi řekněte kde.“

Bel se zarazila. John ani nikdo jiný nesmí zjistit, kde bydlí. Stačí, že to ví Henry.

„Myslím, že lepší bude sejít se až na místě. V osm?“

„Jak jen chcete,“ souhlasil pomalu. Jeho dáma má poněkud zvláštní manýry, ale nevadí. Hlavně, že ji znovu uvidí.

Ráno se probudila s bolavou hlavou a pachutí v ústech. Vypila příliš mnoho. Alkohol jí nikdy nedělal dobře. Zůstala celé dopoledne v posteli a přemýšlela nad svou nynější situací. Odpoledne napsala omluvný dopis lady Marchové. Mary Ann Castersová se na čajový dýchánek nedostaví. Zdálo se jí neuvěřitelné, že od prvního setkání s Henrym po dvou letech odloučení uběhl teprve týden. Tak krátká doba a tolik událostí.

V pátek odpoledne zastávala Nancy opět roli hraběnčiny komorné. Bylo nutné znovu natočit vlasy, nalíčit a obléct, tentokrát do tmavě zelených brokátových šatů, které odhalovaly ramena a část zad. Bel mluvila, jen když to bylo zapotřebí. Její nervozita dosáhla vrcholu v půl osmé, kdy před dům předjel její kočár. Nancy se ji snažila uklidnit, ale nebylo to nic platné.

Nabyla opět klidu až před Henryho domem. Městské sídlo hraběte Suffolka jí bylo důvěrně známé. Bílý impozantní dům se zřetelně rýsoval v nastávajícím šeru. Ve světle pouličních lamp působil dům skoro přízračně.

Jakmile spatřila Johna čekajícího na její kočár, nervozita zázračně zmizela. Teď je hraběnkou Marianne de Chartlitts. Annabel Collierová zůstala doma. Lord Doolish jí pomohl vystoupit a společně vešli do Spencer Hall. Tak byl dům kdysi pojmenován.

Hostitele našli ve vstupní hale, jak vítá nově příchozí. Vyměnili si několik neutrálních slov. Bel neušlo, že si ji Henry důkladně prohlédl. Věděla, že jí to dnes obzvlášť sluší.

Mladý pár poté pokračoval do velkého salónu, který byl pro dnešek přestavěn na taneční sál. John představil Bel několika dámám. Ty si ji okamžitě odvedly do vedlejšího salónu, aby probraly nejnovější francouzskou módu. Lord také nezůstal dlouho o samotě, přidal se k horlivě debatujícímu kroužku poslanců horní sněmovny.

Sešli se znovu až za hodinu. Sál byl naplněn k prasknutí a hudba právě začala hrát valčík. John požádal hraběnku o tanec. Jeho nabídka byla přijata, a tak se přidali k dalším párům na parketě.

„Tančíte skvěle,“ podotkla Annabel. Celou dobu se usmívala na všechny strany a teď jedním neodolatelným úsměvem obdarovala i svého tanečníka.

„Děkuji. Mám tvrdou školu,“ odpověděl.

„Vaše sestry?“ Zeptala se pobaveně.

„Utancovaly by mě k smrti, kdybych jim to dovolil.“

Tančili ještě další tři skladby. Pak se Annabel omluvila a zamířila do horních pokojů, které sloužily dámám k odpočinku a úpravě. Byla už v polovině schodiště, když na ni někdo zavolal.

„Hraběnko de Chartlitts!“

Samozřejmě ten hlas poznala. Váhala, zda se má otočit nebo jít dál. Nakonec se rozhodla, že další rozhovor s Henrym jí neuškodí. Kolem nebyla mimo nich živá duše. Schodiště bylo na opačné straně domu než hlavní pokoje.

„Tančí ten panák lépe než já?“ Došel až k okraji schodiště.

„Nedělej, že žárlíš, Henry. Nevěřím ti to,“ odpověděla klidně.

„Jsi bezcitná, drahoušku. Ale já vím. Těžko se věří, že bych mohl být takový blázen a mít tě po tom všem ještě rád.“

Vystoupil o dva schody blíže k ní. Annabel se zachvěla, ale okamžitě to přičetla průvanu.

„Kdybys mě miloval, tak bys mi to už dávno odpustil,“ řekla pomalu.

Henry pokýval hlavou. „Asi jsem to už nevědomky udělal. Ale teď už na tom nezáleží. Našla jsi, co jsi hledala.“ Opřel se jednou rukou o zábradlí a sledoval ji.

„Ne, Henry. To, co bych doopravdy chtěla, nebudu nikdy mít.“

„A to je co?“ Henryho hlas zněl najednou chraptivě. Vystoupil o další dva schody, takže se jejich oči dostaly do stejné roviny. Ocitli se nebezpečně blízko u sebe. Henryho pohled zabloudil k jejím třešňovým, plným rtům.

—————————————————————-

—————————————————————-